Debata o žurnalistice tváří v tvář masovému vrahovi

Nikdo nebyl na tu hrůzu připraven

Debata o žurnalistice tváří v tvář masovému vrahovi
Nikdo nebyl na tu hrůzu připraven

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dvacátého druhého prosince, den po bezpříkladné tragédii na pražské filozofické fakultě, uveřejnili posluchači žurnalistiky a komunikačních studií na UK otevřený dopis, v němž vyjádřili „své zděšení“ nad přístupem médií. Mimo jiné tam čteme: „Nerozumíme nutkání médií přenášet živě záběry vyděšených lidí, přinášet svědectví těch, kteří si hrůzou prošli, či publikovat vzkazy útočníka, které sepsal před tímto hrůzným činem na svém telegramovém účtu (…) Domníváme se, že redakce k tomu přistupují s pouhou vidinou vyšší čtenosti, a tedy příslibem zisku vyšších financí. Stejný pocit máme také v případě zveřejnění fotografie a jména útočníka, před čímž opakovaně varuje také policie. Přesto jsou tyto záznamy v hlavních článcích většiny zpravodajských portálů k nalezení ještě několik hodin po útoku. (…) Jako začínající novináři v současné době cítíme, že máme možnost stát se pouze součástí redakcí, které šíří strach. Které kvůli vidině zisku na tak tragické události, jakou byla čtvrteční střelba, nectí zásady etiky, a vytvářejí tak neprofesionální prostředí, které ztrácí svou prestiž.“

Selhala tedy média? Mohou v době provázanosti médií se sociálními sítěmi něco dělat jinak? Existují nějaká pravidla? A jaká? S těmito otázkami jsme k debatě pozvali docentku Barboru Osvaldovou přednášející žurnalistiku na FSV UK, studenty žurnalistiky Jakuba Hříbka a Prokopa Majkuse, marketéra Jakuba Horáka a bývalého elitního kriminalistu Karla Tichého.

Jak se díváte na chování médií v ten hrozný čtvrtek?

Horák: Pro mě je důležité poznat motivaci toho člověka. Myslím, že je zásadně důležité poznat, jestli šlo o politickou střelbu, jestli tím chtěl něco deklarovat, nebo to byl prostě „jenom“ nějaký vyšinutý magor, k čemuž se osobně přikláním. Čili my bychom měli znát jeho motivace, měl by být zveřejněn dopis, který údajně po sobě zanechal, měl by být co nejpodrobněji zkoumán jeho životopis, jeho profil atd. A potom se pojďme bavit o tom, jak to konkrétně média prezentují. To jsou dvě odlišné věci.

Echo 24

Debata o žurnalistice tváří v tvář masovému vrahovi

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Ano, my tady budeme mluvit o tom druhém. A já jsem citoval z toho otevřeného dopisu studentů žurnalistiky proto, že formuloval představu, jak by se mělo, či spíš nemělo o takové strašlivé události mediálně referovat. Vznikl z pobouření nad tím, co den předtím přinášela internetová a jiná média a co se okamžitě promítalo na sociálních sítích, které jsou s médii dnes už pevně provázány. Byla to bezprecedentní událost, pravděpodobně první masová vražda v téhle zemi v přímém mediálním přenosu. Mohlo to vypadat jinak?

Osvaldová: Bohužel mám tu funkci, že jsem předsedkyně etické komise při Syndikátu novinářů. Mou povinností bylo nějak reagovat. A vzhledem k tomu, že zde přítomné studenty učím na fakultě i o etice a říkám jim, co by jako novináři dělat měli a co dělat neměli, tak se musím držet toho, co učím. A já je učím, že novinář musí jednat tak, aby nezpůsoboval v takových případech ještě větší utrpení a bolest pozůstalých.

A to se podle vás stalo?

Majkus: Ano.

Kde byla podle vás hranice překročena?

Majkus: Mně přišlo, že hranice byla překročena, když se začaly zveřejňovat osobní informace ohledně toho vraha, jeho datum narození, jeho podoba, následně pak jeho údajný telegramový text, který měl po sobě zanechat. A to se začalo objevovat i v médiích, která jsou jinak brána vážně. Z toho jsme byli my, studenti žurnalistiky, dalo by se říct, zklamáni. My je brali vážně a ona nás vlastně – zradila. Přišlo nám to smutné.

