Beatrice Landovská vydala v roce 2019 autobiografický titul Nikdy není pozdě na šťastné dětství. S notnou dávkou humoru se ohlédla za svým dětstvím s bohémskými rodiči, hercem Pavlem Landovským a scénografkou a dramatičkou Helenou Albertovou. Na knihu nyní naváže. V rozepsaných memoárech s pracovním názvem Všechno bylo jinak vylíčí další dekádu svého života.

Navážete na vzpomínky Nikdy není pozdě na šťastné dětství?

Navážu, i když to nebude jednoduché. V druhé knize píšu o letech 1976 až 1986, je to deset let od mých čtrnácti do čtyřiadvaceti. Jsou to na zpracování a uchopení nejtěžší roky, nejen proto, že každý člověk prožívá toto období většinou jako složité, ale i proto, že v mém životě sem patří i témata související se společenským tlakem, který jsme jako děti nepohodlných občanů pociťovali. Na to pak navazují i morální problémy související s tehdejším fenoménem „donašečství“, které hojně prokvétalo celou společností, ba co vím, i mou vlastní rodinou. Další dramatické téma souvisí s takzvanou akcí Asanace, která vyhostila během několika let ze země mnoho mých důležitých lidí, otce, nejlepší kamarádku, přátele stejně staré jako já. Se všemi jsem se loučila „navždy“. Navíc jsme byli skoro po celou dobu pod tlakem, „ať táhneme taky“, což při snížených možnostech seberealizace člověku na radosti nepřidá. Přesto bylo i v tomto období mnoho věcí krásných, lásky, plesy, samizdaty, koncerty, výstavy, život v disentu s přáteli, s nimiž nás žádná událost nerozdělila, sranda u divadla, v podstatě jeden dlouhý večírek, když se to tak vezme z druhé stránky a s odstupem let… Bude těžké psát upřímně a „nepřivést do hanby bližního svého, ale raději sebe samého“, jak praví jedno židovské přísloví, ale hodlám se o to pokusit.

V první knize ohledáváte své dětství a nutno dodat, že děti disidentů, chartistů, bohémů z uměleckého prostředí neměly běžné dětství. Spisovatel Jáchym Topol třeba vzpomínal, jak ho i s bratrem rodiče nechali na Hrádečku u Havlů a vrátili se pro ně až za pár dnů, aniž jim cokoli vysvětlovali. Obdobné vzpomínky jsou i ve vaší knize. Dalo se to vůbec brát jako dobrodružství, nebo jste toužila vyrůstat v prostředí jako vaši spolužáci?

Chtěla jsem mít dětství jako ti ostatní. Toužila jsem po obyčejných rodičích, banálních zážitcích, stejném oblečení a dovolených, jako měli ti druzí. Ale celá společnost tehdy zacházela s dětmi jinak než dnes. V prostředí, do kterého jsme se narodili my, to bylo jinak, než to bylo tehdy běžné, a úplně jinak, než je to běžné dnes. Děti tehdy rostly trochu jako dříví v lese, ale my se sestrou jsme, paradoxně, v útlém mládí byly pod vlivem prarodičů vedeny velmi důsledně. A úplně jinak to pak vypadalo, když jsme zůstaly jenom s maminkou a občasným vlivem otce, než musel odjet navždy. To jsme samozřejmě neměly žádné standardní zážitky ani žádné jistoty, zato jsme byly pořád v kontaktu s mnoha dospělými osobnostmi, které tehdy ani nenapadlo před námi něco skrývat, ať šlo o politické postoje, filozofické úvahy, nebo milostné záležitosti. Naši rodiče byli velmi svobodní a většinou si dělali, co chtěli. Tím jsme se ale se sestrou dostaly do zajímavých a dobrodružných situací, později mezi děti s podobným původem. A vlastně ve výsledku jsme prožily bohaté a šťastné dětství.

