Uniknout tomu slovu nebylo možné. Několik dní po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica jsme dokola slýchali, že společnost je polarizována. Dokladem i příčinou jsou prý agresivní výroky, které v posledních letech ovládly veřejný prostor. Slova působí polarizaci a polarizace působí atentát.

Třeba bratislavská radní Lucia Štasselová uvedla, že důvodem atentátu byly nenávistné projevy, což se objevilo i v titulku, který vyšel na serveru Euronews.com. Rovněž v pořadu Newsroom vysílaném v neděli 19. května na ČT24 se diváci od socioložky médií Maríny Urbánikové dověděli, že je chybou příliš se zabývat pachatelem. Novináři se mají zaměřit na „širší důvody“, na „společenskou polarizaci a netoleranci“.

To může zarazit. Vždyť v tu chvíli nikdo neznal důvody, ani širší, ani užší. Řečnění o polarizaci a toleranci se navíc spíš jeví jako projev výchovy než informování. Nejde však o tyto dva výroky. Že si lidé mají sáhnout do svědomí a prozkoumat, čím i oni přispěli k polarizaci, se na člověka valilo ze všech stran. Když se vzývala polarizace, přirozeně nešlo o vyslovení banality, že společnost sestává z různých skupin, starých a mladých, mužů a žen, vzdělaných i nevzdělaných. Mínilo se afektivní rozštěpení společnosti.

Taková polarizace žije z vybičovaných emocí a společnost, jež tímto trpí, je semeništěm nenávistných projevů rozdírajících společnost. Protože je nenávist obyčejně považována za morální selhání, volá se po disciplinaci. Ale zbývá odpovědět na otázku, jestli je takový popis vůbec přesvědčivý.

Všudypřítomnost slova „polarizace“ nepřekvapila. Třeba německý sociolog Steffen Mau tematizuje, kterak se ze štěpení stala nová vůdčí perspektiva pohledu na společnost. Ani Mau, jehož kniha Metrická společnost vyšla v roce 2022 i česky, však pojmu nevěří. Ve své knize Body nepříčetnosti / Konsenzus a konflikt v současné společnosti, sepsané spolu s Thomasem Luxem a Linusem Westheuserem, ukazuje, že pro tezi o polarizaci nenašel v případě německé společnosti oporu v datech.

Což neznamená, že by se země nepotýkala s řadou problémů i konfliktů. Ovšem co je tváří v tvář migraci přirozenější než konflikt hledisek? Mau však zjistil, že i v takto obtížné otázce existuje široké názorové střední pásmo, respektive to, co označuje jako mlčící střed. Extrémy samozřejmě existují, dnes jsou viditelnější a hlasitější, ale vydávat je za převažující se podle zmíněných sociologů rozchází se sociologickými daty. Mau polarizaci označuje za mýtus, z něhož se však může stát sebenaplňující proroctví. Lidé získávají pocit, že ke komplexním problémům existují jen dvě stanoviska a že se musejí zařadit, než vzbudí podezření, že jsou na špatné straně.

I v kontextu dalších západních států je otázka, zda vzývaná polarizace není spíš symptom problému než popis situace. Občas se zdá, že teze se chová podle logiky „vymyslíme slovo a najdeme něco, co mu odpovídá“. Když se tedy opřeme o „polarizaci“, zdůrazníme, že se lidé k sobě chovají sprostě. Neměli bychom však u tohoto zjištění zůstat stát v domnění, že jsme na něco přišli, a na tomto základě vydávat doporučení.

Ti, kteří vyzývají novináře, aby příliš netematizovali střelce, ale promlouvali k veřejnosti, se míjejí s podstatou problému i posláním novináře. Navíc riskujeme, že pokřivujeme situaci. Novináři nevěděli, proč ten člověk střílel. A místo toho, aby to zjišťovali, mají promlouvat o „širších důvodech“, které jsou zas přinejmenším spekulativní?

Střelec sice udal politický motiv, ale celkově se jeho ideologický vývoj jevil jako překotný. Na leckoho mohl působit spíš jako zmatený pán, navíc paradoxně jako člověk, který polarizaci navzdory obsáhl všechny pozice přítomné ve společnosti. A podle posledních informací je hospitalizován na psychiatrickém oddělení. Že by primárním problémem nebyla polarizace, ale duševní obtíž? Anebo na pachatele dolehla situace a nyní panuje obava, že by si mohl ublížit? Nevíme.

Kdybychom opravdu trvali na tom, že existuje kauzální vztah mezi nenávistnými výroky a fyzickým násilím, museli bychom danou situaci vyhodnotit pečlivěji. V médiích slýcháme, kterak zvlášť populistické strany vyvolávají rozkol: užívají emocionálně zabarvený jazyk, stavějí jednotlivé skupiny proti sobě, útočí na novináře. Takové počínání je z morálního hlediska zavrženíhodné, ale jiná otázka je, zda není naším úkolem to snášet jako politováníhodnou, leč nevyhnutelnou tvář demokracie.

Obtíž nastává, pakliže tematizujeme polarizaci a zastavíme se u odsouzení populistických stran, aniž vtahujeme do hry i analýzu stran takzvaně tradičních. Jestliže budu své politické protivníky vydávat za nedemokratickou sílu a politiku vylíčím jako boj dobra se zlem, zmíněné polarizaci nejen napomáhám, já ji tím přímo vytvářím. Máloco je natolik polarizující jako přetvoření politiky ve hvězdné války.

