Nejvýraznější, nejpestřejší postava polistopadové justice usedla do čela nejmocnější instituce. Josef Baxa vždy zdůrazňuje, že člověk by měl být v rovnováze a souladu se svou rolí. Co od něho čekat v křesle předsedy Ústavního soudu?

Uvědomujete si, že jste pravděpodobně poslední člověk s komunistickou minulostí (Josef Baxa byl kandidátem KSČ – pozn. red.), který se dostal na Ústavní soud?

Je to možné. Ale doufám, že to nebude pro příštích deset let moje hlavní charakteristika.

Myslíte, že kdyby se náhodou případ Roberta Fremra odehrál před vaší nominací, nejspíš byste se už na Ústavní soud nedostal?

Je to možné. Senátoři by si po tom, co se odehrálo ve veřejné debatě, opravdu řekli: Člověka této generace už nechceme vidět ve veřejném životě. Notabene na Ústavním soudě.

Jakou lekci si společnost odnáší z případu Roberta Fremra?

Pro Roberta Fremra to byla jistě velmi nepříjemná situace. Kdyby věděl, že se jeho minulost takhle veřejně nasvítí, tak by se asi do nominace na ústavního soudce nepustil.

Opravdu? On se choval hodně suverénně, když se ty věci dostávaly na povrch.

Skutečně si myslím, že kdyby věděl, co ho čeká, tak by do toho nešel. Na druhé straně se ale právě na jeho případu ukázalo, jak ty předchozí nominace, kterých bylo za všech prezidentů několik desítek, nebyly dost důkladné. Ti lidé se nedostali zdaleka pod takový drobnohled jako Robert Fremr. O lidech, kteří postupně obsadili Ústavní soud, jsme toho moc nevěděli. Často se při prověřování nešlo za to, co se dá vygooglovat.

To platilo za všech tří předchozích prezidentů?

První Ústavní soud byli lidé, kteří měli takové životopisy, že byli ozdobou pro tehdy novou instituci. Od začátku jí to dalo legitimitu, jakou má Ústavní soud mít. Určitě je řada právníků, kteří přemýšlejí o tom, že by mohli být ústavními soudci. Že by to pro ně mohla být důležitá meta v jejich profesní dráze. Že by to bylo hezké v životopisu nebo na náhrobku. Méně už ale přemýšlejí o tom, jestli jsou schopni přinést té instituci to, co potřebuje nejen v profesní odbornosti, ale hlavně v osobní integritě, pevnosti, hodnotovém ukotvení. Nepřemýšlejí o tom, jak důležité je, že jsou tím typem člověka, kterému budou lidé věřit, pokud je nezklame. Roky se málo debatovalo o tom, jestli do Ústavního soudu nepůjdou lidé, kterým veřejnost a priori nevěří. A někdy jim ani nezačne věřit, i kdyby pro to dělali cokoli.

Je v tomhle Robert Fremr skutečně bod zlomu? Kdy už si prostě spousta lidí, kteří mají nějaké třinácté komnaty, na nominaci netroufne? Uvědomí si, že by je mohlo potkat něco podobného. Že se dostanou pod veřejný rentgen.

Debaty při nominacích ústavních soudců mají být bez limitu. Nic nemá být tabu. Společnost má o těch lidech právo vědět co nejvíc, protože být soudcem Ústavního soudu nejsou žádné lázně. Člověk je tam vystaven velkým tématům, velkým otázkám. Ta rozhodnutí samozřejmě nečiní sám. O to víc je ale potřeba, aby si uvědomoval svoji individuální odpovědnost a zároveň odpovědnost za celý soud. Za dopady jeho rozhodnutí nebo nerozhodnutí. Co znamená, když rozhodne pozdě. Ti lidé na to musejí být vybaveni a připraveni. Bez toho můžou mít sebelepší seznam publikací, řadu titulů a ocenění, ale marná sláva, to z vás dobrého ústavního soudce nedělá. V našem trochu zdevalvovaném prostředí všech těch titulů a cen to nemusí být tím rozhodujícím. Ti lidé, kteří by na Ústavní soud opravdu patřili, si to možná ani nepomyslí. Nikdo si jich možná ani nevšimne.