Myslíte si tedy, že seriózní média neměla zveřejňovat informace o pachatelově identitě – přestože ta byla poměrně brzy známa a na sociálních sítích již kolovala? Myslíte, že tím se překročila hranice?

Hříbek: Ano, myslím, že se tím překročila mez. Velká část toho byla publikována na sociálních sítích a seriózní média by měla být mnohem opatrnější a kritičtější.

Čili by média měla nechat takové informace, jako je identita pachatele, pro sociální sítě?

Osvaldová: Ona je otázka, zda to, co se objevuje na sociálních sítích, je pravá žurnalistika.

To zajisté nikoli.

Osvaldová: Ale to, co se tam odehrávalo, bylo právě to, co studenty k tomu dopisu vyprovokovalo.

Ale oni tam mluví o redakcích… A sociální sítě žádné redakce nemají.

Osvaldová: Těch se to týká také. Já jsem vzala s sebou několik titulních stránek tištěných novin (ukazuje obálky MF DNES a Lidových novin z 22. prosince), sami to můžete posoudit.

Co je na nich, prosím, špatně?

Osvaldová: Jsou tam velké fotografie studentů na římse a fotografie střelce se zbraní.

Horák: A jak jinak se dá, paní docentko, asi ilustrovat dramatičnost situace, která se den předtím odehrála, než že ukážete zbraň?

Osvaldová: To je právě to, co studentům vadilo.

Mohu se zeptat, v čem vám to vadilo?

Hříbek: Domnívám se, a myslím, že kolegové taky, že publikováním takové fotografie už vytváříme určitý kult toho útočníka. Myslím, že k dokumentování dramatičnosti situace by měla seriózním médiím stačit informace, které poskytla sama policie. Ty byly poměrně obsáhlé a otevřené. Z těch měla média vycházet. Za mě je prostě publikování takové fotografie se zbraní již za hranicí. Zároveň je nutné říci, že hledáme ty hranice. Vím, že úloha médií je podávat informace, ale je přitom nutné pohybovat se v hranicích určité etiky a hlavně neublížit.

Horák: Tam byly dva vizuální obrazy, které ilustrovaly dramatičnost té události. Studenti na římse a pak ten člověk s puškou. Vy se tedy domníváte, že média je neměla publikovat?

Majkus: Ano, myslím, že ani jedna ta fotografie nemá na obálkách seriózních novin co dělat. Brněnský pedagog Motal, expert na mediální zobrazení, řekl, že by daleko vhodnější byly fotografie, na nichž jsou studenti, kteří už vycházejí z fakulty a mají to za sebou. Je to také dramatická situace, ale neglorifikuje vraha a nemůže nikoho zranit. Vybírání fotek musí mít nějakou etiku.

Co si o tom myslí bývalý kriminalista?

Tichý: Já nejsem mediální odborník, a tak ani nevím, jestli jsem ve správné debatě: dívám se na to z pozice kriminalisty, který má něco za sebou. Ale rozlišoval bych mezi médii a sociálními sítěmi. To jsou dvě odlišné věci. A myslím, možná je to už zastaralý názor, že úlohou médií, a to právě těch seriózních, je, aby podávala informace v maximální možné míře. Všichni jsme byli v šoku, i policajti. To je věc, kterou tady nikdo nezažil, nikdo nečekal. Mohli jsme tušit, že když se to děje ve světě, že to k nám jednou přijde, ale na tohle se úplně připravit nedá. Policajti a asi ani média. Všichni chtěli v co nejkratší míře získat co nejvíc informací, všichni se k nim dostávali různým způsobem. Myslím, že vzhledem k tomu, co se publikovalo v médiích, je nutné, aby se maximálně šetřilo soukromí obětí. Ale nevidím nejmenší důvod, proč šetřit pachatele. Proto bych byl moc rád, aby policie co nejdřív zveřejnila obsah toho jeho údajného dopisu na rozloučenou, který měl být nalezen. Je to nutné, abychom nahlédli do jeho myšlení, protože i mně, bývalému kriminalistovi, se nesmírně špatně daří nahlédnout do hlavy takového člověka. Nedovedu si představit, co může vést člověka k tomu, že zabije dvouměsíční miminko. Takže z tohoto důvodu bych nebyl nějak úzkoprsý. A nevidím ani nic špatného na tom, že se uveřejní fotografie, kde je vidět jeho zbraň. Mimo jiné i proto, že u nás se takovou zbraní snad dosud nevraždilo. I proto je dobře, aby to veřejnost viděla. A připravit ji na to. Doba se bohužel mění. A všichni vidíme, že k horšímu. Ať je společnost otužilá. A vy mladí byste to měli vědět a nezavírat před tím oči. A ještě pokud jde o média a sociální sítě. Mě trápí jiná věc. Byl jsem po tom hrozném činu osloven z různých médií, něco jsem k tomu do telefonu řekl, ti pánové to zpracovali do článku, nebylo tam sice zdaleka všechno, ale to chápu, udělali to v podstatě správně. Ale pak někde ty moje věty vytrhli z kontextu, právě ty, které se jim hodily, a použili je, jako by to byl hlavní obsah mého sdělení.