Vykreslujete minulost s mimořádnými podrobnostmi…

Psala jsem si od třinácti let deníky, ty ale svědčí spíš o mentálním rozpoložení člověka v určitém věku. Kupodivu se ty deníky málo týkaly celkové rodinné, nebo dokonce společenské situace. Dobrým zdrojem informací jsou ale dopisy, které jsem posílala lidem do emigrace, kamarádce, otci. Ale pamatuji si i hodně podrobností, protože jsem tomu, co se děje, nerozuměla, a tak jsem to ukládala do paměti, abych se k tomu jednou vrátila, až mi bude všechno kolem dávat větší smysl. A paměť, to je vlastní sestra snu. Tu mou oživují i fotografie, básně a vzpomínky třeba i jiných lidí.

Vaše školní docházka byla ovlivněna i tím, jak vnímalo okolí odlišnost vašich rodičů, nejen jejich oblečení a tuzexové automobily, ale i jejich nestandardní chování a později fakt, že byl váš otec „zakázaný a nežádoucí“. Jistě s tím souvisela i skutečnost, že jste později chodila na gymnázium až v Dobříši...

Ano, dojížděla jsem dva roky na Dobříš, protože mě prostě v Praze nechtěli přijmout na žádnou školu. Jezdila jsem každé ráno pětačtyřicet kilometrů dělnickým autobusem, ve kterém ovšem neseděl ani jeden dělník, ale byli to samí doktoři a profesoři, dva studenti a jedna překladatelka. Všichni si hned, jak se autobus rozjel ze Smíchova, nasadili brýle a dali se do čtení… Na dobříšském gymplu byli většinou výborní učitelé. Polovina z nich jezdila právě tím ranním autobusem… Měli jsme tam zvláštního ředitele, pana Oliče, vzdělaného a kultivovaného člověka, jediného ředitele nestraníka ve středních Čechách. Jak mohl být tehdy ředitelem, jsem zjistila mnohem později a píšu o tom ve své rozepsané knize.

Ve třetím ročníku jste nicméně přešla na gymnázium v Radotíně, kam také chodily děti občanů nepohodlných režimu, děti chartistů. Mezi vašimi spolužáky byl Jáchym Topol nebo Milena Grušová, o dvě třídy níž chodil Filip Topol. Byli jste tehdy pod dozorem?

Ano, a proto jsme tam mohli chodit. Dobře si vzpomínám na naši ředitelku Drahomíru Irglovou, která podle všeho spolupracovala s StB, tím pádem jsme mohli studovat a udělat si maturitu. Když jsem se do Radotína po dvou letech dojíždění na Dobříš hlásila, nehnula ani brvou a řekla, že nevidí důvod, proč bych u nich nemohla studovat, protože žádného Pavla Landovského nezná… V tom roce, kdy vznikla Charta 77, bylo na tuto školu přijato několik dětí chartistů, aby se nesytily západní stanice informacemi o nespravedlivém režimu. Šlo o pár nejkřiklavějších případů dětí známých disidentů, které byly přijaty ke studiu a zároveň byly pěkně pod kontrolou. Na všechny „problematické“ studenty byl v ředitelně založený spis, který jezdila StB jednou za čtvrt roku kontrolovat. Pamatuji se, když jednou zase přijeli, naložili uprostřed vyučování Jáchyma Topola a odvezli ho, sedmnáctiletého, k výslechu do Bartolomějské, kde ho drželi až do večera, a dokonce mu prý dali facku. My ostatní tehdy ve škole jsme zůstali zkoprnělí hrůzou. Nicméně Jáchymův táta Josef Topol, Milenin otec Jiří Gruša nebo rodiče Hanky Skoumalové, to byli intelektuálové, ty znala jen vybraná skupina z řad inteligence, podle tváře málokdo, ale můj táta byl „lidovej ksicht“ a zpěváky a herce oni trestali obzvlášť důsledně, protože ty národ miloval. Táta měl první zákazy už v roce 1972, protože byl permanentně nepřizpůsobivý, v roce 1976 dostal nakonec zákaz působit i v Činoherním klubu, což byl hlavní a poslední zdroj jeho obživy. V té době se však už tajně připravovala Charta 77, a protože byl Václav Havel jeden z tátových „základních“ kamarádů, logicky u toho táta nemohl nebýt. Jeho povaha ho vždycky vedla tam, kde se něco dělo, zákazy a politické aktivity ho nemohly minout… Po lednu 1977 nastala opravdová štvanice: i o tom se pokouším napsat v nové knize. Nakonec táta po dvou letech odjel na 720 dnů do Vídně, ale zbavili ho občanství, hned jak vytáhl paty.

