V nedávné době nátlaku na očkování proti covidu zveřejnil lékař Jan Vojáček tento instagramový příspěvek: „Korporace chtějí vydělat. Politici zůstat u koryta. Média prodat pozornost lidí. A vědci získat slávu.“ Vlna nesouhlasu. Že výrobci vakcín, politici a média profitovali z roztápění pod kotlem, to by veřejnost ještě pochopila; ale vědci? Na ty nám, prosím, nesahejte; ke komu jinému se taky upnout ve světě, který odmítl víru v Boha jako něco překonaného. Vědci ovšem nejsou žádným magickým způsobem vyňati z lidského chybování, včetně morálního, a historie medicíny je i řetězcem případů, kdy se „věřit vědě“ fatálně nevyplatilo.

Měla to být metoda bezpečná a efektivní: aspoň tak ji prezentoval portugalský neurolog António Egas Moniz, její vynálezce. Spočívala v chirurgickém přerušení nervových spojů čelních mozkových laloků, které prý umožní obnovu destruktivních mentálních vzorců a jejich návrat do normálu. První lobotomie proběhla koncem roku 1935 na ženě, která trpěla halucinacemi, depresemi, paranoií a nespavostí (a která krátce před zákrokem svůj souhlas odvolala; pozdě), následovaly další dvě desítky. Když Egas Moniz představil výsledky těchto pionýrských operací, tvrdil, že se stav jedné třetiny pacientů dramaticky zlepšil, stav druhé třetiny lehce a stav zbylé třetiny zůstal nezměněn. Lhal. Však se proti zprávě také okamžitě ozval jejich původní psychiatr s tím, že je naopak zcela evidentní, že všichni z nich byli poškozeni; že pokud se nyní „zklidnili“, je to proto, že jejich osobnost byla vypnuta. Nepomohlo to; Egas Moniz byl příliš hlasitý a nová metoda příliš lákavá. Lobotomie se jako fantastická inovace rozletěla do světa.

Nedá se pochopit, že dekády nikdo nereagoval na to, že desetina pacientů umírala přímo na operačním sále, že se z nemocných stávali „mentální invalidé“ nebo „slintající zombie“, že operace způsobovala závažné fyzické handicapy; že se to možná považovalo za pozitivní a žádoucí. Soumrak lobotomií nastal až na začátku šedesátých let s nástupem antipsychotik. S řadou vážných nežádoucích účinků.

V roce 1949 obdržel António Egas Moniz Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Věnujme mu tichou vzpomínku v souvislosti s udělením tohoto vyznamenání za přispění k vývoji mRNA vakcíny. Kontroverze, pochyby i prokázané lži mají být slavnostním aktem „vyvolení“ vymazány. Skutečný duchovní otec mRNA vakcíny, Robert Malone, jehož jméno stojí na prvních patentech, nedostal nic, neboť se veřejně a ostře obrátil proti svému vynálezu a stal se personou non grata.

Víra v nevědomost odborníků

Věda má sice absolutní schopnost zkorigovat se sama, ale musíme jí to dovolit. Proto byl nedávný politický pokyn „věřit vědě“ ve smyslu pasivního přijetí statu quo tak hloupý. Jiný nobelista, fyzik Richard Feynman, prohlásil, že „věda je víra v nevědomost odborníků“. Je tragické, že každý zpolitizovaný vítěz Nobelovu cenu degraduje. Proč tedy (ne)věřit vědě? Protože to nedává smysl. Víra je mysterium, je to dar důvěřovat Bohu až za hranice pravděpodobnosti. Věda je založena na rozumu, na našich vlastních intelektuálních schopnostech; víra v ni je možná jen proto, že běžný člověk dnes nemá reálnou šanci vědu pochopit. Je příliš komplikovaná. Zde pramení všechny zábavné spor(t)y našich dní, jako je spor o klima nebo zdravý jídelníček. Věřit vědě znamená věřit mým znalostem, neboť jsou nadřazené vašim, a protože já jsem nejvyšší autorita, Boha jste smetli, tak jsou vaše pochyby, vaše obavy, váš skepticismus nevhodné a neplatné. „Nevěřit vědě“ byla za covidu vlastně blasfemie. Z pokroucené „vědy“ se naopak stalo iracionální dogma. Ale vědě se nemá věřit. Má se prověřovat. Její odpovědi nikdy nejsou finální, protože nikdy nedospěje na konec své cesty. Vždycky nás čeká další kapitola. A pokud nějaká vybraná skupina lidí, která má jedinečné postavení, technologie a moc, tvrdí opak, neprosazuje vědění, ale ignorantství. Vědomosti neznamenají šíři vědomí, bohužel.