Jaké to byly?

Tichý: Právě ty, kde jsem řekl, že policejní zásah nemusel být úplně v pořádku. A média z toho udělala, že kritizuji policejní zásah. Ale já řekl, že každý takový zásah musí být důkladně prošetřen a vyhodnocen a z případných pochybení vyvozeny následky. To je přece posun. A to se přeneslo na sociální sítě, kde já nejsem, ale zjistil jsem, že mě tam šéfredaktor Reflexu označil za policejního nýmanda, který nemá co hodnotit policejní práci. Takže to je zase moje zkušenost s médii. Ale samozřejmě, jejich práce je o věci psát v co nejrozsáhlejší míře.

Horák: Ten šéfredaktor Reflexu byl jedním z hlavních činitelů té woke vlny, která vyzývala: Nemluvte o tom pachateli, neříkejte jeho jméno, nebudujte jeho kult. Já z pohledu experta na marketing a komunikaci k tomu mohu říct, že v takovém případě se okamžitě na dezinfo sítích objeví narativy, že takovej slušnej kluk by to neudělal, že to byl Ukrajinec, dokonce tam bylo jeho jméno. Atd. A do toho šla kampaň, ať se o něm mlčí, že jediné, co o něm můžete vědět, že to byl zbabělec. No dobře, ale představte si, že ve vysílání televize Nova, na které se dívá milion a půl diváků, to vezmou vážně a řeknou: My sice víme, kdo vraždil, ale my vám to neřekneme, protože jediné, co vám stačí vědět, je, že to byl zbabělec. Dokážeme si představit, jak by to v téhle zemi asi zapůsobilo? Čili já se zcela přikláním k názoru, že úkolem médií je informovat. Sice nevím, co se učí na katedře žurnalistiky, kterou jsem opustil už před třiceti lety, ale pokud ne tohle, pak nevím. Ve světě je zcela normální, že když se přihodí nějaká vražda a máme fotku s vrahem, tak se uveřejní. Přece nemůžeme mít jako titulní fotku, kde lidé odcházejí z budovy. To tak není v žádných médiích na celém světě. I já jsem si hrůzu té situace uvědomil naplno, když jsem viděl fotografie lidí, co tam sedí na římse a bojí se, že spadnou dolů. Paní docentko, kolegové, jsem si naprosto jist, že kdyby se ukázaly jen fotky, jak studenti utíkají ze dveří, vůbec by lidem nedošlo, co strašného se tam dělo.

Osvaldová: Ale to, o čem mluvíte, jen podporuje naši tezi, že na takovou věc musí být novináři připraveni. Protože když pak k něčemu takovému dojde, už vědí, jak mají reagovat. Protože jinak reagují chaoticky a v šoku. Existují pravidla a postupy, kterých by se měli novináři a média držet. A k nim patří, že by se neměl pachatel glorifikovat.

