Pokud existuje nějaké tuzemské básnické nebe, pak nejcennější hvězdou na něm je básník Ivan Wernisch (nar. 1942). Její jas vykazuje rysy jistého samotářství, perifernosti a okázalého nezájmu o to, zda na ni někdo hledí, či nikoli. Občas se tomu všemu potutelně ušklíbne a schová se zas za mraky svých dlouhých vousů.

Wernischova knižní prvotina Kam letí nebe vyšla v roce 1961 a společně s další ranou sbírkou Zimohrádek (1965) se v tehdejší české poezii stala synonymem pro formální čistotu výrazu a jakousi melancholickou průzračnost, do které se v sedmdesátých letech (stejně jako u celé básnické generace šedesátých let, kam patří například Jiří Gruša, Andrej Stankovič či Petr Kabeš) čím dál víc vlamovala existenciálně tíživá absurdita. Wernische ale nikdy neopustila radost ze zvláštní snové a hravé mystifikace, kterou doprovázela žánrová i tematická uvolněnost. Už v 90. letech se přitom z jeho nabobtnalého díla stal neproniknutelný labyrint, v němž se snad nevyznal už ani sám autor a ve kterém nikdy nešlo o pravdu, ale o něco daleko důležitějšího. Totiž o samotný prožitek z vyprávění příběhů skýtající smysl pro rozmarný nesmysl, který mohl být zároveň odpovědí na nejzásadnější lidské otázky.

Není třeba na tomto místě vyjmenovávat desítky sbírek, jež autor dosud zveřejnil (vypadá to na 68 titulů!), přičemž frekvence jejich vydávání nepolevuje ani v posledních letech, ba naopak, stoupá. O málokterém aktuálním básníkovi navíc můžete říci, že se stal za svého života soukromou institucí, což podporuje i kritická obec. Wernisch je držitelem Ceny Jaroslava Seiferta (1992), Státní ceny za literaturu (2012), Litery za nakladatelský čin (Živ jsem byl, 2013) i Litery za poezii (Pernambuco, 2019) a v jeho vlastnictví je také Cena Franze Kafky (2018). Laureát už má i svou monografii Daleko do ničeho / Básník Ivan Wernisch, napsal ji básník a literární historik Petr Hruška. Tato institucionální katalogizace je ale pro Wernische bezpředmětná a v kontextu jeho tvorby je tak trochu trapným nedopatřením, což se někdy zkrátka dobrým autorům stává. Od letošního června nese Wernischovo jméno i divadelní hra, kterou můžeme vidět na Nové scéně Národního divadla v Praze. Režisér Jan Nebeský ji připravil jako dárek k básníkovým 82. narozeninám.

Nebeský už má zkušenost s divadelním ztvárněním literárních osudů. Nezapomenutelná je hra Kabaret Ivan Blatný, ve které exceloval na hraně herecké sebeoběti Karel Dobrý. Inscenace Wernisch není tak radikální, i když jistá extravagance jí nechybí. Herci jsou oblečeni do křiklavě barevných kostýmů, jejich projevy jsou často groteskně neurotické, aniž ovšem přehrávají. Na scéně se dokonce objeví i nafouknutí růžoví žraloci. Neschází cikánské číslo ani poťouchle uřvaný Kašpárek. Uši diváků bystří živá kapela, která pásmu udává tóny kabaretu, šansonu, blues nebo melancholicky tklivé písně. Výsledná montáž je ale především explicitní poklonou Wernischovu poetickému vesmíru. Je oslavou jeho asociativně imaginativního světa, za kterým se skrývá neproniknutelné křoví různých interpretačních náhledů. I proto zřejmě Nebeský pro dramatické plynutí své hry záměrně zvolil nelineární skečovitou formu, v níž na pódiu pomocí ostrých střihů putujeme z jednoho obrazu (či básně) do druhého.

Tato karnevalová fragmentárnost je mimochodem v úzkém propojení s Wernischovým kolážovitým způsobem práce, při níž si autor nikdy nelámal hlavu nad tím, co je původní, co převzaté a co rovnou ukradené: „Já si zapamatuji hlas, slova však nikoli, jen příběh. A ten­-li pak komukoli opakuji – jako by se mně samotnému přihodil, ale neříkám ho svým hlasem,“ vysvětloval jednou tuto „antimetodu“ sám Wernisch, pro něhož byl vždy nejdůležitější významový posun zapsaného do nových kontextů, což v jeho případě kritici nazývali trochu nepřesně postmodernismem.

Hra pomocí těchto zinscenovaných textů vyjevuje jinou potřebu autenticity, než je v soudobém uměleckém prostředí vyžadována (viz nekončící diskuse nad pravostí smrtelně vážné autofikce). Nebeský potvrzuje, že víc než o autorskou originalitu založenou na biografických žvástech šlo Wernischovi o čirou radost z vymyšleného slova, což současně dává větší svobodu i recipientovi. Toto rozkošné jazykové hraní je zároveň humorně rozverné (divadelní publikum se opravdu po celou dobu otřásalo smíchy), ale ne ve smyslu laciného slovního kejklířství. Wernischovy texty jsou šaškovsky groteskní a smutně krásné, přičemž za jejich významy číhá zvláštní nutkání naivistické stylizace, v níž nemá smysl pátrat po tom, co je realita a co fantazie.

