Mezinárodní společenství stojí opět před otázkou, jak potrestat válečné zločiny páchané v evropském prostoru. Státy i instituce hromadí důkazy a podezření ke stovkám a tisícům možných zločinů a situace se jeví až poněkud nepřehledně. „Je to tak trochu průzkum bojem,“ říká v rozhovoru s deníkem Echo24 expert na evropské právo Ivo Šlosarčík. Jde podle něj totiž o unikátní situaci a o možném pádu do rukou spravedlnosti může rozhodovat například i ruský vnitropolitický boj. Obecně však záleží na řadě faktorů. A svou roli by mohla sehrát i Česká republika.

Během prvního roku války na Ukrajině se objevilo nepřeberné množství zpráv o možných válečných zločinech, že k jejich páchání dochází konstatovala například i vyšetřovací komise OSN. Do sběru důkazů se zapojují národní státy, instituce, nakonec i vyšetřovatelé v Česku. Jak si tento proces, který probíhá, představit?

Skoro od samého počátku ruské agrese jak Ukrajina, tak státy EU či USA říkají, že Rusko musí být za své činy pohnáno k odpovědnosti. Ale říkají to politici. Směšují ve svých prohlášeních dva různé typy odpovědnosti, které přitom mezinárodní právo výrazně rozlišuje. Ta první forma je odpovědnost státu za závažné porušení mezinárodního práva. A ta druhá je odpovědnost jednotlivců, ať už politických šéfů státu, vojenských či paravojenských velitelů, nebo i konkrétních vojáků za zločiny podle mezinárodního práva.

Ty dvě formy odpovědnosti mají hodně jiná pravidla, instituční zakotvení i sankce, přičemž pro určení odpovědnosti státu jsou právní předpisy i praxe mnohem méně propracovaná. Například u odpovědnosti státu je jasné, že jej nemůžete zavřít do vězení. A tou nejrespektovanější soudní platformou, která o odpovědnosti států rozhoduje, je Mezinárodní soudní dvůr sídlící v Haagu. Ve stejném městě ale také sídlí Mezinárodní trestní soud specializující se na trestní odpovědnost jednotlivců.

Dá se tedy říct, že na té rovině odpovědnosti ruského státu se nějaký praktický dopad vede spíše politickou cestou?

Je na OSN, EU nebo koalici ochotných států, aby to vynutily. Jde ale přesto o odpovědnost podle mezinárodního práva, nikoliv o čistou politiku. Můžeme se bavit třeba o finančních kompenzacích za škody způsobené během invaze, existuje i otázka navracení ukradených historických památek nebo míra spolupráce, kterou by muselo Rusko poskytnout při vrácení dětí, které pravděpodobně zavleklo z Ukrajiny na ruské území. Po státu chcete většinou tři věci: aby přestal s nějakým chováním, aby spolupracoval při nápravě a vlastně až v poslední řadě, aby zaplatil finanční kompenzace.

Jak je to tedy s odpovědností jednotlivců?

Tuto druhou formu odpovědnosti reguluje docela rychle se vyvíjející mezinárodní trestní právo. Od konce studené války fungovaly například mezinárodní soudy pro bývalou Jugoslávii, Rwandu nebo speciální trestní tribunály s mezinárodním prvkem pro jiné konflikty. A samozřejmě Mezinárodní trestní soud.

Ale je třeba říct, že jsou to soudy, které nastupují v situaci, kdy nemůžete realisticky očekávat, že proběhne standardní trestní procedura na národní úrovni. Buď kvůli tomu, že stát problém ignoruje – Rusko nemá politickou vůli stíhat lidi, kteří něco provedli – nebo na to stát nemá kapacitu, je například v rozvratu, anebo není schopen garantovat opravdu spravedlivý proces. To se v praxi „testovalo“ na rwandském a jugoslávském případu a potom i před Mezinárodním trestním soudem.

Dá se tedy říct, že ta všechna vyšetřování směřují k tomu, že se nakonec sejdou na jednom místě?

To vůbec není jasné. Jde o tak unikátní situaci, kdy se nebavíme o nějaké vnitřní občanské válce s mezinárodními aktéry nebo válce v hroutícím se státě, ale opravdu systematickém útoku jedné suverénní země vůči druhé, kdy to vypadá, že ty zločiny jsou skutečně součástí ruské strategie a je jich tolik, že nemáme připravenou „kuchařku“ na to, co přesně dělat.

