KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA

Spravedlnost i pro hrozné lidi

KOMENTÁŘ ONDŘEJE ŠTINDLA
Spravedlnost i pro hrozné lidi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Odvolací soud v New Yorku minulý týden zrušil rozsudek nad pověstným filmovým producentem Harveym Weinsteinem, který byl před necelými čtyřmi roky odsouzený za případy znásilnění. Weinstein je ale dál ve vězení, za podobný delikt byl odsouzený i v Los Angeles, kde ho odvolání teprve čeká. To rozhodnutí vzbudilo silné reakce – odhalení Harveyho Weinsteina nastartovalo hnutí MeToo. Z producenta se stal svého druhu symbol, etalon mocného muže, který predátorským způsobem dlouhodobě zneužívá svého postavení a je si jistý svou beztrestností.

S nástupem MeToo měla tahle skupina privilegovaných dravců o svoje výsady přijít. Zrušení rozsudku nad Weinsteinem tuhle představu značně koriguje.

Ne snad v tom smyslu, že by z producenta udělalo nevinně pronásledovanou oběť. Ukazuje ale, že představy toho, jak by měla vypadat spravedlnost například pro oběti lidí, asi jako byl Harvey Weinstein, se nemusejí slučovat s principy, na nichž je justice založena a které by měly platit univerzálně – pro nevinné i pro viníky. A že na ty principy může narazit i idea opožděného zúčtování s těmi, kdo se v dávnější minulosti dopustili sexuálních deliktů a byli kvůli svému vysokému postavení považováni za nedotknutelné.

Odvolací soud neprohlásil Weinsteina za nevinného člověka, konstatoval jen, že proces s ním neprobíhal regulérně. Ta neregulérnost měla spočívat v tom, že u soudu vypovídaly svědkyně, které tvrdily, že se na nich Weinstein dopustil zločinu, jimi popisované skutky přitom nebyly předmětem obžaloby a Weinstein za ně ani nebyl odsouzený nějakým jiným tribunálem. Navíc – během křížového výslechu se obžaloba vyjadřovala, jako kdyby byl Weinstein nezpochybnitelným viníkem toho, co ve svědectvích bylo popsáno. Podle odvolacího soudu – rozhodl o věci nejtěsnější většinou – tak byla porota manipulována, protože před ní byl Weinstein prezentovaný předsudečným způsobem.

Tenhle u odvolacího soudu odmítnutý postup obžaloba zvolila jaksi z nutnosti. V těch případech, kvůli nimž Weinstein obžalovaný byl, totiž neměla moc důkazů – staly se už před lety. Snažila se tedy přesvědčit porotu, že se ve Weinsteinově chování opakoval nějaký vzorec. Pokud to, z čeho je obžalován, udělal i jiným, dá se předpokládat, že spáchal i žalovaný zločin. Odvolací soud tenhle způsob dokazování a vůbec argumentace odmítl.

Kampaň MeToo měla i jakousi osvětovou funkci, její stoupenkyně a stoupenci se snažili vysvětlovat veřejnosti například to, jak znásilnění destruktivně ovlivňuje psychiku obětí. Že není nijak neobvyklé, když se svou zkušeností vyjdou na veřejnost až po letech, že se za tím vůbec nemusejí skrývat nějaké postranní úmysly. To všechno jistě je v mnoha podobných případech pravda. Jenomže pravdou zůstává i to, že se stoupajícím časovým odstupem a jeho vyšetřováním a souzením také klesá šance, že se vinu před soudem podaří prokázat.

Nejsem znalec Weinsteinova případu, na základě toho, co mi je o něm známo, se domnívám, že Harvey Weinstein je dost hrozný člověk. A třeba skutečně je. Smyslem justice ale není, aby byli potrestáni lidé, které velká část společnosti snad právem považuje za hrozné, ale ti, jimž se jejich zločiny nade vši pochybnost prokážou.

Požadovat od ní něco víc – třeba spravedlnost založenou na společenském konsenzu, potřebě napravit dávná bezpráví bez ohledu na důkazní nouzi – je popřením jejího smyslu.

 

2. května 2024