Donald Trump už od své lednové inaugurace stačil vydat víc exekutivních příkazů než kterýkoli jiný prezident za první tři měsíce úřadování. Rekordy ale láme také počet žalob na tyto výnosy a další kroky Bílého domu. Američtí prezidenti se samozřejmě se soudy potýkali vždy, různě jim i vzdorovali. Joe Biden se třeba dvakrát pokusil prosadit zjevně protiústavní odpuštění studentských půjček: „Nejvyšší soud to zablokoval, ale to mě nezastavilo,“ řekl, když ohlašoval svůj druhý pokus. A v posledních dnech svého funkčního období vyhlásil, že považuje osmadvacátý ústavní dodatek za ratifikovaný – navzdory konsenzu právní obce, donedávna oficiálně sdílenému i jeho administrativou, že podmínky platnosti dodatek nesplnil.

Ony studentské půjčky byly ale zjevná politická šaráda a ten dodatek všichni vzali jako blud pomateného starce, o nějž ani nestojí za to se přít. V Trumpově ofenzivě ale jednak sama kvantita mění kvalitu – je to lavina, v níž ztrácíte orientaci. A jednak nová vláda jde do těch sporů agresivně, často proradně, odhodlaná prosadit si svou. Lidé v Americe usilující o změnu právní situace v nějaké oblasti si zpravidla počínají strategicky – hledají spory a soudy, jež jsou nejpříhodnější ke změně doktríny. Trumpova administrativa předvádí zápas bez pravidel.

Pocit, že se něco přelomově mění, je všudypřítomný. Ale co? „Však ho zastaví soudy!“ je typická reakce, s níž jsou Američané zvyklí hledět na politika, který to hodně přehání. Tato záviděníhodná důvěra v autoritu justice je však teď nahlodávaná pocitem, který se nechce každému domyslet: A co když nezastaví? Ne proto, že by jím jmenovaní soudci šli Trumpovi na ruku, to je jen obvyklá rétorika demokratů. Prostě proto, že je neposlechne.

Jako vždy u Trumpa je těžké odhadovat, kterým směrem se lavina bude valit, koridor možných trajektorií je velmi široký. Jeden model chování je používání justice k politickému prospěchu. Čiré, nestoudné zneužívání moci, ale s omezenými dopady. Příklad: Již loni začaly federální orgány stíhat newyorského starostu Erica Adamse pro korupci. Pak ale začal Adams mluvit pěkně o panu prezidentu Trumpovi a ten zas o něm, načež ministerstvo spravedlnosti v únoru vydalo příkaz stíhání zastavit. Protože prý Adams „pomáhá Trumpovi realizovat jeho imigrační politiku“ – takhle to tam napsali. Prokurátorka Danielle Sassoonová, jež vedla žalobu, kvůli tomu rezignovala (a nebyla to žádná liberálka – bývala asistentkou legendárního konzervativního soudce Antonina Scalii a členkou konzervativní Federalist Society. To pro příklad, že právníci ideologicky blízcí republikánům nemusejí nutně být povolní).

Dalšímu modelu můžeme říkat pes, který (zatím) nekouše. Trump jmenoval prokurátorem pro Washington DC jistého Edwarda Martina, advokáta několika lidí odsouzených kvůli kraválu kolem událostí ve washingtonském Kapitolu 6. ledna 2021. Martin nyní vyhrožuje stíháním různým demokratickým kongresmanům za jejich výroky a na twitteru napsal, že „jako právníci prezidenta Trumpa hrdě bojujeme za to, abychom ochránili jeho leadership“, a „bděle stojíme proti subjektům, jako je agentura AP, které odmítají stavět Ameriku na první místo“ (zřejmě proto, že AP nepoužívá Trumpem zavedené jméno „Americký záliv“ pro Mexický záliv). Je to dost „urválkovský“ tón, zatím se lze utěšovat tím, že s takovými žalobami by soudy jistě vyběhly. Výzvy k zahájení procesu impeachmentu proti „nevlasteneckým“ soudcům, jež zaznívají nejvíc z řad MAGA kongresmanů, můžeme taky zařadit do této kapitoly.

Další model nabízí imigrační politika. Ten už je zajímavější. Vyznačuje se tím, že Trumpovi lidé, na prvním místě asi jeho spolupracovník už z prvního funkčního období Stephen Miller, jsou s fungováním imigračních předpisů důkladně seznámeni. Odtud jejich troufalé použití nástrojů jako vyhlášení stavu nouze na hranici, označení venezuelského gangu Tren de Aragua za teroristickou organizaci či odvolání se na stařičký zákon Alien Enemies Act. Taky se, ne bezdůvodně, domnívají, že celý imigrační systém už dávno sjel z legitimních, zákonem vymezených kolejí, a lidi jej obsluhující vidí jako nepřátele, jež je třeba porazit nebo obejít.