Vraťme se ještě do Radotína, v přednášce o druhé vlně undergroundu jste vzpomínala na školní časopis, kdo do něj tehdy přispíval?

Časopis vznikl ve třídě prostě proto, že v ní bylo vysoké procento dětí z různých kulturně a literárně orientovaných rodin. Hlavní slovo v časopise měli spolužáci Saša Kobranov a Hanka Skoumalová, kteří do něj malovali vtipy nezřídka namířené proti učitelům. Jeden kus koloval po třídě, čísel vzniklo několik. Pokud si vzpomínám, mělo to docela vysokou úroveň. K naší smůle se všechny časopisy ztratily. Ostatní věci vznikaly už mimo školu, to už byly samizdaty s vysokou mírou konspirace kolem jejich příprav. První byl Sborník 79/1, v něm byly povídky, básně, texty, grafiky a fotky, například bratrů Topolů, Gábiny Fárové, Marka Hlupého, Davida Skály, Lukáše Marvana, moje a několika dalších. Na to pak navázali kluci – Viluzionisti se sborníkem Violit, kterého vyšlo asi deset čísel. Do Violitu jsem ale zapojená nebyla, protože jsem byla každou chvíli s někým pohádaná a měla jsem dojem, že jsou holky umělecky diskriminované – to byly roky 1980/81. V roce 1984, tedy už dávno po maturitě, začal vycházet sborník Jednou nohou, kde byli hlavními redaktory (v utajení) Jáchym Topol, Viktor Karlík a Ivan Lamper. Tam přispívalo obrovské množství lidí, byl propracovaný systém na opisování, všechno bylo zakonspirované, cyklostyly na neznámém místě, tisklo se možná i sto kusů nebo i víc, dávali sem příspěvky disidenti i z generace rodičů, včetně těch nejznámějších, a k tomu pak přisedla ještě Edice pro více, která tiskla jednotlivé autory. A od čtvrtého čísla se časopis jmenoval Revolver Revue (literatura jako zbraň)! Sem jsem opisovala i publikovala své básně, hlavně do počátečních čísel.

A co následovalo po maturitě?

Po maturitě jsme se nemohli nikde uchytit. Na jednu stranu bylo právo na práci a na druhou stranu byla pracovní povinnost. Bez razítka v občance byl člověk „příživník“, kterého bylo možno stíhat. Všichni jsme bojovali, jak se dalo, kličkovali jsme mezi nezaměstnaností a různými způsoby, jak se uživit a sehnat razítko. Já jsem se probíjela u divadla, dnes už vím, že pod vysokou ochranou nejmenovaných tichých hrdinů, kteří to dělali pro mého otce, jenž se o tom ovšem nikdy nedověděl. Jáchym Topol s Milenou Grušovou se například po určitých bojích dostali na nástavbu pro sociální pečovatele. Vysoce ceněná práce byla například být nočním hlídačem nebo topičem, což také většina z nás okusila. Existovaly kotelny, po kterých byla sháňka, neboť v nich topili různí vzdělanci, filozofové, literáti. Byly v nich knihovny a psací stoly, dalo se tam zajít, a to i v noci, když zrovna „topil“ někdo ze známých, protože hospod moc nebylo. Například pod Axou byla pěkná kotelna, pracovala jsem hned vedle, v jiném podzemí, totiž v Divadle E. F. Buriana. Ale pěkné večírky byly i na některých nočních „hlídkách“, například ve Valdštejnské jízdárně, kde jsme v létě v noci plavali nazí s labutěmi v jezírku, anebo v Náprstkově muzeu, přímo v pracovně Vojty Náprstka. Praha byla tehdy tak trochu „naše“. Bylo tehdy terno chytit úklid nebo hlídání v knihovnách či na jiných kultivovaných místech. To si držela kulturní a intelektuální elita, taková místa se dědila. Na místo uklízečky v Klementinu po Martě Slánské čekalo několik lidí. V Divadelním ústavu v mém mládí luxovala dcera Maxe Broda a místo si držela jako opravdovou výhru.