S dovolením, co je to za glorifikaci, když se uveřejní rozmazaná fotografie, jak vrah stojí na římse s útočnou puškou? Mimochodem, je to devět let od útoku na redakci Charlie Hebdo: k tomu útoku patří známé záběry, jak teroristé vybíhají se zbraněmi v ruce z redakce. Myslím, že málokoho napadne, že by šlo o jejich glorifikaci. Jde spíš o realitu, která je hrozná. A pak také: jak šíření takových fotografií zabránit v čase sociálních sítí, kdy okamžitě začnou kolovat a každý si s nimi může dělat, co chce?

Majkus: K tomu bych uvedl příklad dopisu, co si pachatel psal před činem na účtu Telegramu.

Horák: Vy myslíte ty zápisky, co si psal rusky? Ale víte, že není vůbec jisté, jestli ten účet není falešný?

Majkus: Ano, právě. Ale přesto různě koloval na sociálních sítích a pak ho převzala i takzvaně seriózní média a dělala, že je pravý. Přitom to bylo úplně zbytečné, protože ten člověk neměl žádnou motivaci.

Horák: Každý takový čin má nějakou motivaci…

Tichý: Dodám pohled kriminalisty. Každý takový případ se musí co nejpečlivěji vyšetřit a pokusit se tu motivaci najít, i kdyby se zdálo, že tam žádná být nemusí. Právě proto se to musí udělat, aby byla naděje tomu předejít. U pachatelů často existují prvky, které se opakují, a díky tomu, že my to budeme vědět, můžeme si všimnout, že někdo se chová třeba podobně, jako se kdysi choval už někdo, třeba právě ten pachatel. Bude to pak mít obrácený efekt: nebudete ho napodobovat, ale třeba si na něho budete dávat pozor.

Osvaldová: A nemůžete pak lidem spíš ublížit? Budete podezírat lidi jen proto, že se nějak chovají? Nebo se vám zdá, že se tak chovají. Myslím si, že je to velmi nebezpečné. Proto taky považuju za velmi špatné, když se o tom pachateli píše nebo říká, že byl psychicky narušený. To je velmi netaktní vůči lidem, kteří mají psychické problémy, může jim to velmi ublížit.

Horák: Paní docentko, vy si myslíte, že člověk, který je schopen zastřelit dvouměsíční mimino v kočárku, je normální?

Osvaldová: To neříkám.

Horák: Takže je asi psychicky narušený.

Osvaldová: Ale uvědomte si, že existuje celá řada lidí s psychickými problémy, léčí se s tím, trápí se s tím a my jim tím strašně ubližujeme.

Horák: To, že někoho popíšeme jako blondýnu, neznamená, že mluvíme o všech blondýnách na světě. Týpek, kterej zabije dvouměsíční mimino, je nebezpečnej magor. Tomu se říká, že je psychicky nemocnej!

Osvaldová: Vy jste viděl jeho psychiatrické vyšetření? 

S dovolením, není to tak, že jazyk používáme proto, abychom něco popsali? A je asi přirozené, že když se někdo chová jako šílenec, tak předpokládáme, že je psychicky narušený, aniž čekáme na psychiatrickou diagnózu. A pak se domnívám, že poněkud podceňujeme lidi s psychickými potížemi. Ti přece vědí, že jich se to netýká – a jejich okolí to ví také. Představa, že žijeme ve společnosti, která je tak opatrná, že dokonce ani o masovém vrahovi nelze říct, že byl psychicky narušený, neboť bychom se tím mohli někoho dotknout, je dost… no, zvláštní.

Horák: Člověk, který zabije dvouměsíční mimino, je magor. Tečka. A nijak to neuráží jiné psychicky nemocné lidi.

Osvaldová: Vy pravděpodobně vůbec nemáte představu, co to znamená, když má někdo psychický problém. Jak se na něj dívá okolí, jak je vnímán. Uvědomte si, že většina lidí ani nikdy nemluví o tom, že třeba bere antidepresiva. Protože ví, že to může být použito proti nim.

Horák: Takže kvůli lidem, co se bojí, aby je společnost nestigmatizovala, neřekneme o masovém vrahovi, že je psychicky narušený? To je fakt dobrý! Bohužel musím trvat na tom, že se, paní kolegyně, bojíte pojmenovat realitu.

Osvaldová: Trvejte, na čem chcete, ale já mám jinou zkušenost.