Aby neměli pocity viny

Syndrom náhlého úmrtí dítěte byl dlouho připisován zalehnutí dítěte matkou. Až ve čtyřicátých letech se prokázalo, že takové případy jsou v realitě naprosto řídké (de facto jen, je-li matka zcela opilá nebo jinak hrubě intoxikovaná). Patologové tedy hledali jiné vysvětlení. Američan Abrahamson si v roce 1944 všiml souvislosti s pozicí mrtvých děťátek – ve dvou třetinách ležela v poloze na bříšku. Jeho hypotézu o mechanickém udušení podpořily výzkumy z Británie a z Austrálie, následovala osvětová kampaň za kojenecké spaní na zádech. Navzdory evidenci neměla dlouhého trvání. Už o rok později jeho závěry zpochybnil jistý pediatr Woolley v odpudivém experimentu, kdy pokrýval dětem obličej vrstvou přikrývek a gumovou plachtou a měřil dostupný kyslík! Abrahamsonovo vysvětlení smetl ze stolu tím, že „v rodičích vyvolávalo pocity viny“. Vyrojila se spousta dalších hypotéz, jako vdechnutí zvratků, nestráveného mléka nebo nerozpoznaná infekce; nerozpoznané infekce se ostatně zdají být takovým esem v rukávu. Pokládat kojence k odpočinku na bříško se postupně stalo normou. Dnes víme, že takto spící děti umírají o pět set procent častěji. Víme to teprve dnes? Kdeže – první dvě relevantní studie případů a kontrol byly známy už po roce 1970. Kolik desítek tisíc dětí zemřelo, protože jejich rodiče „věřili vědě“? Radši nevědět. Historie medicíny by měla být součástí povinného kurikula na lékařských fakultách.

Pračky na informace

V roce 2005 publikoval John Ioannidis, profesor Lékařské fakulty Stanfordovy univerzity, článek s názvem Proč je většina publikovaných výzkumů chybná. „Vzrůstají obavy, že v moderním výzkumu mohou nepravdivé závěry tvořit většinu, nebo dokonce naprostou většinou výzkumných tvrzení,“ píše – s tím, že to je možné lehce dokázat. O korupci vědy byly samozřejmě již popsány stohy papíru; dobře víme, že valnou část výzkumu financují korporace se zájmem na určitém výsledku. Chyby má někdy na svědomí něco tak primitivního, jako je mizerná statistika (typicky psychologické výzkumy), naopak ekonomům často chybějí dobrá empirická data. A pak tu máme problém extrémní konkurence. Studentů je mnoho, míst málo; tlak na publikaci je obrovský. Zvýhodněny jsou menší studie, které se rychleji vyřídí a kde se příliš neriskuje; to podporuje praxi selektování dat tak, aby co nejlépe podpořila hypotézu. Impakt faktor časopisu je diskutabilní prostředek měření kvality, existují způsoby, jak systém ošálit. A renomované časopisy, jako je Nature nebo Science, zase chtějí bomby – takže vědci jsou v pokušení své závěry trochu natlakovat. Replikační studie se tisknou jen vzácně. Přitom bychom si početli. V Science vyšel například článek, v němž výzkumníci podrobně popsali svou snahu reprodukovat sto psychologických studií. Povedlo se jim to jen u devětatřiceti. Podle blogu Retraction Watch bude letos staženo asi pět tisíc vědeckých studií – „což je nepatrný zlomek toho, jaký počet by měl být, ale nebude. A kariéry většiny výzkumníků neutrpí jediné škrábnutí“. Šéfredaktor Lancetu bývá ostatně citován pro svůj výrok, že se „z časopisů staly pračky na informace farmaceutických společností“.