Později jste studovala bohemistiku na Podzemní univerzitě. Jak si takovou školu máme představit?

Podzemní univerzita začala rok před revolucí. Na basilejské univerzitě spustil (nevím přesně kdo) projekt vzdělávání pro lidi ve východním bloku, kteří pracují s literaturou a samizdatem. Když přišlo rozvolnění, napojil se dotyčný na disidentské kruhy ve východních zemích a jako pilot bylo vybráno Československo, kde proběhl první a jediný dokončený ročník, protože v začátku druhého ročníku 1989/1990 padly zdi. Učili nás bývalí profesoři, kteří toho času působili v kotelnách. Bylo nás tam asi třicet včetně Petra Placáka, Saši Vondry, Jáchyma Topola, Hanky Šabatové, Honzy Macháčka a dalších. Scházeli jsme se každý čtvrtek na baptistické faře na Topolce, která nám prostory propůjčila. Učily nás celebrity jako Alexandr Stich, Miroslav Červenka, Jiří Brabec a další… Pak ovšem začala revoluce. V devadesátém roce, když se vyučující vraceli na fakulty po dvacetileté pauze, nás přibrali s sebou. Já jsem čekala druhé dítě, tak jsem fakultu dokončila až v roce 1997. Ale mnoho „posluchačů“ šlo na jiné univerzity, zakládali noviny, šli do vlády… Takže jsme zůstali jediným ročníkem této podzemní bohemistiky, dodělalo nás to asi deset.

V době sametové revoluce jste již žila s Jiřím Háskem, tedy s básníkem J. H. Krchovským, ve velkém bytě v Praze 1, vaše první dcera již byla na světě…

Od roku 1982 jsme žili v bytě v Soukenické ulici, kam jsme se sestěhovali. V bytě bylo věčně plno lidí, kromě maminky, sestry, babičky Landovské a mnoha zvířat v něm bylo pořád několik hostů. V kuchyni věčně někdo seděl, kouřil a diskutoval. V roce 1987 se narodila moje první dcera a do bytu se přistěhoval její táta Jura (J. H. Krchovský), pročež řady návštěvníků poněkud prořídly, protože Jura moc společenský nebyl. Ale zastavit se to úplně nedalo, celá devadesátá léta se u nás netrhly dveře. Když to teď posuzuji s odstupem, byl Jura vlastně hrdina. Při některých příležitostech bylo v bytě třeba i sto lidí. S Krchovským jsme tehdy žili střídavě tady nebo po chalupách a domech obou rodin. Děti jsme co nejdéle nedávali do sociálních zařízení, nechtěli jsme nikde „dlouhodobě uváznout“, ale protože jsme byli prakticky bez peněz, zase tak moc jsme si vyskakovat nemohli. My dva s Jurou jsme žádné „příležitosti“ po revoluci nevyužili, ač jsme mohli. Jura psal své verše, já jsem vychovávala děti a taky jsem psala, ale hru, kterou jsem napsala, nikdy nikdo neuvedl, byla totiž o emigraci a o estébácích. Koncem devadesátých let jsme se s Jurou rozešli a mně začalo těžší období. Dva roky jsem učila neslyšící děti, což bylo těžké, ale velmi užitečné. A pak už jsem se věnovala hlavně astrologii a dalším sebepoznávacím technikám.

Pojďme se ještě vrátit k vašich rodičům, kteří se rozvedli před Chartou 77. Přesto vaše maminka na otce vzpomínala v dobrém, sice jako na muže, se kterým se nedalo vydržet, ale vždycky prý zůstali kamarádi…

Rodiče byli spolu pořád stejně. Když byli partneři, tak by se mohlo zdát, že málo, a když byli rozvedení, tak pořád stejně. Málo. Myslím, že to souvisí s divadlem a pak i s tehdejší politickou situací a s disentem, neboť lidé se v těchto prostředích k sobě chovali, jako by byli širší rodina. Když například byl otec v exilu, sestěhovali jsme se s jeho mámou, naší babičkou, do jednoho bytu. Prostě jsme to měli trochu jinak. Za tyhle vztahy asi vděčíme i tomu komunistickému režimu.