Vidíte hodně takových?

Určitě takoví jsou. O to důkladnější má být jejich hledání, výběr, prověřování. Debata o tom, co skutečně ústavní soudce má mít. Teď se jistě může udělat krásná hranice po roce 1989. Kdo pracoval jako soudce před ním, tak prostě selhal. Všichni, kdo ne, jsou naopak automaticky považováni za čisté.

To by bylo hodně jednoduché zbrojení na minulou válku.

A jak prověříme ty lidi z mladších generací? Jak zjistíme, jakým byli vystaveni zkouškám? Jak v nich obstáli nebo neobstáli? Co o tom víme? Chceme se o tom něco dovědět. Nebo to automaticky dělíme jen na to, že na jedné straně jsou staré struktury a na druhé ti, kdo nemají problém? Ti noví, kteří nikdy neuklouzli, nezapochybovali, nepodlehli pokušení. Žijeme ve světě přesyceném informacemi. Pokud skutečně chceme, o každém se toho dovíme hodně. Ale musíme chtít.

Až do případu Roberta Fremra se výběru a schvalování ústavních soudců věnovala minimální veřejná pozornost. Ani senátoři se tomu pořádně nevěnovali. Na jaře na ideové konferenci ODS ministr spravedlnosti vybízel k vysoké pozornosti obsazování Ústavního soudu jako nejmocnější instituce v zemi. Snažil se politiku vybudit, ale sám byl zklamaný, že se mu to nepodařilo ani u senátorů z vlastní strany. Probrala se teď politika i veřejnost?

Doufám, že ano. Všechno špatné je nakonec k něčemu dobré. Když Miloš Zeman překračoval ústavu, akademici říkali, že nikdo v této zemi neudělal pro popularitu ústavního práva tolik jako on.

Takže málokdo udělal pro uvědomění si role a moci Ústavního soudu tolik jako Robert Fremr.

Je to nadsázka. Ale připoutalo to pozornost, kterou to obsazování Ústavního soudu mělo mít od začátku a musí mít i do budoucna.

Říkáte, že kandidáty na ústavní soudce je potřeba prověřit téměř bez limitů. Je tam nějaká hrana, za niž bychom se už dívat neměli?

Obecně platí, že chce-li někdo být ve veřejném životě, musí mít větší toleranci ke zkoumání svého soukromí, svých všech možných poměrů. To všechno je součást jeho věrohodnosti. A tu věrohodnost vám nikdo nezaručí žádným dekretem. Nikde ji nevystudujete. Tu prostě máte, nebo nemáte. Člověk by měl být na Ústavní soud vybaven tou a priori důvěryhodností. Může ji tam samozřejmě nějakým způsobem ztratit. Když tam ale přijde ten, komu lidé od začátku nevěří, tak budou těžko přijímat rozhodnutí, která bude dělat.

Při nedostatečném prověření se tam ale může dostat člověk, který důvěryhodně působí proto, že se o něm něco neví. Že má svoji třináctou komnatu. To je horší. Je snadno vydíratelný. Víc než ten, kdo je a priori nedůvěryhodný, ale víme o něm už všechno. Instituce podobně mocná jako Ústavní soud, Česká národní banka, si sama do vnitřních pravidel nastavila podmínku prověrky. U členů na tajné, u guvernéra na přísně tajné. Neměli by mít prověrky i ústavní soudci? Jejich moc je ještě větší.

–Ve světě není neobvyklé, že si prezident dřív, než spustí veřejnou část nominace soudců, opatří informace tajných služeb. A až ve chvíli, kdy je dostane, jde se jménem svého kandidáta na veřejnost. Tato fáze by určitě měla být diskrétní. Ten člověk nakonec být nominován nemusí, ale zároveň nemusí být odstřelen ze svého dalšího profesního nebo osobního života.

