Je jaro, i pár těch slunečných dnů se venku rozsvítilo, zprávy jsou plné různých možností a forem apokalypsy – tak proč jednu nepřidat. Navíc ještě ne moc probíranou. A ne, nemám na mysli apokalyptické důsledky zavedení letního času. Jde mi o apokalypsu sémantickou, která není jen vzdálenou možností, ale už se rozbíhá.

Ty obrazy v Mijazakiho stylu, jež umělá inteligence na žádost uživatelů chrlí, se zdaleka nedají považovat za rovnocenné originálům – jsou to laciné kopie, ale obsahují nějaké charakteristické znaky, je zjevné, z čeho vycházejí, je v nich nezpochybnitelná podobnost. A je jich strašlivě moc. A velikost toho množství má nějaké důsledky – ne pro ty kopie, ale pro originál. Americký neurovědec a spisovatel Erik Hoel v té souvislosti píše o „významovém přesycení“ (semantic satiation). Obraz nebo slovo může neustálým opakováním ztratit jakýkoliv význam, stane se z něj jen soubor znaků, charakteristik, písmen; Hoel v té souvislosti píše o „unavených neuronech“. Lidé, kteří se jako děti setkali s filmy studia Ghibli (Cesta do fantazie, Můj soused Totoro, Princezna Mononoke a další), jimi často byli hluboce zasaženi, získali k nim celoživotní vztah. Lidé, kteří budou mít estetiku Mijazakiho prací okoukanou z mnoha a mnoha strojově vytvořených kopií, jimi asi tak zasaženi nebudou, možná je odzívají. Není to stav, který by šlo nějak jednoduše korigovat – virtuální svět nezná míru, je to jeden z jeho základních a neodstranitelných rysů.

Před několika lety jsem takové významové přesycení v malém měřítku zažil. Míval jsem rád píseň Leonarda Cohena Hallellujah, slyšel jsem ji kdysi na koncertě v provedení Johna Calea a nějak se mě dotkla. Občas jsem ji k ránu pouštěl v rádiu. Po přelomu tisíciletí se ale stala velice populární, zněla odevšad a v naprosté většině případů v příšerných verzích (Lucie Bílá!). A to mě přesytilo, po nějaké době totiž jaksi zalehly a rozmělnily originál, zbavily ho významu. A já si Hallellujah přestal pouštět i v těch podobách, jež jsem měl rád. Ne snad z vědomého rozhodnutí, ale ztratil jsem k té písni vztah, už pro mě nic neznamenala. Erik Hoel se obává, že technologie se svou obrovskou reprodukční schopností způsobí takové významové přesycení v až apokalyptickém měřítku, v němž by významu pozbylo veškeré umění. „Toho se na AI bojím nejvíc, přinejmenším ve vztahu k bezprostřední budoucnosti. Ne nějaké superinteligence, která sežere svět (zatím ani neumí vyhrát v Pókemonech, hře pro desetileté děti). Bojím se hůře postřehnutelné apokalypsy. Že kultura projde podobným kolapsem jako společnost, bude nesená nadprodukcí komputerizované schopnosti imitovat, již dodá Silicon Valley. Bude nás přesycovat na kulturní úrovni, dokud nás neodtrhne od sémantických významů a my budeme schopni vnímat jen jejich lacinou kostru. (...) Jenom pixely. Jenom slabiky. V nějakém pořadí. No a co?“

Další krutou ironií je, že studiu Ghibli se dostalo téhle pozornosti, protože některý z „trenérů“ umělé inteligence má jeho filmy asi rád (slovní vyjadřovací schopnosti prý nový tvůrčí chatbot trénoval na textech Vladimira Nabokova). Člověk něco miluje tolik, až to zničí. O tomhle prokletí lidské bytosti vyprávějí umělecká díla už tisíciletí.