ÚHEL POHLEDU: Soud s Dominikem Ferim oživil také otázku konsentu, tedy předem vyjádřeného souhlasu se sexem. Proč ženy žalují muže, se kterými chtěly spát?

Příběh údajného sexuálního násilí na dívce s pseudonymem Jane Roe se odehrál už v roce 2017 – podobně jako ve Feriho případě se tedy řeší až s odstupem mnoha let (a tedy zatraceně špatně; jak se chcete reálně dobrat toho, co se před x lety odehrálo mezi dvěma lidmi za zavřenými dveřmi? Oběti sexuálního násilí se musí ve vlastním zájmu ohlásit hned, čím větší zpoždění, tím působí méně věrohodněji). Pseudonym Jane Roe se ve Spojených státech používá typicky pro zachování anonymity, nejedná se tedy o Normu „Jane Roe“ McCorvey, která chtěla svou třetí dceru potratit tak moc, až změnila Ameriku (dosáhla federálního práva na interrupci; dceru porodila jen proto, že proces trval déle než těhotenství; dcera se s traumatem začátku svého života nikdy nevyrovnala).

Po aktivitě, kterou podle Johna Jane absolvovala dobrovolně a s předem vyjádřeným souhlasem, se oba aktéři rozešli. Dál se spolu bavili, spolupracovali na úkolech. O měsíc později začala Jane chodit s někým úplně jiným a jejich cesty by se bývaly byly rozešly úplně, kdyby o další rok později Jane Johna neohlásila školní administrativě za sexuální útok. Johna samého ale neinformovala. Než systém její udání zpracoval, Jane ho stáhla. John tedy neměl ani ponětí, že je někde problém. Pak se tři roky nedělo nic. Načež si to Jane zase rozmyslela a po skoro čtyřech letech od události odvolala, co předtím odvolala, a Johna nahlásila ještě jednou. Škola pak Johnovi v rámci interního disciplinárního řízení nařídila 90 hodin veřejných prací a účastnit se vyučování on-line. John tou dobou sice už absolvoval, ale rozhodl se soudně bránit s tím, že se nic z toho nestalo a že škola je zaujatá. Aby očistil své jméno, svou bývalou univerzitu teď žaluje.

Takových Jane a Johnů jsou dnes desítky, spíš stovky. Spojuje je kromě často naprosto absurdních časových prodlev také to, že jí se v zásadě věří vždycky, jemu nikdy. Obvinila ho ze znásilnění. Lékařské vyšetření neprokázalo sex. Přesto ho vyloučili a teď ji žaluje za pomluvu. Jiné: byl tak intoxikovaný, že jí nemohl dát konsent. Pak ho obvinila ze znásilnění. Ačkoli se konsent skloňuje ve všech pádech a vycvičení Američané ho používají, průšvihu nezabránil. Problém totiž není ve vyjádřeném souhlasu, ale ve vztahu obou lidí – přesněji v tom, že žádný není.

Když se ženy v šedesátých letech nechaly utáhnout na vařené nudli feminismu a sexuální revoluce, uvěřily, že je nezávazný sex osvobodí a že je to vlastně jen nějaká forma společenská interakce. Právě hook-up culture, kultura kamarádů a kamarádek do postele, významně charakterizuje prostředí amerických univerzit a je ideálním podhoubím pro budoucí žaloby. Dívky můžou dát sto konsentů mladíkům, kteří se jim líbí, ale kteří o ně ve skutečnosti nestojí jinak než kvůli lacinému sexu. V tu chvíli to dívky myslí úplně upřímně. Jenže když se ráno probudí, cítí se využitě, a pokud špatný pocit trvá a ony si s ním nevědí rady, obviní partnera. Dřív by možná stačilo svěřit se kamarádce a podruhé tam nelézt. Jenomže žaloba nevyléčí morální kocovinu. Konsent je trochu jako pokus utěsnit kapající kohoutek, když teče střechou. Nefunguje, když ženy souhlasí s něčím, co pro ně není výhodné. Nezávazný sex pro ženy výhodný není. Trapnou, ale prověřenou strategií, jak se do těchto situací nedostávat, je nespat s nikým, koho nemiluju. Ocení to i muži, kteří pak minimalizují riziko, že budou, ať už po právu, nebo křivě, obviněni ze sexuálního napadení. Jako v případě Dominika Feriho.