Takhle to fungovalo u centrálních bankéřů. Prezident předem těm, koho si vybral, řekl, aby si požádali o bezpečnostní prověrku. Vy jste jako Ústavní soud hlídač, který už nemá žádného dalšího hlídače. Měli by kandidáti procházet bezpečnostní prověrkou?

Měla by tam být. Vy můžete přinést potvrzení, že jste vystudovala. Ale potvrzení, že jste důvěryhodná, vám jen tak někdo nevystaví. Myslím, že prověrka by nebyla od věci. Ten nárok na důvěryhodnost ale platí nejen u ústavních soudců. Ti jsou na své pozici nakonec deset let. Běžný soudce na všech nižších soudech tam může být třeba čtyřicet let. Jeho kariéra není časově omezená. Svěříte-li někomu do budoucna velkou pravomoc téměř bez limitů, tak se asi dřív, než mu ji svěříte, budete dívat, jak se choval doposud. Tohle se zatím neděje.

Nemá být ale u Ústavního soudu ten nárok ještě vyšší než u běžných soudců? Tady už není oprava, odvolání. U nižších soudů je pořád další instance, není to definitivní verdikt.

Na to se dá odpovědět protiotázkou. Žádný soudce by přece neměl rozhodovat s pocitem, že to po něm ještě někdo dodělá nebo spraví, ne? Je mnoho důvodů a mnoho životních situací, kdy ten, o němž je rozhodnuto, rezignuje na svoji obranu. Nepodá odvolání. A vezme ten rozsudek. Byť si o něm myslí, že je nezákonný a nespravedlivý.

A zlomí to v něm důvěru ve spravedlnost.

Proto by žádný soudce neměl rozhodovat s vědomím, že nese menší odpovědnost, protože za ním je v řadě ještě někdo, kdo může jeho selhání napravit.

Pak se ale vracíme k Robertu Fremrovi. Když není dost důvěryhodný pro Ústavní soud, může zůstat místopředsedou mocného Vrchního soudu v Praze? Může dál se svou minulostí věrohodně soudit?

Robert Fremr prošel všemi prověrkami polistopadové justice. V roce 1991 všichni tehdejší soudci skončili a buď byli znovu jmenováni, nebo ne. Procházeli prověrkami, které dělala tehdejší Česká národní rada. Ta vycházela z informací Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Byl tady lustrační zákon. Byly tady rehabilitace, prezidentská milost. To byly všechno nástroje, ve kterých se věci z minulosti měly zachytit.

V té době byl nesrovnatelně těžší přístup k informacím. Žádný Google a pár kliknutí. Nic nebylo digitalizované.

Myslíte si, že po čtyřiceti letech bude to prověřování snadnější?

U Roberta Fremra stačilo pár dní v archivu. Byl tady třeba dokument z procesu Olšanské hřbitovy, který byl v oficiálním archivu České televize. Ten dost ukazoval, že to byl politický proces.

V roce 1991 ale spousta lidí věděla a měla v paměti, jestli probíhaly nějaké politické procesy.

V prezidentově poradním panelu seděli i lidé ze starších generací, včetně disidentky Anny Šabatové. A ta fakta neznali. Nebo to aspoň tvrdili. V čase těch prověrek v roce 1991 asi opravdu nebylo technicky snadné se k těm informacím dostat. Může být Robert Fremr s tím, co dnes víme o jeho rozhodování před rokem 1989, jako soudce legitimní?

Řeknu to obecně. Pokud nestačily prověrky z roku 1991, je potřeba udělat nějaké další zákonné prověrky minulosti před rokem 1989? To by se dalo udělat jen zákonem. Samozřejmě, všechno je možné. Otázka je, jestli je to dnes potřebné.

Mluvíte o potřebě důvěryhodnosti. Není na ni stejný nárok i na Vrchním soudu?

