Existenciální pop

Chytrý pop? To tak! Poučen letním sluchovým terorem od Taylor Swiftové a Charli XCX, přistupoval jsem k momentálním miláčkům britské hudební kritiky se značnou rezervou. Jaké bylo moje překvapení. Magdalena Bay tvoří zpěvačka Mica Tenenbaumová a multiinstrumentalista Matthew Lewin, kteří jsou pracovními i životními partnery a jejichž záběr je skutečně široký, od diska 70. let až po hravou estetikou Y2K (vizuální pojetí „retro technologií“, inspirované lehce bizarními představami o budoucnosti z konce 90. let). Na střední škole začínali v progresivní rockové kapele, než si rychle uvědomili, že tohle dnes už nikdo neposlouchá. Na desce Imaginal Disk uslyšíte ranou Madonnu (když ještě stála za to), hutné EDM i rozostřený zvuk shoegazu, a to vše často i v jedné písni. Ne nadarmo se o jejich tvorbě často píše jako o „megamixech“. Je to kapela s progrockovým přístupem, která dělá popovou hudbu, ale bez kompromisů jinak běžných pro daný žánr. Avantgardní, chytlavé a hlavně překvapující. Zatímco u mnohých popových hvězd poznáte po chvíli, jak se píseň bude vyvíjet, Magdalena Bay vás nechávají ve střehu. Navíc jde o koncepční desku sledující příběh postavy jménem True, které se dostane „vylepšení vědomí“ v podobě titulního „imaginárního disku“. Tenenbaumová a Lewin vyprávějí během 15 písní příběh o identitě, technologiích i o tom, co to vůbec znamená být člověkem. Deskou prochází plíživý pocit, že něco není v pořádku – že nikdo nemůže být nonstop šťastný, rozradostněný, a to ani ve světě fantaskních popových melodií. Imaginal Disk působí zároveň nostalgicky i futuristicky a písně jako Fear, Sex, Vampire in the Corner, Tunnel Vision a Cry for Me se neberou přehnaně vážně, asi i proto jsou tím nejpozoruhodnějším, co v současném popu můžete slyšet. Kritika bezmyšlenkovitého popu pomocí přiznané prázdnoty? Ďábelský plán.

Magdalena Bay: Imaginal Disk, Mom + Pop, vyšlo 23. 8. 2024.

Slovenský srandismus

Když si přečtete životopis slovenského intermediálního umělce Petera Kolárčika, narazíte na klasický přístup k umění, jak ho předkládá střední generace mileniálů. Umělecká tvorba je zde v úzkém propojení s vnějším světem, respektive požadavkem jakési angažované potřeby tento svět uchopovat skrze jeho ekonomické a sociální podmínky, přičemž velmi důležité je tyto podmínky preventivně zkoumat a v lepším případě je i změnit. Toto v lečem dokumentární pojetí v současnosti generuje spoustu zaměnitelných uměleckých vystoupení, ve kterých se dočítáte o ekonomickém nerůstu, nátlaku na produktivitu, bytové krizi či mizerných pracovních vyhlídkách absolventů uměleckých škol. Mluvit o něčem skrze něco jiného je stěžejní forma uměleckého uvažování, ale ani ona se nesmí přetavit do pohodlně nudných schémat. Kolárčik svým tematickým zaměřením spadá do výše popsaného uměleckého trendu, a přesto do této kategorie paradoxně vůbec nepatří. O tom svědčí i jeho nový hudební videoklip Robota, který reflektuje vyhlídky na lukrativní pracovní pozice po úspěšném ukončení studia na AVU. Kolárčik totiž oproti svým „mileniálským“ vrstevníkům mnohem víc sází na sebeparodii i emoční nadhled – a jeho výpověď se tak stává křehkou a upřímnou konfesí s generačním podtextem. Právě jakási čistá forma autenticity (ve světě se v tomto kontextu hodně používá pojem „new sincerity“) je na tomto umělci odzbrojující. Jeho projev je extrémně ležérní, laický a záměrně naivní a zároveň v sobě skrývá výlučnou pravdivostní hodnotu, která se skrze civilní texty zbavuje patosu: „Keby som žil vo Francúzsku, mohol by som za hudbu dostať plat. / Keby som žil v Nórsku, mohol by som si žiadať o grant. / Hej, môžem aj na Slovensku, ale asi budem musieť robiť folklórny art,“ zpívá ve videoklipu Kolárčik, jenž vychází vstříc novému uměleckému žánru, který lze sloučit pod nálepku srandismus.

Peter Kolárčik – Robota (videoklip); k vidění na YouTube.

Umělecká rozprava

„V Galerii Rudolfinum jsme použili kresby, objekty a poezii, abychom vytvořili prostor pro zážitek, který může podnítit k hlubšímu vnímání prostředí kolem nás,“ říká architektka Pavla Melková. Jde o tvůrčí dialog mezi ní a britským sochařem Antonym Gormleym. Jeho sugestivní prostorové instalace a sochy jsou rámovány s pohlcujícími obrazy, které ve svých poetických textech vytváří právě Melková. Vstup zdarma.

Antony Gormley / Pavla Melková, Galerie Rudolfinum, Praha, od 5. 9. 2024.

Divák Kafka

„Středoevropská výtvarná kultura přelomu století je neobyčejně zajímavá, vedle sebe se objevují jména jako Bílek, Švabinský nebo Kubín. Na výstavě jsou primárně umělci z Kafkovy doby, tedy umělci, které mohl osobně potkat. Víme, že jeho znalosti o výtvarném umění byly poměrně hluboké,“ zve do Plzně historik umění a kurátor Otto M. Urban. Ten ve „svém“ DOXu teď chystá výstavu malíře Josefa Bolfa, ale o té až příště.

Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem, Západočeská galerie, Masné krámy, Plzeň, do 28. 10. 2024.