Jak moc se toho může změnit za jediný rok. A jak rychle se může podařit něco, co bylo v atmosféře toho roku předchozího považováno skoro za nemožné i pro velké optimisty. Před necelým rokem se cena plynu v Evropě dostala na historický rekord a všechny vyděsila. Třiadvacátého srpna se plyn v nizozemském uzlu TTF, pro Evropu referenčním, prodával za 336 eur za MWh. Blížil se podzim. Řada zemí v čele s Německem měla v lepším případě poloprázdné zásobníky. Evropa se snažila v rámci sankcí o odstřižení od ruského plynu. Vypadalo to ale spíš jen jako zbožné přání než realita. Na sankčních summitech debata pravidelně končila slovy Chceme, ale nemůžeme.

Po Evropě se stavěly terminály na zkapalnělý LNG z Kataru, Ameriky a dalších částí světa. Obchodníci s energiemi ani politici ale nevěřili, že se podaří postavit je dřív, než přijde zima. V nedůvěře, jak Evropa poté, co ji Vladimir Putin svévolně odstřihne, zmrzne, hnala cenu prudce vzhůru. Politici ve většině zemí bez ohledu na ideovou orientaci viděli, že situace se hrotí do fáze, kdy je potřeba zasáhnout. A tak se nakonec odhodlali k zastropování cen elektřiny i plynu. Vládu Petra Fialy do akce probral až podzimní výstup ministra spravedlnosti Pavla Blažka. Strop byl nakonec nastaven na 120 eur za MWh. Vše nad tuto cenu stát dodavatelům plynu za zákazníky kompenzoval. Státní rozpočet za to platí desítky miliard korun. Je to jedna z věcí, které stahují letošní státní rozpočet do hlubokých schodků.

Devatenáctého června oznamuje ministr průmyslu Josef Síkela, že jsme od Ruska v plynu kompletně odstřiženi. „Dnes jsem vládním kolegům oznámil jednu důležitou věc. Za první pololetí jsme neodebrali ani kubík plynu z Ruska. Zásoby přesto zůstávají na rekordní úrovni a příprava na blížící se zimu vypadá velmi dobře. Zásobníky jsou naplněné z 88 procent,“ upozornil ministr průmyslu.

Dá se tedy říct, že pokud jde o plyn, je energetická bezpečnost zajištěna. Jenže za jakou cenu? Nenaplňují se naštěstí ani temné scénáře, že od jiných dodavatelů, a především kvůli dražšímu zkapalnělému plynu, budou ceny vyšší. V pondělí, když odcházelo toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, stál plyn 29,75 eura za MWh. Byl na stejné ceně jako v letech 2018 nebo 2014, kdy do Evropy dodávala ve velkém plyn Moskva. Ekonomové očekávají, že na cenách kolem 25 až 30 eur by se měl držet dlouhodobě.

Proč najednou jde to, co se před rokem zdálo nemožné? Ceny vyhnal loni do závratných výšek strach z nedostatku a nedůvěra, že to Evropa zvládne. Že bude schopná dostat k zákazníkům dost plynu z jiných zemí. Jenže ona to zvládla. Dá se to samozřejmě relativizovat různými vysvětleními typu, že byla mírná zima. Realitou je ale cena pod 30 eur za MWh a ve většině zemí skoro plné zásobníky. Což přináší klid pro zimu příští.

LNG, který měl být kvůli vyšším dopravním nákladům dražší, se nakonec prodává za stejné ceny, jaké se platily při vysoké závislosti na Rusku v letech rekordní prosperity kolem roku 2014 nebo před covidem v roce 2018. Ty ceny srazila dolů obrovská konkurence dodavatelů zkapalnělého plynu. Když viděli, co se v Evropě děje, ucítili šanci, že by se mohli jako dodavatelé podílet na jejím obratu směrem od Ruska. A bylo jich hodně. V některých momentech kroužily kolem Evropy plné tankery plynu a neměly kde vyložit, takže cena prudce padala. Při letních cestách na jih je k vidění třeba dlouhá fronta tankerů před italským LNG přístavem Terst. Ani ne do roka od kulminace energetické krize jsme bez ruského plynu i bez vysokých cen, kterých se ti, kdo před odřezáváním od Moskvy varovali, tolik obávali.

Klíčová byla vůle a rychlá akce. V tomto případě stavba LNG terminálů. Na nich se najednou ukázalo, že když je krize, je Evropa schopná vypnout svoji byrokracii a složité povolování u nové infrastruktury, které často donekonečna blokují různí aktivisté. Snad je plyn příběh, který se může opakovat i u řešení jiných chronických evropských problémů. Tahle lekce dodává sebevědomí.