Konkrétně si myslím, že Robert Fremr po tom všem, co se o něm ví, bude rozhodovat jako ten, kdo se popálil, a bude jako popálený v budoucnu tisíckrát opatrnější. Horší by bylo, kdyby se to, co o něm teď víme, veřejně nevědělo. Ale někdo by ty informace měl a mohl by to být nástroj k jeho vydírání.

Takhle argumentovala řada lidí, kteří si mysleli, že má na Ústavním soudě být.

Tam nakonec nebude.

Je to dobře?

Osobně by už po tom všem nezískal důvěru veřejnosti. A myslím, že by kvůli tomu byla zpochybňována i důvěryhodnost Ústavního soudu jako instituce.

Řada lidí, i mých kolegů, se ptala: Proč tam může být Baxa, když tam nemůže být Fremr? Také byl přece trestním soudcem před rokem 1989. V čem je rozdíl mezi Baxou a Fremrem?

Prvním, kdo by měl mít zájem popsat komunistickou justici, by měla být justice sama. To se nepodařilo ani na takovém marginálním případě, jako bylo členství soudců v komunistické straně.

Vy jste to jako předseda Nejvyššího správního soudu prosadil u svých soudců.

Byl jsem na to tázán. Tak jsem jim všem řekl, že potřebuji odpověď. A řekl jsem jim: Já vám teď všem pošlu e-mail s dotazem, jestli jste byli v nějaké politické straně. A to, co odpovíte, zveřejním. Uvnitř soudu o tom samozřejmě byly nějaké debaty. Nakonec ale odpověděli všichni. Na základě toho jsem mohl zveřejnit odpověď o členství soudců Nejvyššího správního soudu v KSČ. Obecně platí, že bychom toho měli o soudcích vědět co nejvíc. Třeba u akademiků se etická stránka krásně nasvítí na tom, jak se chovají ke studentům. Vzpomeňte si, jak v Senátu Spojených států byl kandidát na soudce Nejvyššího soudu grilován kvůli tomu, že plácl před lety na studentském večírku někoho po zadku. A jak budeme hodnotit a prověřovat advokáta s třicetiletou kariérou? Když je chráněn advokátním tajemstvím. Taky tam možná budou nějaké skutky, které nebudou zrovna do výstavní skříně Ústavního soudu.

Vy sám jste radil, že by panel měl dávat kandidátům otázku: Máte ve svém životě něco, co nechcete, aby se objevilo v médiích? Máte vy něco takového?

V justici nemám žádnou třináctou komnatu. U rozsudků, které mám za sebou, se nebojím jejich zveřejnění.

A obecně v životě?

Asi jako každý. Nejsem anděl. Mám své slabiny, pokušení, chyby, které mám za sebou. Patřím ale mezi soudce, o kterých se toho ví opravdu dost. Nejsem nepopsaný list. Před lety jsem se vyzpovídal Paměti národa. Loni v knize novináři a advokátovi Tomáši Němečkovi (recenze viz str. 46 – pozn. red.). Nebyl to rozhodně žádný PR rozhovor. Kdo chce, doví se o mně hodně. A může se samozřejmě dál ptát. Jestli člověk s touto výbavou, milníky, chybami patří tam, kde je.

Senátoři by se mohli o toho, koho posílají do Ústavního soudu, zajímat víc?

Měli by se o to víc zajímat. Senát v minulosti v mnoha případech zafungoval dobře a nepustil na Ústavní soud některé sporné kandidáty. U těch aktuálních nominací mám ale pocit, že to v Senátu není dostatečně důkladné a profesionální. Jsou to často takové ty velmi povrchní a zkratkovité informace. Když jsem se připravoval na své slyšení v Senátu a četl jsem všechny stenozáznamy ze slyšení za posledních deset let, viděl jsem, že se často těch kandidátů skoro na nic nezeptali. Že je ani nepozvali do všech senátních klubů a výborů. Ať to teď nevypadá škodolibě, že to všem budoucím adeptům přeju, ale sám jsem byl připraven na výrazně důkladnější grilování v Senátu.