Už začátek hry, respektive rozložení její scény (nad jevištěm po celé představení visí mohutná výletní vzducholoď), uvozuje hlavní téma Wernischova díla, motiv cesty. Jde přitom o cestu do snového neznáma, jejíž plynutí není dynamické, ale naopak statické, ponejvíc se odehrávající skrze lidskou představivost / lidské vyprávění. Je to melancholický pohyb bez pohybu, který se vrací do minulých časů, snad upomínající na období končícího mocnářství, kdy byl svět (zarytí antimonarchisté jistě prominou) ještě v pořádku.

Wernisch není typem romanticky rozervaného básníka, ale je básníkem blbcem, tlachajícím pábitelem přežívajícím v koutě hospody, což mu ale nezabrání v tom, aby ve zvětralém pivu uviděl rozbouřené moře. Zároveň v sobě má špetku něčeho aristokratického. Půvabná je v tomto ohledu už jedna z prvních vět inscenace, kterou vyslovuje v roli stevarda skvělý David Prachař: „Jsem soukromý básník, milostivá paní, mé verše nejsou určeny pro veřejnost.“ To není výrok básníka 21. století, který musí svůj slovník dennodenně na sociálních sítích krmit angažovanými (sociálními, environmentálními, dokumentárními atd.) proklamacemi. Tato slova daleko víc uvozují fakt, že nejautentičtější psaní má být soukromé, v což dnes básnická obec skoro nevěří.

Kdopak mi polštář ustele?

Vybrané texty divadelní hry ale rovněž ilustrují skutečnost, že Wernisch rád do této nostalgické minulosti vlamuje přízrak děsivého tajemna, blížící se katastrofy, kdy „čas vidliček je pryč a přijde čas nožů“. Básníkův rukopis vyrůstá z mrazivého expresionismu a absurdního dadaismu, ale dohledáme v něm i kondenzovanou imaginistickou obraznost, zenovou formu haiku, civilní undergroundovou poetiku, intertextovou koláž nebo moskevský konceptualismus. Tyto trsy všemožných inspirací tvoří typicky wernischovskou zarostlou literární džungli, v níž se překlad stává „překradem“ a kde se nakonec v bezpočtu pseudonymů a snových záhybů zneviditelňuje i sám autorský rukopis.

Autorova pozice je zde oslabena a v mnohém vychází vstříc spíš středověkému autorskému konceptu, který zeje v objektivní anonymitě. Ivan Wernisch dokonale naplňuje slavné teze T. S. Eliota, konkrétně z jeho eseje Tradice a individuální talent (1919), v němž se mluví o tom, že nejsvébytnější části básníkova díla vyrůstají na kostech jeho předchůdců. Talent se tedy osvědčí jedině tehdy, když jsme schopni do sebe absorbovat tradici. Právě v jazyce je totiž každá individualita pošlapána. Neznám jiného současného tuzemského básníka, který by byl poetickou tradicí tak moc prosáknutý jako Wernisch.

Nebeského hra je důležitým svědkem tohoto autorského mnohohlasí, které zároveň paroduje sebe samo, čímž od sebe získává distanci. Na jejím konci na sebe totiž všichni herci berou Wernischovu podobu, přičemž se drápou po žebřících vzhůru, snad někam do prázdného nebe. Básník je za deklamace svých veršů nakonec svatořečen. Z těla se stává slovo, ale stejně tak může jít o obyčejný režijní vtípek. To posvátně komické zakončení je asi něco mezi tím, protože inscenace Wernisch se nebere příliš vážně. Je poctivým sluhou Wernischova fantazijního univerza. To v sobě obsahuje silnou univerzální zkušenost, která přitom ke každému z nás promlouvá jinou řečí. Tento básnický dar slouží k lepšímu interpretačnímu porozumění a nabourává koncept lyriky jakožto zaumného řečového zaklínadla, které rozluští jen ti zasvěcení.

Poetika Ivana Wernische je vlastně velmi obyčejná, vyrůstající z dětského úžasu, za kterým ale často číhá něco absurdně tajemného, možná zlověstného. I divadelní hra končí slovy: „Kdopak mi ustele, / polštář natřese, / a abych nebál se, / celou noc nechá hořet dům?“ Jako by se to přerostlé vousaté dítě naučilo dřív psát než mluvit. Polský literát Witold Gombrowicz tento spontánní akt psaní přirovnával k chlapci čurajícímu pod stromem, který to dělá jen proto, aby si ulevil. Ivan Wernisch je právě takovým přerostlým vousatým dítětem s průzračnýma očima. Takoví lidé už se snad ani nerodí. Jednou se o nich budou psát básně.

Ivan Wernisch, Jan Nebeský, Jana Slouková: Wernisch. Národní divadlo, Nová scéna, od 12. června 2024 uvedeno zatím osmkrát.