V knize zmiňujete řadu takzvaných základních přátel vašeho tatínka, Václava Havla, Pavla Juráčka, Ludvíka Vaculíka a další. Jak na ně vzpomínáte?

Díky tátovi a mámě patří do mého života nadprůměrné množství úžasných osobností, které potkávám vlastně celý život. Vnímám to jako jeden z největších darů. Řekla bych dokonce, že jsem měla díky tomu trochu zkreslenou představu o světě, protože jsem měla za to, že takových lidí, jako je kupříkladu Václav Havel, jsou v každém společenství desítky, že se každý druhý zabývá morálními hodnotami, že je normální zajímat se o jiné lidi, něco pro ně dělat, bojovat za nějaké vyšší ideje, otvírat svoje domy a byty, dělit se o svůj majetek, sdílet dobré i zlé s mnoha lidmi… To jsem pak koukala, když postupně vyplynulo, že jsem znala mnoho výjimečných originálů, lidí, kteří se běžně v populaci nevyskytují, a že většina lidí žije úplně jinak!

Jaký byl návrat vašeho otce do Československa po revoluci?

Zpočátku naprosto bombastický, a i když ho nechtěli deset dní pustit „domů“, stál několik dní na hranicích, a to ještě celý druhý víkend po 17. listopadu! Zatímco na Letné už zpíval Hutka, táta seděl v autě a celníci mu upírali vstup do rodné země. Když ho pak nakonec přece jen pustili, vítalo ho v Bratislavě na náměstí 200 tisíc lidí a volalo na něj „Vítaj doma!“. To bylo až 27. listopadu, v den generální stávky. Když ho kolem třetí v noci přivezli v koloně aut do Prahy, čekalo na něj narvané Divadlo Na Zábradlí, kde už seděly hlavní postavy revoluce na jevišti, a oslavy nebraly konce. Ale po čase nastala jistá deziluze. Táta asi čekal, že tady bude pro něj nějaké místo. Ale oni tehdy emigranti nebyli při svém návratu do vlasti moc vítáni, dneska se o tomto fenoménu ani nemluví. Je však třeba na druhou stranu přiznat i to, že otec byl složitá osobnost, často na lidi řval, poučoval je, přijel tehdy ve volvu, byl „bohatý“ cizinec. A ne každý to unesl. Doba se ale začala rychle měnit, on v rakouském Burgtheateru hrál až do roku 1996, až do svého důchodu, měl tam byt, vztahy s ostatními exulanty a vrátil se jenom napůl, bál se asi. Pak si také mnoho vídeňských emigrantů pořídilo domy na jižní Moravě, kde už byla v té době zabydlená tzv. vnitřní emigrace, lidi, kteří neodjeli do zahraničí, ale stáhli se k rakouským hranicím, třeba Egon Bondy, Věra Jirousová, Ivan Martin Jirous, k nim se tito Vídeňáci přidali, koupili si tu domy a pohybovali se mezi Vídní a Moravou. Prostě zůstali rozpolcení. Táta se pak vracel pomalu a asi tím i něco prošvihl… Až teprve v druhé půlce devadesátých let se odmítavý přístup k vracející se emigraci začal lámat. Otec to odmítání strašně špatně nesl. V divadle po revoluci hrál už jenom nárazově a pak ještě i v několika filmech, ale s jeho slávou z roku 1970 se to nedalo srovnat.

Váš otec se vydání vaší knihy nedožil, četla vaši autobiografickou knihu maminka?

Před vydáním ne. Prohlásila, že se nechá překvapit. Pak řekla, že tam byly okamžiky, z nichž jí nebylo moc dobře, ale rychle to zvládla. Když se z knihy poprvé četlo v Knihovně Václava Havla, seděla v první řadě a v jednu chvíli se obrátila k obecenstvu a zvolala: „Já jsem ta strašná matka!“ Byla v podstatě spokojená, že je skoro v hlavní roli.