Jakou otázku jste nedostal?

Byla to taková stínohra. Na svou adresu jsem slyšel, jak jsem nebezpečný. Proto jsem prý neprošel ústavně-právním výborem Senátu. Jak se mě někdo bojí. Ale aby se mě někdo přímo do očí zeptal: Takhle jste se choval jako předseda Nejvyššího správního soudu. To bylo za hranou toho, co má předseda soudu dělat. A teď nám řekněte: Proč jste to udělal? Udělal byste to znovu? Tím, že jsem se nikdy nebál veřejného vystupování, tak nemám jen samé příznivce.

Měl jste dojem, že ve vzduchu visela otázka, jestli jako soudce nepůjdete příliš do politického rozhodování? Jestli nebudete soudcokrat. Ministr spravedlnosti Pavel Blažek vám gratuloval k funkci se slovy, že doufá, že neuděláte z Ústavního soudu třetí komoru parlamentu. Ty obavy z vás mezi politiky byly.

Tu otázku jsem zrovna dostal. Že Pavel Rychetský se někdy tak choval. A co vy? Na to jsem odpověděl, že Pavel Rychetský je jenom jeden.

To jste řekl. Ale ani ti, kdo vás na Ústavní soud nechtěli, nezpochybňovali vaši kompetenci a zásluhy. Za to si vás vážili. Báli se ovšem, že nebudete zdrženlivý v politických rozhodnutích. Že budete příliš silný a mocný.

Rozhodování v politických věcech k práci Ústavního soudu patří. Člověk by se jich neměl ani bát, ani se do nich cpát. Pořád je to o hledání rovnováhy, co ještě soudu patří, a co už ne.

Čekal jste v Senátu víc otázek na toto téma, abyste mohl ukázat, kde máte hranice?

Přesně tak. Sám jsem v Senátu mluvil o nálezu ústavního soudce Filipa o změně volebního systému. A řekl jsem, že to načasování, kdy se rozhodlo po třech letech, co návrh na soudu ležel, bylo krajně nevhodné. Moment, který si nakonec vybrali, byl jeden z nejhorších. Tam Ústavní soud reálně zasáhl do už probíhající volební kampaně.

Proč se vás tak báli?

Je pravda, že jsem se někdy vyjadřoval v některých věcech na adresu politiků nebo obecně politických témat. Vždycky jsem měl limit, aby se to týkalo justice. Když politici kritizují justici, nevidím důvod, aby soudce neřekl, kde podle něho selhává politika. Tím, že třeba včas nepřijala nějaký zákon. To je justiční politika v úzkém slova smyslu. Je zásadní otázka: Kdo jsou ta ústa justice? Ta paní nebo pan justice. Ministr spravedlnosti to není. Předsedové vyšších soudů to také formálně nejsou.

Vy jste v rozhovorech zdůrazňoval rozdíl mezi naším a anglosaským systémem. Tam jdou do vyšších soudů jen popsané papíry, lidé s veřejně známými názory. Mělo by to tak být i u nás? Můžu být hvězdný akademik, ale když o mně nikdo nic neví a nezná veřejně mé názory, tak nemá o co opřít důvěru ve mě.

Přesně o tu důvěryhodnost jde. A věřit můžete někomu, koho znáte a něco o něm víte. Ve chvíli, kdy prezident oznámí nominaci, tak lidé nemají sednout k počítači a začít googlovat, kdo že to je ten budoucí ústavní soudce. Mají si říct: Aha, to je tenhle. O tom něco víme. A buď ho vůbec nechceme, nebo to naopak považujeme za dobrou volbu. Umíme si na něj ale udělat názor. Má se o něm vést normální debata. Nemá to ale být ten králík z klobouku, abychom přemýšleli, kde ho vyhrabali.