Zákony skutečně dávají exekutivě v nakládání s imigranty velkou volnost – ale řádně. Řádným právním procesem, „due process of law“, jak to pátý dodatek ústavy zaručuje výslovně „každé osobě“, nikoli tedy jen občanovi. Takže pak vidíme takové kličky, jako když administrativa tvrdí, že v době, kdy soud zastavil něčí deportaci, bylo letadlo s ním už mimo vzdušný prostor USA. Občas se ukáže, že někteří sice mají pravidla dobře nastudovaná, ale v nižších patrech se opakuje starý Trumpův problém, totiž že nemá dost kvalitního personálu. Mluvčí imigrační služby například inzerovala, že byl deportován člen Tren de Aragua, a dokumentovala to fotografiemi jeho tetování. Dodala, že příslušníci služby mají samozřejmě hlubší rozvědné poznatky o příslušnosti ke gangům než jen tetování. Jenže se při žalobě ukázalo, že aspoň v některých případech nemají, že skutečně vycházejí jen z katalogu tetování, který posbírali z „otevřených zdrojů na internetu“. Je to ještě nahodilejší než katalog fotografií „závadových“ účesů, jež lze vidět v muzeu Stasi. Bylo by to komické, kdyby na základě toho neodeslali člověka do věznice v Salvadoru, odkud není návratu. Velká část voličů ovšem bude na Trumpově straně.

Obrysy dalšího modelu pak nalezneme za hromadným propouštěním v různých úřadech, odvoláváním jejich šéfů a podobně. To je, pokud Amerika neupadne do bezzákonnosti, asi ten právně nejzajímavější spor s největším potenciálem proměnit panující „režim“, tedy ve smyslu chápání ústavy. To neznamená nacismus. Znamená to proměnu ústavního pořádku srovnatelnou s tím, co historik Bruce Ackermann označuje za „ústavní momenty“ po schválení ústavy: první se odehrál v důsledku občanské války v 19. století, druhý za Rooseveltova New Dealu.

To, co mají reformátoři už nějaký čas na mušce, je rozsah exekutivní moci a nedělená pravomoc prezidenta nad ní. Jedním z termínů, jejž často můžeme číst v jejich polemikách, je „administrativní stát“. Nejde o nějakou naivní představu, že se moderní stát může obejít bez profesionální byrokracie. Jde o její podřízení prezidentovi, najmě o omezení její nezávislosti – právo různých agentur vydávat kvazizákonné vyhlášky, neodvolatelnost jejich ředitelů, to vše je zralé na překopání.

Podle některých na hodně agresivní překopání. Nejblíž k moci se dostal Russ Vought, právník, který je, tak jako v prvním Trumpově funkčním období, šéfem sekce Bílého domu jménem Úřad pro management a rozpočet. Vedle omezení administrativního státu je jeho dalším cílem zákon z roku 1974, který nařizuje prezidentovi utratit veškeré peníze, jež Kongres na nějaký účel přidělil. Vought si myslí, že zákon je protiústavní, že prezident má mít právo dosahovat zákonného cíle, aniž peníze utratí. Tento spor dost možná dospěje k Nejvyššímu soudu. Vought umí mluvit erudovaně o rozdělení moci, ale umí taky mluvit jinak. „Když se ráno probudí, chceme, aby se jim nechtělo do práce, protože jsou stále víc vnímáni jako darebáci,“ řekl loni na adresu federální byrokracie. „Chceme jim způsobit trauma.“

Trumpova administrativa může aspoň s některými svými záměry u Nejvyššího soudu uspět. Ten již loni přistřihl nezávislým agenturám křídla, když anuloval doktrínu známou jako „Chevron deference“. Někteří doufají, že se tam najde většina ochotná jít dál. Mnohé z toho vlastně znamená návrat ke sporům éry Rooseveltova New Dealu. Dějiny píší vítězové a New Deal je dnes kodifikován jako ta správná podoba moderního amerického státu. Ale neměli bychom zapomínat, že Rooseveltovo vládnutí se neslo ve znamení sporů s Nejvyšším soudem, kdy se prezident nezdráhal sáhnout k docela trumpovským metodám, zejména vyhrožování tzv. court packingem, tedy že na soud najmenuje víc soudců. Platný právní režim dodnes nese stopy těch sporů – podle toho, jak Rooseveltovi Nejvyšší soud vzdoroval, nebo mu šel na ruku.

„Změny, ke kterým došlo za Rooseveltovy vlády, byly formulovány v jazyce ,zlepšení efektivity‘ a ,dobrého řízení‘, ale ve skutečnosti byly inspirovány hlubším politickým přesvědčením. Cílem nebylo pouze zpřehlednit vládní mechanismus, ale učinit z prezidenta efektivní hlavu vlády. A to zas znamenalo oslabit schopnost Kongresu vstupovat do přímých vztahů s různými útvary exekutivy. Plány na centrální rozpočtování, centrální prověřování legislativy a centrální personální řízení, návrh umožnit prezidentovi reorganizovat a konsolidovat ministerstva a úřady, záměr převést mnoho funkcí nezávislých regulačních komisí na agentury, jež by byly prostřednictvím ministerstev podřízeny prezidentovi – to všechno byly myšlenky založené na přesvědčení, že svěření výkonné moci ústavou prezidentovi má být vykládáno široce a že příležitosti pro to, aby se Kongres podílet na výkonné moci, mají být výrazně omezeny.“ Tento popis proměny režimu vládnutí za New Dealu, jenž pochází z knihy Jamese Q. Wilsona Byrokracie z roku 1989, až nápadně připomíná Trumpovu Ameriku.