Člověk si myslí, že Bratislavu docela zná, ale pak se před ním zjeví něco vlnivě namodralého, chvíli to v ostrém slunci vypadá jako cukrářská vidina nebo fantaskní maják, něco, co by očekával v Řecku nebo někde v Anatolii. Mžouravě na to hledí, pak mu konečně dojde, že to je přece ten Modrý kostolík, ta secesní brož z posledních let staré Pozsony. A že ho před nedávnem opravili, a tak se k tomu kostelu Slováci právem hlásí jako k nejvýznamnější secesní stavbě Bratislavy, která tehdy ještě byla Požoň.

Požoň říkají Blavě Maďaři dosud, vždyť Bratislava se to město jmenuje až od března 1919 a nejvíc mu v tom pomohli čeští legionáři, kteří do ní napochodovali 1. ledna 1919, jak stojí na pamětní desce na Štefánikově ulici, které si všimnu vždy, když sem vlakem přijedu a kráčím dolů od příšerného nádraží, jehož dojemná ošklivost nemá snad v Evropě konkurenci, čímž nechci říct, že mi to nějak zvlášť vadí: až tam jednou bude nějaká vyleštěná škatule, bude mi ten balkánsko-romský svéráz možná chybět.

Když se v letech 1909–1913 Modrý kostel podle návrhu slavného maďarského architekta Ödöna Lechnera stavěl, tak se v (budoucí) Bratislavě hlásilo ke slovenskému jazyku 15 procent obyvatel. V roce 1919 už to bylo 33 procent, číslo rychle rostlo, a to i díky příchodu mnoha Čechů, kteří se samozřejmě hlásili k jazyku československému, což byla vynikající finta, jak vytvořit už docela velký národ. Nastala velkolepá čechoslovakizace Bratislavy, té největší české prvoválečné kořisti, neboť k pražskému státu se tohle město dostalo hlavně proto, že Češi chtěli mít přístav na Dunaji a měli dost kuráže či drzosti si ho vzít. Slováci se pak přidali, a i když by asi v té době dali přednost Martinu, Nitře nebo Banské Bystrici, dostali jako hlavní město na stříbrném podnose Pressburg, který si postupně vyčistili: nejdřív v roce 1939 od Čechů („Česi peši do Prahy“), roku 1942 od Židů a po roce 1945 od Němců a Maďarů. Pak přišel socialismus a tohle středoevropské město přestalo existovat v podobě, v jaké se po celá století vyvíjelo. Velký kus Starého Města zlikvidovala magistrála podobná té v Praze, židovskou čtvrť a malebné Podhradí smetlo předpolí mostu SNP. Zůstaly ulice a náměstími, s kostely gotickými a především barokními, s klasicistními paláci a měšťanskými domy, které se výstavností moc neliší od těch, které si aristokracie a patriciát postavily v Praze nebo i ve Vídni. Tehdy ale to město nepatřilo Slovákům, nýbrž Maďarům, Němcům a také Židům, to oni mu společně vtiskli ten habsburský ráz, který je tam ještě někde trochu znát, když si člověk odmyslí nánosy naší doby. Slováci dlouho do města přicházeli hlavně jako venkované, pro ně byly drevenice z fošen a mazaniny vyrobené ze slámy a kravského trusu, byl to venkovský lid, který nanejvýš do města přišel na trh a zanesl tam slámu a mazaninu na krpcích. To nepíšu já, to bych si nedovolil, tak to píše Claudio Magris v cestopise Dunaj, a ani on si to jen tak nedovolí, nýbrž cituje z důležitého eseje Vladimíra Mináče z roku 1968 Kde sú naše hrady? My nemáme dějiny, pokud dějiny tvoří králové, císařové, vévodové, knížata, vítězství, zteče, loupeže a násilí… Naše úloha je v pochmurném a trpělivém budování, které bylo dlouhé roky záležitostí poražených, píše marxista a nacionalista Mináč, klasik poválečné slovenské literatury.