A pak tu máme vnitřní faktory. Pozoruhodný esej Věda a narcismus francouzského imunologa Bruna Lemaitra analyzuje roli zbytnělého ega při akademickém výzkumu – a dochází k závěru, že a) je naprosto běžné a že b) být narcistou je v tomto prostředí konkurenční výhodou. Egocentričtí vědci lépe přesvědčí kolegy o důležitosti svého výzkumu, bývají zruční v navazování strategických vztahů včetně vztahů s médii, dokážou skvěle zneužívat všechny stránky systému. Lemaitre také zkoumá linku mezi narcismem a dominancí; horní patra výzkumu jsou tvrdě výběrovým prostředím, kde se nelítostně bojuje o zdroje a kde se uznání (Vojáčkova „sláva“) dá lehce představit jako možnost poslat geny (své inteligence) dál. To neznamená, že výzkum vylučuje ryzí charaktery – ale magnetem na ně, asi i navzdory našemu přání, také nebude. Tak třeba Maďarka Katalin Karikóová, jedna ze dvou letošních nobelistů za medicínu, podepsala v roce 1978 spolupráci maďarské tajné policii.

Příliš málo tuku

Následky následující vědecké korupce z šedesátých let neseme všichni a spousta z nás doslova. Průmyslová skupina Sugar Research Foundation se tehdy obrátila na harvardské vědce, aby zhodnotili nebezpečí cukru, respektive tuku, ale na základě jí vybraných studií. Závěry – že hlavním viníkem srdečních chorob je nasycený tuk, cukr nikoli – byly publikovány v roce 1967 v prestižním New England Journal of Medicine, aniž byl zmíněn zadavatel. Postup byl inteligentní, recenzní články v prominentních magazínech udají tón diskuse, jak se dnes říká, stanoví narativ. Dokumenty zveřejněné o desítky let později odtajnily, že obchodní skupina už v padesátých letech věděla, že cukr způsobuje třeba zubní kaz. V jiném případě zafinancovala výzkum, který ve výsledku spojil cukr s rakovinou močového měchýře; byl po zásluze zastaven. A protože se Američany (a nás všechny) podařilo přesvědčit, aby jedli nízkotučnou stravu, začal se kvůli chuti chybějící tuk nahrazovat něčím jiným…

Cukr je dnes přítomen skoro všude včetně salátových dresinků nebo chleba, proč ne, je levný, vysoce návykový (laboratorní krysy mu dávají přednost před kokainem). Souběžně půl století radikálně stoupá obezita, cukrovka 2. typu a další metabolické choroby. I toto dogma se dnes otřásá v základech. Jídla bohatá na cholesterol už „nejsou nebezpečná“ a „smějí se jíst“, opatrné krůčky k akceptaci zažívají nasycené tuky. Objevily se teorie, které označují rakovinu za metabolickou poruchou (a neviní tuk), roste počet lidí, kteří z jídelníčku vyřadili nejen cukr, ale všechny sacharidy a jejich zdravotní stav se extrémně zlepšil, někteří nutriční experti opatrně vypouštějí do prostoru otázky-balonky typu Ztloustli jsme, protože jíme příliš málo tuku?.

V dřívějších, pokornějších dobách jsme chtěli přírodě porozumět, dnes ji chceme vylepšit; přitom už ani nevíme, co máme jíst.