Smrtí bývalého premiéra Berlusconiho skončila v Itálii jedna éra. Ačkoliv jej sužoval koktejl smrtelných chorob, bránil se mu Berlusconi s charakteristickou houževnatostí až do poslední chvíle; kdyby měl někdo charakterizovat život bývalého televizního magnáta, dalo by se říci, že kromě smrti přežil všechno. Mimo jiné svého času dokázal téměř nemožné, totiž sestavit vládu, která vydržela v křeslech po celé volební období (2001–2006), což je v moderní Itálii netypické. Tamní politická scéna je totiž natolik nestabilní, že průměrný premiér nevydrží ve funkci ani rok.

S právě zesnulým Berlusconim se táhla dlouhá řada skandálů, od sexuálních „bunga-bunga“ večírků až po skutečnost, že se obklopoval lidmi napojenými na mafii. Za jeho vlády neminul den, aby v novinách nevyšel nějaký morální odsudek na jeho adresu; jeho voličům to ale, zdá se, bylo jedno. Ekonomická liberalizace Itálie, která se za jeho vlády odehrála, nebyla ani zdaleka tak důsledná a rozsáhlá, jak ji prezentoval, ale o určité uvolnění otěží přece jen šlo – a to v Itálii, kde je byrokracie skoro stejně tvrdohlavá a přitom agilní jako ve Francii, bylo potřeba. Důležitou složkou Berlusconiho popularity byly i jeho televizní stanice a skutečnost, že vlastnil fotbalový klub AC Milán.

To, že právě v současné době předsedkyně EK Ursula von der Leyenová vyrazila na oficiální návštěvu Tunisu, kde prezident Kaís Saíd tvrdou rukou demontuje tuniskou demokracii, naznačuje, že „Berlusconiho model“ se nepřežil a že i Brusel se k němu chystá vrátit.
Co Berlusconi nezvládal, byl vysoký italský státní dluh, který rdousí zemi úplně stejným způsobem i po jeho smrti. To je problém, který se nedá outsourcovat do Tripolisu ani do Tunisu a jejž s sebou musejí vláčet všichni italští premiéři, levicoví, pravicoví i ti z těžko zařaditelných uskupení, jako bylo Hnutí pěti hvězd, které poslední dobou umírá na úbytě. Teoreticky by se dal outsourcovat do Frankfurtu, ale Němci zatím žádnou ochotu záplatovat italské státní finance nejeví.

Itálie coby politický národ byla po válce rozštípnuta mezi křesťanské demokraty a komunisty, kteří věrně drželi moskevskou linii a kterým se naštěstí za studené války nikdy nepodařilo dostat k moci. Obě tato politická uskupení už jsou minulostí a současná italská pravice je spíš výtvorem mediálního šamana Berlusconiho než vážného a pracovitého křesťana Alcida de Gasperiho. Teď tedy její veterán zemřel a je dost pravděpodobné, že jeho hnutí Forza Italia jej dlouho nepřežije. Jeho kmenoví voliči budou, takříkajíc, „k rozebrání“.

Dokáže je posbírat současná předsedkyně vlády Giorgia Meloniová? Kdo ví. Pokud se jí to podaří, mohla by Berlusconiho jednoho dne i zastínit. Je mladá, času na to má dost.