Hříbek: Je rozdíl mezi tím, jestli má tu věc pojmenovat odborník na duševní zdraví, tedy třeba psychiatr, nebo novinář. Pokud to tak pojmenuje psychiatr, tak ano, můžeme to tak pojmenovat. Ale neměl by si toto právo osobovat novinář na základě vlastní dedukce, byť by se mu zdála jasná.

Opravdu? Ale představte si, že píšete komentář, kde máte prostřednictvím jazyka zhodnotit a reflektovat takovou událost. To se opravdu budete ostýchat užít evidentní pojmenování? Úkolem komentáře přece bude, že pravděpodobně napíše, že nejspíš nešlo o čin politický nebo náboženský, takže nutně se nabízí možnost, že šlo o čin šílence čili psychicky narušeného jedince.

Osvaldová: Ale víme to?

Opravdu předpokládáte, že nebyl psychicky narušený? To pak ani nemůžete předpokládat, že to byl muž nebo student. To pak taky stigmatizuje studenty.

Horák: Nebo to byl Marťan.

Osvaldová: Dokud to není vyšetřeno, tak by v tom měla být média maximálně zdrženlivá. Zatím toho moc nevíme, ani to, jestli lze opravdu vyloučit nějaký politický nebo jaký důvod.

Horák: To zatím s jistotou říci nelze, ale na základě věcí, co o něm víme, lze usuzovat, že se o demonstrativní politický akt nejednalo. Co vím od přátel ze služeb, tak on vyrůstal sám s otcem, matka s nimi nežila. Zabil otce, zabil v Klánovicích mimino a jeho tatínka, pak jel zabíjet do Prahy na fakultu. Zanechal pravděpodobně dopis na rozloučenou. Ačkoli nejsme odborníci, tak z toho můžeme udělat závěr, že byl psychicky narušený. Tečka.

Připusťme, že argument, že se můžeme dotknout citů jiných lidí, byť naprosto neúmyslně, má svou relevanci. Ale neznamená to ohrožení žurnalistiky? Tedy oboru, v němž popisujeme jevy a skutečnost tak, jak se nám nejupřímněji a nejpravdivěji jeví, a to třeba včetně jejích bolestivých nebo citlivých stránek? Když potlačíme jednu vrstvu skutečnosti, lze předpokládat, že se někde jinde objeví v nějaké deformované podobě.

Osvaldová: S dovolením bych si ohřála svou polévku. Když studenty učím, tak jim vždy zdůrazňuji, že něco jiného je zpravodajství a něco jiného je publicistika. A komentář patří do publicistiky, zatímco ve zpravodajství bychom měli setsakra vědět, jestli to, co zveřejňujeme, je ověřené. V publicistice lze mít určitý názor, tam to lze respektovat, ale já mluvím o tom, že se na sociálních sítích, které nemám ráda, objevily určité informace. Já bych ten dopis asi formulovala jinak, ale studenti to udělali, měli pocit, že se k tomu vyjádřit musí, a je to jejich právo. Podepsali to i studenti z Brna, lidé, kteří dělají PR a marketing, takže to nebyla jen záležitost našich studentů. My to ze strany akademické vidíme asi trochu jinak.

Ano. Takže, prosím, co vy byste jako lidé z akademického prostředí udělali v ten čtvrtek jinak? Na co byste kladli důraz?

Majkus: Na skutečnost, že ne každá informace je vhodná k zveřejnění. Editor se musí držet etického kodexu a podle něj se rozhodovat. V žurnalistice se pracuje s pojmem gatekeeping, tedy že ne každou informaci je nutné a správné zveřejnit.

A takovou informací, která není vhodná ke zveřejnění, je identita pachatele?

Majkus: Ano, identita, datum narození, fotografie.

Promiňte, ale to je součást etického kodexu? To by spíš byla součást nějakého nařízení ministerstva informací a tiskového dozoru.

Horák: Proboha, o čem se tu bavíme? Proč by se nemohlo zveřejnit datum narození magora, který zabil sedmnáct lidí?!