Nevede k těm králíkům právě korporativistický, technicistní systém výběru, který rozjel prezident Petr Pavel, kdy třiadvacet vybraných institucí posílá nominační seznamy? A očekávají, že ti jejich nominanti se tam dostanou.

Ta původní prezidentova myšlenka, že si sebere návrhy, je dobrá. Říká tím: Chci poznat právní prostředí, které zatím neznám. Chci vědět o každém, kdo by mohl být pro Ústavní soud zajímavý. Nechci minout nějakou perlu, které bych si sám nevšiml. Prosím, poraďte mi. Žádná z těch institucí to ale nemůže chápat tak, že tím dostala nějaká zaručená místa na Ústavním soudě. Nějakou kvótu, kterou si může obsadit svými lidmi.

Prezidenta čeká ještě výběr osmi vašich kolegů. To je víc než polovina soudu ve velmi krátké době. Nebylo by lepší, kdyby představil všechny najednou? Aby si senátoři mohli udělat představu, jak ten soud bude jako celek vypadat? Některý soudce může být v určité sestavě výborný, ale v jiné konstelaci už to může být moc lidí podobné ideové orientace.

Základní kritérium je, aby každý jeden soudce sám o sobě byl pestrý. Nemůžou tam být takoví ti jednozávitoví odborníci. Jeden na trestní právo, jiný na hospodářskou soutěž.

Co je to dostatečně pestrá osobnost?

Je potřeba, aby každý jednotlivý soudce měl přesah. Nejen v právu, ale i mimo právo. Aby měl nějakou přidanou hodnotu. Pestrost získáte tím, že projdete v životě víc profesemi. Získáte náhled z víc úhlů. Jste bohatší zkušenostmi.

Aby na Ústavní soud nepřišli fachidioti?

Přesně tak. Aby tam byli lidé, kteří si zkusili právo tvořit z různých pozic. Ať už to bude advokát, soudce, profesor, legislativec.

Veronika Křesťanová byla roky advokátkou, pak se stala soudkyní.

Ta už má pestrost sama v sobě. Může se to ale projevit i tím, že děláte víc věcí souběžně. Že jste soudce.

A zároveň náměstek ministra spravedlnosti. Jako jste byl vy za Otakara Motejla za Zemanovy vlády.

Kdybych jím nebyl, tak jsem možná dodnes rutinním trestním soudcem.

Asi byste nepostavil Nejvyšší správní soud.

Přesně tak. Dostal jsem možnost podívat se na justici zvenku. Zároveň jsem viděl do kuchyně vlády, výkonné moci. Pochopil jsem, jak fungují politické procedury. Jak se věci prosazují v parlamentu. To všechno vám otevře nový úhel pohledu na právo, na procedury. O těch pestrých lidech bude jistě existovat celá řada textů, referencí.

NSS bylo vaše dítě. Soudce jste si vybíral sám. Stejně jako lidi, když jste stavěl plzeňskou právnickou fakultu. Jak si poradíte s tím, že budete poprvé vést lidi, které jste si neměl šanci sám vybrat? Svoje hřiště jste si zatím vždycky stavěl sám.

Kdyby tady seděla moje žena, tak řekne: Teď jsi neměl co na práci, tak jsi stavěl doma saunu.

Jste opak správce nebo úředníka. Jste v justici asi člověk s největší potřebou něco nového tvořit. Nejdřív jste stavěl fakultu, pak NSS. Tím trochu děsíte politiky. Říkají si: Co nám tady zas bude pan doktor Baxa tvořit...

Jsem znamením Kozoroh. A ty, jak známo, nebaví popásat se na nějaké rovince. Pořád si nějak musí brousit kopýtka o skály. Je pravda, že nejsem člověk do klidných časů.

Jak se bude Kozoroh chovat na Ústavním soudu?

Kozoroh ctí instituce. Nemám žádné ambice zasahovat do výběru soudců. Naopak si myslím, že mým úkolem je z těch hvězd, které přijdou, sestavit funkční celek. Nastolit vztahy, atmosféru, debaty. Česká filharmonie se taky nestaví tím, že si najmete dirigenta a řeknete mu, aby si sehnal muzikanty.

