Na konci srpna oslavil běloruský prezident Alexandr Lukašenko sedmdesáté narozeniny. Jsou to jeho druhé letošní významné kulatiny, protože už 20. července jsme si připomněli třicet let od oslavencova nástupu „na trůn“. Ten se v českých médiích o prázdninách jakžtakž připomínal, ale ony narozeniny zůstaly začátkem školního roku spíše přehlédnuty.

Ale pozor: podstatné je pochopit, co mají být naše (tj. evropské, unijní, ale samozřejmě rovněž středoevropské) primární cíle. Cynicky řečeno to není Bělorusko nezávislé, svobodné a plně demokratické, třebaže to je samozřejmě maximum, o něž se máme drát. Jenže hledíce na realitu musíme být připraveni usilovat alespoň o nutné minimum a spokojit se s ním – a to je právě to, aby Bělorusko zůstalo samostatnou zemí. Kdo by nechtěl rozumět, nechť se podívá na mapu našeho kontinentu: v současnosti střední Evropa přímo sousedí s Ruskem v Estonsku a v Lotyšsku, zprostředkovaně v Polsku, v Litvě u kaliningradské oblasti. V případě, že by Rusko po Lukašenkově skonu ovládlo Bělorusko a přičlenilo ho do svého území, rázem by Rusko mělo hranici s Ukrajinou po celé její severní čáře a s NATO by sousedilo v délce celého Pobaltí a po značné části polské východní hranice.

Je to prekérní situace: Lukašenka jako prezidenta po posledních, zjevně zmanipulovaných volbách, doprovázených násilím a silnými protesty, neuznává řada zemí včetně Česka. Přesto s ním je třeba mluvit a jednat. Zároveň příští rok Bělorusko čekají další prezidentské volby (utíká to rychle) a Alexandr Lukašenko již oznámil letos v únoru, že v nich kandidovat hodlá. Lze s jistotou předpokládat, že znovu půjde o volby zmanipulované a že tentokrát je vzhledem k přítomnosti Rusů v zemi nebudou provázet masivní občanské protesty, jako tomu bylo v roce 2020. Ostatně běloruská opozice vyzývá k bojkotu nadcházejících voleb – už proto, že k volbám patrně nebude připuštěn žádný protikandidát.

Nic z toho nemůže Západ, to znamená právě i střední Evropu, zastavit. S Lukašenkem musíme handlovat, mluvit, v podstatě ho v tuto chvíli podporovat. Ne veřejně, to je nepřípustné, ale pragmaticky za diplomatickými stoly ano. Cena je nejistá, výsledek také. Nejspíš bude potřeba Bělorusku ustoupit ekonomicky a přitom doufat, že to tváří v tvář Rusku ustojí běloruské vedení režimu, připravující na nástupnictví Lukašenkova nejmladšího syna. Také to samozřejmě může dopadnout všelijak, jak to v despociích bývá. Možná bude potřeba synovu pozici mezinárodně uznat a neprotestovat pro ti ní víc než pouze teatrálně pro forma.

Střední Evropa prokázala v roce 2022 v reakci na invazi Ruska na Ukrajinu Evropě západní i východní, že dokáže být plnohodnotným kontinentálním hráčem, který určuje politiku unijní sedmadvacítky. Především proto, že svému regionu rozumí, že rozumí Rusku, ví, co od něj čekat, a ví, čeho se nechce dočkat. Od té doby sledujeme, že jednota regionu není tak silná jako zprvu, protože Maďarsko se ve vztahu k Rusku vydalo cestou handlů a Slovensko bezradnosti a pláče, hraničících někdy s tupým podlézáním. Ze všeho nejmíň proto potřebujeme, aby se směrem k nám rozšiřovala ruská hranice. Ostatně může se stát, že nikoli Ukrajina, ale nakonec Bělorusko stane se příčinou velkého evropského konfliktu. Jestliže totiž Rusko argumentuje svým strachem z rozšiřování prostoru NATO a takto omlouvá a vysvětluje své počínání na Ukrajině, my máme právo argumentovat stejným strachem z rozšiřování vlivu Ruska a trvat na běloruské samostatnosti. Ten boj se už vede, ale postupem měsíců bude intenzivnější a intenzivnější.