Počkej, prosím, Jakube Horáku, klid. Myslím, že tady narážíme na zajímavý problém, možná generační. Stojí za to si ho všimnout. Řekněme, že instinktem médií je přinášet co nejrychleji co nejvíc informací, které zajímají jejich recipienty. To je dejme pohled tradiční. Ale ten nemusí být navždy platný. Může se prosadit názor poněkud jiný: že smyslem médií je „kultivovat veřejnou debatu“, jak stojí v tom otevřeném dopise. A já to chápu. Jen se domnívám, že příkladem takové kultivace může být způsob, jak kdysi psala média o činu Olgy Hepnarové. Prostě nijak. Vyšla jen krátká zpráva ve Večerní Praze o neštěstí na Strossmayerově náměstí. To lze považovat za docela kultivovaný přístup. Jen se domnívám, že je možný pouze ve společnosti určitého typu.

Majkus: Samozřejmě že o takové události se musí informovat. Ale musí se to dít s respektem k obětem a mělo by se jednat velmi opatrně. Přirovnal bych to k práci chirurga při náročné operaci. A to tím spíš, že kromě klasických redakcí tady jsou sociální média, ta jedou na čas a informace si neverifikují. Ale seriózní média by jen na čas dbát neměla. Ta si musí informace verifikovat.

Horák: A kdo to bude verifikovat? Policie? To se ptám konstruktivně…

Majkus: Nemusí to být jenom policie. Mohou to být různí odborníci.

Horák: Kdo jsou odborníci? Máme za sebou covidovou krizi a tehdy se každý týden vynořovalo x odborníků a každý říkal něco jiného. Kdo jsou tedy ti odborníci? Je Robert Šlachta odborník? Je Karel Tichý odborník? Je Radkin Honzák odborník? Asi ano, ale každý bude říkat něco jiného. Já se s vámi nechci hádat, ale jak si představujete, že může za provozu probíhat kontrola a verifikace, když se logicky každé médium snaží přijít s nějakou novou informací? A kdo bude dávat ten punc, že jedno je možné zveřejnit, a druhé nikoli?

Tichý: Moc nevím, o čem je tady řeč. Nevidím jediný důvod, proč by se mělo něco utajovat ohledně toho pachatele. Tam ať se klidně zveřejní úplně všechno. Co bych bránil, jsou city obětí a pozůstalých. Tam je naopak nutné být maximálně ohleduplný. Ale pachatel? Proč?

Hříbek: Podotýkám, že nejsem signatář toho dopisu, měl jsem problém s některými formulacemi. Ale rád bych jen přidal jeden důležitý fakt. Středočeská policie vyhlásila po nalezení jeho mrtvého otce celostátní pátrání. Vydala jeho údaje a fotografii, která se tím stala veřejnou. Z toho důvodu nemám problém s tím, že média zveřejnila jeho totožnost. Šlo o to, jak se toho pak média chopí.

Majkus: Aby nebudovala jeho kult. To je nebezpečné, protože by se jím mohl pak někdo inspirovat.

Horák: Ano, možná odkazujete na americkou studii, která teď koluje po sociálních sítích, která analyzuje případy masových vrahů na amerických školách. Tam se opravdu doporučuje, aby se vrah neukazoval, aby se o něm moc nepsalo, aby se tedy takzvaně nebudoval jeho kult. Ale my jsme tady v jiné situaci. U nás neexistuje kult zbraní, neexistuje kult masových vrahů, nehrozí u nás exploze takového šílení. Jsem přesvědčen, že šlo o anomálii a takhle je nutné na ni nazírat.

To nikdo neví. Bůhví, co se stane za měsíc, za půl roku, za pět let. Jsem skeptik v možnosti, že se může společnost z něčeho poučit. Ale kdybych si něco přál, tak spíš větší míru odolnosti a racionality. A k nim patří i schopnost přijímat věci s otevřeným pohledem. Nezavírat oči, ale ani netřeštit. A nemyslet si, že když se o takových věcech bude mlčet, že se tím vyřeší, ony se nevyřeší tak jako tak.

Tichý: Doufejme, že se zlepší kontrola zbraní. Když jsem si před třiceti lety dělal jako policista zbroják, tak mě zkoumali kolegové půl roku a mohl jsem si pak koupit maximálně dvě krátké zbraně. Tady si student filozofické fakulty ve čtyřiadvaceti letech pořídil sedm útočných zbraní. Tohle opravdu není normální!