Podle mě je dobře, že to, na co se v současnosti soustředí všichni relevantní aktéři, je zejména sběr co nejvíce důkazů, ať už na úrovni konkrétní nebo příprav institucí, které jsou schopné to dělat. Abychom za pět let neřešili, že lidé zapomenou, zemřou, důkazy se zničí. A předběžně se baví o tom, jak by se to mohlo případně soudit. Ale ještě definitivně neřekli: bude to Mezinárodní trestní soud, nebo ukrajinský soud s nějakým mezinárodním zapojením, nebo se udělá speciální soud pro Ukrajinu? Všechny možnosti jsou pořád na stole.

Pokud odhlédneme od variant, že by výsledkem války byl přímo rozpad Ruska či výrazná obměna v jeho vedení, lze vůbec s přihlédnutím k podobným snahám z minulosti očekávat, že by mohlo dojít ke skutečnému potrestání pachatelů?

Bude záležet na spoustě věcí, o kterých nevíme, jak dopadnou. Tato otázka může být zohledněna v nějaké formě mírové smlouvy, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu. Ale to si musí primárně rozhodnout sama Ukrajina, jak vysoko v seznamu priorit to pro ní je. Až a zda se bude uzavírat nějaká mezinárodní smlouva, může tam být pozitivní spolupráce, může tam být „červená čára“ – amnestie, může se o tom mlčet.

Druhá věc je technická, na jaké z těch pachatelů dosáhnete. Jiná situace jsou vojáci, kteří se ocitnou v zajetí, může docházet i k jejich zatčení v zahraničí. Úplně bych nepodceňoval, že se to může stát také součástí vnitropolitického ruského zápolení. Tedy někoho, kdo prohraje v tom vnitřním, polomafiánském politickém boji, dají k dispozici mezinárodní justici. Příkladem z minulosti může být Radovan Karadžič, kterého chytili až v okamžiku, kdy si srbská vláda spočetla, že se jí nevyplatí ho krýt a jeho vydání do Haagu může být vnímáno jako vstřícné gesto vůči Západu. To se může opakovat. Ale že by před nějakým mezinárodním trestním tribunálem skončil přímo Putin, to se mi zdá spíše velice nepravděpodobné.

Jak bude případně vyšetřování či posuzování zločinů nakládat s podněty naopak z ruské strany?

Ten systém je něčemu takovému obecně otevřený. Hlavní je filtr subsidiarity mezinárodního trestního stíhání. Mezinárodní trestní soud nastupuje v okamžiku, kdy se domácí soudy nesnaží něco takového vyšetřovat a existuje nějaký problém. Když se mluví o tom, proč Američané nebyli vyšetřovaní za Abú Ghrajb (případ věznice v Iráku, v němž docházelo k šetření případů mučení vězňů, pozn. red.), bylo to rovněž kvůli tomu, že když to americká justice zjistila, reálně ty lidi vyšetřovala a v mnoha případech je i potrestala.

V současnosti to vypadá, že Ukrajina případné excesy své armády bere vážně a snaží se je vyšetřovat. Proto tam není důvod, proč by nastupovala mezinárodní úroveň, protože sama ukrajinská prokuratura, soudy to řeší a nehází pod stůl. Naopak na ruské straně to vidět není, spíše jsou zde cynická gesta, jako když udělíte čestný titul vojenské jednotce, která je vážně podezřelá z válečných zločinů.

Jakou roli v tom všem může hrát Česká republika?

Česká republika v tom i jako malý stát rozhodně udělat něco může. Zaprvé, měli jsme předsednictví Rady EU v době, kdy se o trestání zločinů spáchaných během ruské invaze mluvilo a vyjednávalo. Z programu předsednictví je zřejmé, že se opakovaně řešily možné scénáře chování EU a na ministerstvu zahraničí se scházely expertní skupiny z unijních zemí, které řešily právní otázky i jejich politickou průchodnost.

Zadruhé, Česká republika na svou velikost zanechala docela silnou stopu v mezinárodní trestní justici. Měli jsme soudce a soudkyni ve rwandském i jugoslávském trestním tribunálu, a dokonce místopředsedu Mezinárodního trestního soudu. Máme proto expertizu, kterou bychom měli být schopni prodat, včetně toho, že jsme vnímáni jako stát, který do toho konfliktu není přímo zapojen, ale zároveň nemá velkou jazykovou bariéru a chápe specifika právních procesů v bývalém sovětském prostoru. Ale samozřejmě bude záležet na naší ochotě investovat zde politickou energii a pozornost.