Slováci tvořili temnou, přehlíženou vrstvu, předivo své země, podobné slámě a kravskému trusu, jímž drží drevenice pohromadě. Jejich vzestup je právě o to obdivuhodnější: dlouho, celá století, vlastně až po kus století dvacátého, se neudál na úkor žádného jiného národa, nebyli tu žádní slovenští utlačovatelé, žádné slovenské hegemonistické cíle a plány, žádná násilná slovakizace... Byl to vzestup z nejnižších pater. Češi si mohli aspoň představovat a vymýšlet slavnou minulost, jež do určité míry mohla nějak existovat, Slováci, pokud vůbec je to napadlo, pokud tedy uměli číst a psát, mohli jen mytologizovat a fantazírovat o své bájné starobylosti a velikosti, což některé úplně neopustilo ani v současnosti: Slováci jako prý nejstarší a nejpůvodnější Slované, slovenčina jako nejpůvodnější slovanský jazyk, velká Pribinova říše, o níž se sice skoro nic neví, ale tím větší byla její mohutnost a sláva, kterou připomíná věkovitý hrad na Děvíně, a v roce 2010 Ficem odhalená socha vzpínajícího se knížete Svatopluka, pochopitelně Slováka, před Bratislavským hradem... Mimochodem, ten hrad je tak nesnesitelně bílý, že za prudkého slunečního světla se na něj nedá vůbec pohlédnout. Pamatuju si tu docela příjemnou nažloutlou barvu, která působila vlídně a nenuceně. Jevila se příliš maďarská? Teď ten škatulovitý hrad vypadá, jako by na něj někdo vysypal mouku nebo ho polepil cukrem.

Je snad jasné, že mám Bratislavu rád… Když mám trochu čas, projdu se Starým Městem a začnu od Michalské věže, na jejíž špičce se vypíná archanděl Michael, přemožitel draka a chaosu, nebeský protějšek pozemského rytíře sv. Jiřího. Za branou, která jako jediná zůstala ze středověkého městského opevnění, mírně klesá Michalská ulice, staré korzo starého Prešporku. Připomíná možná pražskou Celetnou, možná Nerudovku, ale taková srovnání bývají zavádějící, i když něco samozřejmě starý Pressburg a barokní a klasicistní Prahu-Prag spojuje, tedy statut středoevropských metropolí druhého řádu, jistá provinciálnost, která ale ve stoletích, která dala těm ulicím vnější tvář, tedy v 18. a 19., nebránila klidnému rozkvětu a vzniku nevtíravé a přitom půvabné měšťanské intimity. Tu si dnes už ani nedovedeme představit, neboť je zahlušena vším tím chaosem, nad nímž symbolicky vítězí první z archandělů, ale jen na špičce věže.

Na ochoz Michalské věže lze vyjít, zaplatíte-li mírné vstupné. Projde se několika poschodími, v nichž je muzejní výstava starých zbraní, jsou tam meče, halapartny, rapíry, arkebuzy, muškety, zbraně chladné i palné, mající ochránit město, které několik století stálo na hranicích dvou světů, křesťanského a muslimského, přičemž ten druhý na jihu a východě se snažil i tudy přelít do střední Evropy, v čemž mu měla i tato podunajská pevnost Posonium zabránit. Po bitvě u Moháče a po dobytí Budína Osmany se stala na století a půl (1536–1784) hlavním městem Uherského království.

Sem přijížděli z blízké Vídně Habsburkové, aby jim nejprve ve františkánském kostele na Starém Městě, kde byl roku 1526 jako první korunován Ferdinand I., pak v chrámu svatého Martina byla na hlavu nasazena svatoštěpánská koruna s šikmým křížkem. Tady se odehrála ta slavná scéna, při níž v září 1741 mladá Marie Terezie s půlročním Josefem zavinutým v plenách v náručí prosí a přemlouvá uherskou šlechtu, aby jí proboha pomohla v obraně proti Fridrichu II., jenž před rokem napadl Slezsko a teď ohrožuje samu existenci monarchie. Uherští šlechtici, kteří byli obvykle vším možným, jen ne loajálními zastánci rakouského trůnu, se ustrnuli, dojali, vzdali císařovně hold a slíbili jí podporu, což skutečně splnili. Pěkný román o Marii Terezii a o její době právě s ohledem na tuto část naší širší vlasti napsal na začátku 80. let slovenský spisovatel Anton Hykisch, jmenuje se Milujte královnu, vyšla tehdy i česky, v té době to byla pozoruhodně spravedlivá kniha k panovnici, o níž čím víc člověk ví, tím větší úctu a obdiv k ní cítí.

Už roky je v módě o Bratislavě tlachat jako o kosmopolitním městě, ale ta stará prešporská srostlice, o které psali tak zajímavě pamětníci a pamětníci pamětníků (třeba Satinský a Lasica), je dávno pryč. Současný multi-kulti guláš, který je všude stejný, jen má jiné kulisy, to už je něco úplně jiného, to je globalizační poleva, která svým matlavým nánosem zavalí každý svéráz a originalitu. Ale kolem toho kostelíka, kterému tehdy před sto lety většina farníků říkala maďarsky Kék templom, něco útulně starosvětského zůstalo. Tahle východní část Starého Města je příjemná, jako by ani s žádnými novými časy nepočítala. A když přišly, dělalo se, že si jich nikdo nevšiml.

fotoblog (jiripenas.cz)