Toto bude velkopáteční vzpomínka na tragický příběh, na nějž občas myslím a který mi připomněla polemika vyvolaná dobrovolnou smrtí matky, jež přišla tím nejhorším možným způsobem o svou jedinou dceru. Ona polemika se týkala otázky, jak se média mohou a mají k takovému případu a takovému činu chovat, zda a jak o něm informovat, tedy jak s něčím tak bolestným „zacházet“.

Názor, že média jsou od toho, aby věci, o které bude zájem, ba tím spíš, které se dotýkají „veřejného zájmu“, vždy zveřejňovala, respektuju, ale myslím, že takový princip nestačí. Nebo není univerzální. A v případě ultimativních činů, a takovým bilanční sebevražda je, nezbývá než vážit vše na obzvláště citlivých vahách.

Ale k té vzpomínce. Bylo to na začátku devadesátých let, tištěná média zcela vládla, já byl elév v jednom velmi ambiciózním listě, který si zakládal na vizuální podobě: deník vycházel ve velkém formátu, s velkorysými fotografiemi, které zabíraly třeba polovinu stránky. Tomu odpovídalo i špičkové fotooddělení, složené z mladých hvězd tehdejší dokumentární fotografie. Šéfoval mu jeden z nejlepších tehdejších českých fotografů, muž, který platil za autoritu uměleckou stejně jako lidskou, člověk, jehož jméno mělo zvuk a jeho fotografie vysokou kvalitu. Osobně to byl velmi delikátní, jemný a noblesní člověk.

Toho dne byla neděle, v redakci klid, který přerušil kdosi, kdo přinesl zprávu, že na Nuselském mostě, redakce byla nedaleko, stojí na zábradlí mladá žena, holka, která se zřejmě rozhoduje skočit dolů: tehdy ještě nebyl Nuselský most opatřen pletivem a zábranami. Stála tam už nějakou dobu, na místě možná už byli lékaři, psychologové, dole možná nějaké záchranné týmy – a také čumilové, kteří postávali před hospodou s pivem a možná uzavírali sázky. Nevím už, jak došlo k tomu, že se tam, do Nuselského údolí, onen fotograf vydal. Jestli ho někdo přemlouval, nebo se opravdu rozhodl sám, možná v představě, že tak se zkrátka fotoreportér má zachovat. Jak jsem ho poznal, nejspíš by se do ničeho nutit nenechal, ale možná měl pocit, že to bude dobré pro noviny (měli jsme už tehdy problémy s prodejem), anebo prostě že udělá dobré fotky, že by u toho měl být, bůhví. Ta dívka skočila.

Druhý den opravdu vyšla v novinách fotoreportáž z průběhu nedělního odpoledne pod Nuselským mostem. Fotografie holky na mostě, nahoru zírajících kibiců s pivem, pak opravdu záběr těla, jež padá dolů, a těla, které leží ještě nepřikryté a vyprchává z něj život. Vše fotografie toho ctihodného muže, jehož život se v tom okamžiku změnil. Možná že to věděl hned, možná mu ten zlomový okamžik, který nastal to jedno odpoledne, přeťal život na dvě části. Myslím, že už to pak byl jiný člověk. Neudělal nic špatně, ale myslím, že s jeho životem se něco muselo stát. Nechce se mi to ani psát, ale je to tak: za pár let onemocněl rakovinou a v necelé šedesátce zemřel. Nedivil bych se, kdyby se utrápil.

Novinám to také nepomohlo. Za půl roku skončily, možná jako z prvních deníků, které tehdy vznikly. Co by bylo možná běžné u bulváru, tady signalizovalo nějakou nejistotu a zmatenost. Nedivil bych se, kdyby bylo dost čtenářů, kteří si tehdy řekli, že takové noviny nechtějí číst. Ale to si možná jen tak představuju podle sebe a svých představ, jak by to mělo být. Možná že to bylo jinak a lidem se to třeba i zdálo zajímavé. Člověk je rozporuplná bytost, ani dobrá, ani zlá. A ta ubohá dívka, která by teď byla o třicet let starší, žije aspoň v něčí paměti díky tomu, že ji tehdy ten pán vyfotografoval v posledních vteřinách života. Vlastně nevím: život je mysterium a smrt je také mysterium. Víme to?