Jsem ráda, že se média zajímají o medicínu využívající k léčbě pacienta části těla jiného člověka (krev, léky vyrobené z plazmy, kostní dřeň, atd., souhrnně „látky lidského původu“). Ráda bych doplnila pondělní článek Echo24 „Darování krve či spermatu bude bez odměn. EU tím chce chránit dárce“, který svým podtitulem „Navzdory ušlechtilé snaze chránit některé dárce může mít implementace návrhu nepředvídané zdravotní a ekonomické důsledky“ může vyvolávat obavy, že EU poslanci zavádějí nějaké podezřelé novoty, které ohrozí české pacienty.

Princip dobrovolného bezplatného dárcovství s možností náhrady s tím souvisejících nákladů však není nic, co by nový návrh zaváděl, ale je dlouhodobě základním etickým principem v medicíně, přinejmenším té evropské. Už samo slovo darování či dárce přece označují stav, že někdo něco poskytne bez náhrady, prostě že za to nic nedostane. Přidaná adjektiva „dobrovolný“ a „bezplatný“ jsou nadbytečná, protože pokud není proces dobrovolný a bezplatný, pak není dárcovstvím. Dárce by však neměl na svůj dobrý skutek doplácet – například dárcovství kostní dřeně obnáší hospitalizaci, tedy ztrátu části výdělku – tak jsou eticky přijatelné kompenzace těchto výdajů. O to, co je a není „nákladem spjatým s dárcovstvím“, se ovšem vedou ostré bitvy.

Dlouho očekávaný návrh nové EU legislativy byl uveřejněn loni v červenci. Byl formulován na základě několikaleté evaluace předchozí dosud platné EU legislativy, konkrétně direktivy o krvi a tkáňové direktivy. Evaluační dokument mluví o „silně rostoucí poptávce a významné komercializaci, jako je darování plazmy a vajíček. Byly také identifikovány určité mezery v ochraně potomků narozených z darovaných gamet.“ Předpokládalo se tedy, že nová legislativa bude mít etické problémy jako jedno z hlavních témat.

Překvapivě se tak nestalo. Návrh nové legislativy je čistě technický dokument, jehož hlavní cílem je „zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví občanů EU a zajistit jim přístup k bezpečné a účinné krvi, tkáním a buňkám.“ Jako hlavní princip sice deklaruje bezplatné altruistické dárcovství, ale řešení všech etických otázek nechává EU ve výhradní pravomoci členských států: „… Členské státy nesou i nadále odpovědnost za rozhodnutí etické a organizační povahy, jako je například povolení darování určitých látek lidského původu nebo rozhodování o přidělení určitých látek lidského původu nebo o tom, kdo může mít přístup k určitým terapiím na základě látek lidského původu …“. Výhrady mnohých odborníků po zveřejnění návrhu byly právě ty, že cílem je bezpečné získávání a sdílení těchto látek v EU, zavádí se k tomu obrovské množství technicko-organizačních opatření (dle praktiků zčásti nenaplnitelných a ekonomicky náročných), nicméně od etické roviny dává EU takzvaně ruce pryč. Snaha EU poslanců posílit princip nekomerčnosti, popisovaná ve včerejším článku jako teoreticky vedoucí k nedostatku látek lidského původu, je tedy spíš návratem k etickému duchu starých direktiv a evaluačního dokumentu, než zaváděním novot.

Pravděpodobně všichni už někdy viděli reklamy orientované na potenciální dárce plazmy, kde centrální informací byla konkrétní částka, tedy „kompenzace“. To ovšem ohrožuje transfúzní medicínu, protože z dárců krve se stávají „dárci“ plazmy. Je řešením komercializace sektoru krve? Jistě by to „dárce“ přivedlo, ovšem zcela jistě by to byly jen osoby některých socioekonomických skupin.

Pro osoby z vyšších socioekonomických skupin totiž není výše platby přitažlivá, naopak je demotivující; pro ně je motivem dobrý pocit. Pokud se přejde na komerční systém v získávání látek lidského původu, dřív nebo později se přejde i na komerční systém v poskytování těchto látek. Takže se společnost rozdělí na dodavatele a příjemce. To chceme – při všech EU programech zaměřených na „equity“, „equality“, „non-discrimination“, „justice“, atd.?

Není nedostatek dárců, ale dodávek

Pokud někdy dochází v ČR k nedostatku léků vyrobených z plazmy, není to nestatečným počtem dárců, ale nedostatečnými dodávkami. (V ČR totiž není továrna na zpracování plazmy, takže vybraná plazma se odváží do zahraničí a přivážejí se léky.) Ve pondělním článku se správně uvádí, že je ČR naopak jedním ze 4 hlavních dodavatelů plazmy v EU.

„Zákaz placeného dárcovství v rámci EU tak sníží množství plazmy dodávané z Německa, Rakouska, Maďarska a České republiky a donutí EU ještě více se spoléhat na dovoz z USA,“ říká pondělní článek. Látky lidského původu však nejsou jako třeba ropa, jejíž naleziště jsou jen někde. Zde je mezi státy dokonalá rovnost, protože mají stejný poměr potenciálních dárců a potenciálních příjemců. Návrh nové legislativy ovšem s tématem „soběstačnost na úrovni členských států“ moc nepracuje. Proč, to nevím.

Objevují se i další možnosti využití látek lidského původu než ty život zachraňující. Například plazmalifting, tzv. omlazení vlastní plazmou. U dámy mého (zralého) věku se však omlazení vlastní plazmou zřejmě očekávat nedá; nabídnou mi kliniky v budoucnu nějakou mladší plazmu? A nechci malovat čerta na zeď, ale v komerčním systému starší movitá dáma lačnící po omládnutí možná přeplatí mladou nemovitou, potřebující léky z plazmy k záchraně života …

Nedostatek spermatu nehrozí

Pondělní článek také řeší nedostatek sperma jako zásadní ohrožení EU. Toho se ČR bát nemusí. Dárců máme jen pár, i tak je to dost. Darované spermie jsou pro léčbu totiž potřeba výjimečně, Národní registr asistované reprodukce proto tyto cykly ani neregistruje. Naprostá většina darovaných spermií jde osamělým ženám a lesbickým párům, což v ČR není (zatím) ze zákona možné.

Je nutné rozhodovat o tom komu a za jakých okolností může být část těla odebrána a komu a za jakých okolností poskytnuta. Je nutné zvažovat jak čistě medicínské aspekty (rizika postupů část těla odebírajících, rizika uchovávání a převozu části těla, rizika postupu část těla implantující), tak mnohem složitější psychosociální a etické aspekty. Jsem ráda, že se novináři o téma začínají zajímat, protože jedině širší povědomí o složitosti této problematiky může vést k moudré legislativě.