Západní mladá pokroková levice má skutečně vzácnou schopnost sabotovat samu sebe, snad nejvýrazněji ji projevuje ve Spojených státech. Projevuje se to i v poslední době, kdy na některých amerických univerzitách značně zesílilo propalestinské hnutí, probíhají okupace budov a veřejných prostor a podobně. Podoba těch protestů ale ani v nejmenším nepůsobí jako motivovaná snahou někoho ve věci neangažovaného přesvědčit, aby třeba změnil názor a zajímat se začal.

Nemůžu říct, že by mě to trápilo, postoje protestujících studentů skutečně nesdílím. To až zarážejícím způsobem urputné odhodlání působit navenek co nejhůře se však neomezuje jenom na spor o válku v Gaze, dá se vysledovat prakticky u všech kauz, jež akademická levice vezme za své, dnes se to odehrává jen ve větším měřítku a ve vyhrocenější podobě – židovští studenti jsou vystavováni různým formám šikany, bojovníci za palestinskou věc se místy chovají, jako kdyby propadli davové psychóze, a některé jejich projevy mohou působit jak z dystopického filmu, některé hranice, jež byly dříve víceméně respektovány, padají. Protesty v ulicích jako kdyby byly vedeny snahou co nejvíce lidem znepříjemnit život a naštvat je.

Může to souviset i s tím, že ty stávky a okupace často probíhají na školách, jež jsou velice drahé – a odpovídá tomu i skladba jejich studentstva. Mám-li použít jejich oblíbený termín, tak jejich chování často odpovídá projevům velice privilegovaných lidí, kteří se začali dožadovat čehosi, nač, jak se domnívají, mají samozřejmý nárok. Podobně může být, jistě jen zčásti, motivovaná i jejich naprostá lhostejnost vůči tomu, jak o nich smýšlí „plebs“, i jaksi samozřejmý pocit převahy, který nemusí moc korelovat s tím, jak se věci reálně mají.

Neupírám nikomu právo na protest a připouštím, že někteří propalestinsky smýšlející lidé se stali obětí něčeho přinejmenším hodně blízkého „cancel culture“. Ale i tak. Mentalita, rétorika, podoba současných propalestinských protestů ve Státech naznačuje dost chmurný obraz věcí příštích – nejenom ve smyslu praktické politiky a měnící se společenské reality třeba pro americké židy, ale zdaleka ne pouze pro ně. Ukazuje možnou budoucnost jako svět permanentního konfliktu uřvaných bublin, schopných vidět jen samy sebe a svoje fetišizované nenávisti. Nakonec tím nejhůře poraženým mohou v těch současných bouřích být elitní americké vysoké školy, jejichž status může značně utrpět, tím, jak se jejich elitní studenti předvádějí, také v tom intelektuálním ohledu. Jestli se začne víc a víc donorů rodičů ptát, zda vzdělání na takové instituci skutečně stojí za všechny ty peníze, nebude důvod se jim moc divit.