„Dobrý den, pane Kačere,“ začal jsem vždycky stejně těch několik telefonátů, které jsme spolu měli a u kterých jsem se pokaždé cítil nepatřičně, protože jsem osloveného prosil o delikátní službu. Chtěl jsem, aby zavzpomínal na některého ze svých kolegů z Činoherního klubu. Buď proto, že slavil vysoké kulatiny, nebo proto, že zesnul, nebo proto, abych na někoho sehnal kontakt.

Nebyl jsem sám, kdo tohle dělal – Janu Kačerovi volal s totožnými požadavky kdekdo a on ochotně svým typickým zastřeným chraplákem velmi zvolna odpovídal. Tedy většinou ochotně, když zrovna neměl mizernou náladu. Vlastně to byla ustálená hra tuzemského veřejného prostoru: členové mimořádného, hvězdného a velmi oblíbeného divadelního souboru odcházeli v nedávných letech jeden po druhém, jenom Kačer zůstával. Zdál se nesmrtelný, jako by nestárnul, jako by tu byl právě proto, aby sloužil za paměť celé společnosti. Když teď zemřel on sám, nabízí se jednak otázka, kdo bude vzpomínat na něj, a současně se nad vzpomínkami vznáší zásadní nárok: budou to ohlasy dostatečně fundované a kvalitní?

Neustálou svou vážností, zjevného humoru bylo skutečně poskrovnu, se vymykal. Sice je těžké si představit, že za klauna byl v Činoherním klubu vnímán Josef Somr (on vedle kupříkladu Jiřího Hrzána?), ale zase je snadno rozumět, proč zrovna Jan Kačer byl ideální představitel hrdinských a dramatických partů. Mám-li si představit Hamleta, představím si Jana Kačera. Vždyť jeho Armin von der Heide, hrdina Údolí včel, má v sobě cosi podobného jako dánský princ. Je seriózní a teskný, noblesní, ale současně šílený, osudový i fanatický. Možná tato poloha byla Janu Kačerovi dána do vínku, jelikož patřil ke generaci, která byla zkoušena zážitky, jež se z odstupu jeví neuvěřitelné – skoro až filmové či románové. Považte: v chlapcových dvou letech zemřel jeho otec, syn ve svých devatenácti našel doma na půdě kus provazu, a tak se dověděl, že otec se oběsil, protože se domníval, že svým dobrovolným skonem jako Žid rodinu uchrání před hrůzami nacistického režimu. (Může člověk s takovou historií nemít pochopení pro příběhy Vladimíra Körnera?)

Po nástupu komunistů k moci měl Kačer jako dítě židovské a buržoazní taky potíže, nesměl kloudně studovat. Za normalizace byl zase režimem „odejit“ z Prahy a v divadle (na rozdíl od filmu, kde distanc neplatil) směl působit jen daleko za jejími hranicemi. Bylo z toho devět let v Ostravě – éra, na kterou pamětníci vzpomínají jako na zásadní, kdy bylo zvykem sjíždět se v severomoravské metropoli za divadlem z celé republiky. Kačer zde z tvůrčího přetlaku, zároveň z nudy z existence ve městě, kde neměl ani svou vlastní postel, natož s sebou rodinu, ale také z nenadálé svobody dělat hry, jaké by v hlavním městě neprošly, stvořil coby režisér své nejlepší kusy. Řeklo by se, že všechno zlé je pro něco dobré, ale osobně na ostravská léta Kačer vzpomínal jako na těžkou zkoušku, již mu pomohla přestát velkorysost manželky, herečky Niny Divíškové.

Byl také krásný muž (ostatně je symbolické, že zemřel týden po jiném výrazném tuzemském krasavci, Vlastimilu Harapesovi). Copak si lze představit mužnějšího a pěknějšího českého představitele tajných agentů ve stylu Jamese Bonda, než jakého sehrál v komedii Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky? S Harapesem se Kačer setkal na plátně také, paradoxně v toporném snímku Operace mé dcery, který vznikl v polovině osmdesátých let a míchal témata transplantace lidských orgánů a nevědomé výchovy nevlastních dětí. Protože je to film pitomý, nikdo na něj nekouká, není tedy drahý, zařadila jej Česká televize na svém webu mezi pořady, které si lze dočasně pustit. Jako by byl takový problém připomenout dejme tomu Den sedmý, osmou noc neboli výjimečnou reakci na okupaci vojsky Varšavské smlouvy – dlouho připravovaný, nakonec de facto improvizovaný snímek, v němž lze jednoznačně zachytit výjimečnou atmosféru tehdejší vzrušené doby.

Ale také v tom je cosi typického pro vzpomínání – připomínat si koniny místo podstatného. Jan Kačer se ve svých vzpomínkách pokoušel o opak.