V někdejším hlavním městě perníku mají docela šarmantní nádraží s červenou cihlou a před ním velkorysý veřejný prostor. Kdykoli mohu, zastavím se zde nejen pro miletínské modlitbičky (Pardubičtí mi to asi neprominou, ale je to tak). Neváhám vyběhnout a jdu se podívat na jeden z nejproslulejších záhonů v zemi. Na ploše ani ne tří set metrů tu můžeme pozorovat velice odvážný experiment, ke kterému bychom u nás těžko hledali paralelu.

Každá profese má nějaký svůj slang, hantýrku, zažité postupy, vtípky a také školné, které si každý musí zažít sám a takříkajíc zaplatit. Mezi krajinářskými a zahradními architekty se k těmto nepřenositelným zkušenostem počítá již od časů starých krasosadovníků projektování na takzvaný budoucí stín. Je to vlastně docela jednoduchý princip. Bývalo dobrým zvykem, že při úmyslu vysadit strom se do půdorysu zanesl strom zhruba v dvoutřetinovém průmětu dospělé koruny. Proč jen dvě třetiny? Považovalo se za profesní slušnost počítat s tím, že plné dospělosti se z různých důvodů dožije jen část výsadby, zato zhruba dvou třetin většina, s kterou lze počítat. Zvažovalo se prostě i riziko toho, že některé stromy bude třeba dosadit a jejich nástup do kompozice se prostě zdrží. Celkově se tedy sázelo stromů do prostoru víc a počítalo se s tím, že budou ztráty, vichřice, stavební počiny, choroby, různé nenadálé události a hlavně pěstební zásahy. Ty se vyznačovaly tím, že ze dvou stromů, které vstupovaly do konkurence, zahradník prostě vybral ten perspektivnější, zatímco druhý vykácel. Tento přístup se nazýval „kompoziční kácení“ a byl od vzniku krajinářských parků běžný. Vedl k upřednostnění kvalitnějších a perspektivnějších jedinců, kteří se lépe adaptovali, vydrželi déle a byli v mnoha směrech nejlepší ze všech. S nástupem ochranářství se tyto pěstební zásahy dostaly prakticky mimo zákon a jsme povinni udržovat stromy při životě co nejdéle. V principu nemá smysl polemizovat, jestli je to dobře, nebo špatně, spíš je nutno pracovat s tím, že je to fakt a takto se změnila společenská objednávka.

Dnes proto kreslíme do plánů stromy s korunou v ideálním případě, tedy v dospělosti. Sázení na budoucí stín se tedy stává pro spoustu rostlin příslibem, kterého se nikdy nepodaří dosáhnout. Jelikož od školkařských výpěstků stromů nelze při veřejnoprávní péči očekávat stín po dobu životnosti záhonu z vytrvalých bylin, sázíme pod nově vysazené stromy, jako kdyby tam žádné nebyly. Tedy bereme v potaz, že jde o stanoviště na plném slunci, ba dokonce s potenciálem konkurence během následujících let.

Kolečko na papíře ale může být velice záludné a ne nadarmo se říká „papír snese všechno“, protože mezi značkou pro stávající strom, pod nímž stín reálně je, a značkou pro nový strom nemusí být moc velký rozdíl. Zvlášť pokud oba stromy projektujeme pro ideální velikost koruny v rozsahu osm, deset nebo i dvanáct metrů na průměru. Ve školních ateliérech krajinářských architektů je tedy vedle hlídání Severky, měřítka a náležitostí rozpisky na každém výkresu právě příslib „budoucího stínu“ takovou první instancí, na které se lze rychle naučit a pochopit, že nekreslíme kolečka, ale řešíme konkrétní situaci s perspektivou padesáti a víc let. S tím souvisí značná společenská zodpovědnost, protože mnohý strom má vyšší potenciál a životnost v prostoru než stavby kolem něj.

V Pardubicích před nádražím již sedmým rokem zápasí stovky bohyšek o svůj život pod třemi zvolna narůstajícími břízami. Mohlo jich být patnáct a měly by stín, ale to bychom museli kácet.