Je třetí adventní neděle, atmosféra těšení skoro vrcholí, protože Vánoce už už klepou na dveře. A vrcholí taky návštěvnost adventních trhů. „V prosinci se všichni zbláznili. Přes týden autobusy kompletně stojí, ale o víkendech nemáme volný ani jeden, protože všichni spěchají někam na adventní trh,“ řekl mi jeden provozovatel autobusové dopravy v Praze, když se mi snažil vysvětlit, že mnou původně rezervovaný vůz potřebuje někde jinde a že by mi nabídl jiný, menší. „No dobře, ale kam dám těch deset lidí, kteří mi teď přebývají?“ namítal jsem. Nakonec jsme to vyřešili.

Vlastně mě to doposud nikdy nenapadlo, ale když si promítnu svoje vzpomínky roky dozadu, je to pokaždé stejné. Trhy ve vlastním haníme, trhy u druhých nadšeně chválíme. Čím to je? Tam i tam adventní trhy dávno neslouží k sehnání nedostižného tovaru, nýbrž ke komunitnímu setkání a k přežírání se (v době, kdy bychom naopak měli podle křesťanských tradic držet půst, a ideálně si tak spravit svůj vztah k Bohu a druhým lidem). Snad za ten nepoměr hany nad svým a dojetí nad cizím mohou kulisy měst. V neznámém prostředí více vnímáme, kde jsme, domácí kulisy máme za okoukané. V takovém Ochranově je to zintenzivněno nekonečnou frontou v tradiční manufaktuře na výrobu krásných moravských adventních hvězd, protože každý se chce kouknout pod ruce dámám vyrábějícím rombokubooktaedr. Jaké je tajemství osmadvaceti vánočních cípů?

Nebo že by ještě šlo o dědictví komunismu, protože právě o Vánocích, které zintenzivňují potřebu setkávání se, připomíná překračování hranic, že to není samozřejmost, když se chceme s někým druhým družit? Ale tím to asi nebude, vždyť už jsou v plné síle generace, které vzpomínku na doby minulé nemají žádnou. A tak je putování za hranice možná drobnou připomínkou putování do betlémského chléva, za hvězdou, za kometou, do dalekých neznámých krajů, ale za novorozenětem, které přitom na světě ještě není. Jak jinak si vysvětlit touhu mačkat se v Drážďanech s tisíci dalších lidí, kdy prodrat se k některému ze stánků je skoro nemožné...? Neřkuli když se objeví potřeba dostavit se na toaletu. Kam jen jít? Kam jít?

Nebo že by to bylo nabídkou jídla? No jo, ale když se na to podíváme blíže, jsou to podivuhodné kombinace. V Česku koupíš bramboráky různé velikosti a česnekové síly, v Sasku koupíš bramboráky malé a tradičně k nim přidávají jablečné pyré. Neznám našince, který by takovou kombinaci obliboval. V Česku koupíš langoš sice taky už s kdejakou kejdou na vrchu, ale v kuse, v Německu ti langoš nakrájí jako pizzu. „Museli jsme se to naučit krájet, protože Němci nevědí, jak to jíst. Aby se náhodou neumazali,“ vysvětloval mi kdysi v Budyšíně jeden maďarský trhovec, když jsem se krájení na trojúhelníčky podivoval a chtěl po něm placku vcelku. Radoval se, že přišel někdo normální.

Někdy druhým stačí k radosti takhle málo – a možná že to je to pravé poselství adventu v našich časech: nekrájet langoše jako pizzu.