Nebude to Kozoroha trochu dusit?

Kozoroh je ústavní začátečník, takže jsem skoro ve čtyřiašedesáti letech zas někde junior.

Dlouho jste prosazoval justiční samosprávu. Už jste se té myšlenky zbavil?

Ne že bych se jí úplně zbavil. Po tom, co pozoruji v mnoha zemích, k ní mám větší skepsi, než jsem kdy měl.

Jaký bude Baxův Ústavní soud? Agendu určuje doba a už teď je zjevné, že u vás skončí hodně socioekonomických věcí typu důchody, což je vrcholné politikum.

Současná doba přináší úplně nové problémy, jak na domácí, tak na globální scéně. Je tu opravdu víc otázek, které mají sociálně-ekonomickou podstatu. Vedle toho se ale odehrává i vřava kulturních válek, které jsou lokální. I tohle budeme muset nějak vzít v úvahu. Pak jsou tady krize, včetně těch, které vyvolala válka. Vlády a parlamenty na ně nějak reagují, ve snaze z nich společnost vyvést. A nemají zas tolik fantazie, takže dělají nějaké ekonomické nebo právní zásahy. Výsledky se přirozeně nelíbí úplně všem. A pak to přijde k nám na Joštovu (sídlo Ústavního soudu v Brně – pozn. red.). A potom jsou tady samozřejmě všechny ty klimatické návrhy. Zdá se, že najednou se má všechno dělat jinak, než se dělalo doposud. Nemůže se ale všechno měnit. Musí se najít nějaká rovnováha.

Žijeme stále víc ve společnosti nároků?

Už roky se píše, že státy stále vymýšlejí nová práva, aniž by je byly schopny garantovat. A to ještě byly časy nevinnosti. Dnes je to mnohem dál.

Znám vás dlouho a docela dobře. Ale nevím, jak bych vás hodnotově popsala. Čím jste na té lince mezi etatismem a tržní svobodou?

Není mě snadné popsat, protože nejsem jednobarevný. Pocházím z prostředí, kde všichni, když se chtěli uživit, museli pracovat. Já sám jsem snad s výjimkou státní podpory hypotéky, když jsme stavěli dům, nikdy nežádal o žádnou dotaci.

Vy nemáte ani státem dotovaný solární panel na domě?

Solár mám za své, na úvěr. Bez koruny státní dotace. Už od října roku 2008. Jako člověk, který půlku života strávil v nesvobodě, jsem pořád na svobodu velmi citlivý, když bude omezená. A to i takovou legitimní činností, jako je právní regulace. Jestli jsem etatista, nebo liberál? Myslím, že spíš liberál, ale ctím řád.

Zásah do soukromého vlastnictví, jako je vyvlastňování nebo vytěsňování akcionářů z firem, jde proti svobodě?

Tady se musíme podívat zpátky a vidíme, že u nás není moc velká úcta k vlastnictví. Stovky let. Tady se pořád něco vyvlastňovalo. Pořád se někomu něco bralo podle kritéria: on má moc. On to nepotřebuje. Jednou to byla prvorepubliková rétorika proti šlechtě a církvi. Po únoru 1948 pak rétorika komunistická. Lidsky se mi nelíbí, aby tady stát zas chtěl někomu brát jen proto, že má podle něj moc. Souvisí to i s naším rysem povahy, že závidíme. Nepřejeme úspěch. Lidi, kteří něco mají, jsou a priori podezřelí. Naopak těch nápadů, jak se na to přisát a přiživit, je čím dál tím víc. Nechci se ocitnout ve společnosti, kde hlavní dovedností bude psát dotační projekty. Abychom se přisáli na veřejné rozpočty a získali peníze na něco, na co si nemusíme vydělat. A o to lépe a snadněji ty peníze pak utrácíme.