Argument, že méně vyrovnaným jedincům může tváří v tvář řečem o konci demokracie přeskočit a se zbraní v ruce půjdou bojovat za liberální hodnoty, je asi stejně platný jako tvrzení, že nenávistné výroky jsou předstupněm fyzických napadení. Za zvážení stojí i míra despektu, s jakou se běžně hovoří o některých voličích politiků typu Babiš nebo Fico. I v tomto případě platí: v demokracii musíme snést opovržení. Ale pokud vážně dospějeme k přesvědčení, že slova jsou činy anebo k činům vedou, neměli bychom se divit, když některý z dlouhodobě tupených voličů se bude bránit po svém.

Se snadností, s níž se přechází od slov k činům, však nelze souhlasit. Netřeba přitom popírat, že verbální útočení či ponižování je kritizované. Ale i kdyby toto odsouzení nakrásně vedlo k tomu, že se lidé přestanou vyjadřovat hrubě či násilnicky, neodčiní to příčinu těchto výroků. Ostatně je banální pravda, že existují lidé, kteří jsou zkrátka agresivní a agresivně se budou projevovat v každém systému. Spojovat s nimi hlubší poselství celé společnosti se jeví jako marné.

Věc bychom si navíc příliš usnadňovali, kdybychom přehlíželi, že existují podmínky, jež lidi agresivními činí. Ilustrativní je Německo. To si od roku 2022 všímá, kterak se zvyšuje podíl politicky motivovaných trestných činů, jež jsou páchány z takzvané „difúzní“ ideologie. Jde o postoje sice politické, avšak nepřiřaditelné na jednu či druhou stranu pravolevého spektra. Právě tito pachatelé měli v roce 2022 na svědomí nejvíc politicky motivovaných trestných činů a mezi „top pachateli“ se umístili i v roce 2023. Tradiční extremismy nahrazuje „antisystém“, který bývá ideově nesourodý.

Jak si lze vznik této kategorie vysvětlit? Třeba v Německu bývá spojován s obdobím pandemie, kdy nedůvěra vůči státním zásahům, ale i vůči vědcům a lékařům, těšícím se jinak široké autoritě, dosáhla nebývalé úrovně a dokázala spojit jedince nejrůznějších postojů. Ostatně právě v pandemické době se s lidmi jiných než právě uznávaných názorů zacházelo nelítostně. Kritici přijatých opatření byli stavěni do pozice nevzdělanců, dokonce asociálů. Přitom se s odstupem času ukazuje, jak zničující a často co do účinnosti pochybné byly mnohé zásahy. Byla by chyba nyní hledat viníky, ale vyhodnocovat danou dobu je třeba. Už proto, že její dopady nadále pociťujeme, a tím spíš, že společností vzápětí otřásly dopady války na Ukrajině.

Magická důvěra v řeč

Když čteme v úvodu zmíněný titulek Polarizované Slovensko: „Důvodem atentátu na Roberta Fica jsou nenávistné projevy“, napadá mě, jestli zde není při díle magické myšlení. Jinými slovy se mi zdá, že až kouzelnicky přeceňujeme moc slov. Ale podstatnější je, že přitom podceňujeme reálné lidi a jejich mnohdy nesnadné podmínky, které v závislosti na charakteru působí tu smutek, tu vztek. Tím nepopírám, že řeč může napáchat lecjaké škody. Ale podobně přímočaře podaný vztah řeči a činů v oblíbeném hesle „I slova jsou činy“ je svým zjednodušením neúnosný.

Snaha tlumit nenávistné výroky jejich soustavným tematizováním a v některých zemích i rozšiřováním paragrafů navíc může také přispívat k sociálnímu diskomfortu. Zastánci těchto snah stále vzývají takzvané zranitelné skupiny, které tím vyčleňují ze zbytku společnosti a stavějí do role oběti. S vědomím toho, jak pestré bývají všechny skupiny, tedy i menšiny, si lze domyslet, že to může být leckterým příslušníkům nepříjemné. Takový starostlivý mluvčí navíc upozaďuje fakt, že i zástupci těchto skupin mají své obranné mechanismy, mohou sami jednat a třeba o tento typ pozornosti, který je dokola staví do pozice zranitelných, vůbec nestojí.

Není náhoda, že narativu o polarizaci a nenávistné řeči se daří v médiích i akademické sféře. Čile se zde mají k světu různé podoby sociálního konstruktivismu. V jeho rámci si myslíme, že slovy děláme věci. Což je občas pravda, ale většinou jde o bohapusté přecenění řeči a myšlení. Nejsou to však jen menšiny, které jsou pestré, vnitřně pestří jsou i lidé. Patrné je to na Judith Butlerové, jedné z hlavních představitelek sociálního konstruktivismu. Zčásti i díky ní se západní společnost potýká s přesvědčením, že pohlaví si lze volit. Ale jakkoli je její pozice v otázkách genderu krajní, v diskusi o nenávistné řeči tento moderní nešvar odmítá. Zde argumentuje realisticky: Když zakážete znevýhodněnému člověku vyjádřit svou situaci třeba i vulgárně, problém jste nevyřešili, jen jste mu vzali možnost situaci po svém pojmenovat. Zákony o nenávistné řeči navíc vytvářejí skupiny obětí, na něž pohlížíme jako na objekty naší péče, čímž jim upíráme „kritickou moc jednat“.

Politika by měla opustit představu, že jazyk je její hlavní prostor. Jejím úkolem je starat se o reálné, často nadmíru fyzické problémy. Novináři mají popisovat situaci a přinášet informace, ne uklidňovat společnost. Filozofové by se neměli nechat okouzlit svými pojmy. Nakonec bychom si asi všichni měli víc hledět své práce. Nepodlehnout vlastním představám a řečem, vlastně sobě samému, je výzva, jíž čelíme všichni. Že se nám to moc nedaří, je zjevné. Ale opravdovým problémem je, že ve své zahleděnosti do řečí už často ani nevidíme problém.