Krajina mezi Sedlem a Bezdězem je údolí tmelené vodou a rozervané vyvřelinami mezi pískovci. Tři dekády jezdím obdivovat tohle prolínání, které má i etnické a kulturní pozadí mezi Čechy a Němci. Pokud nevíte, o jakém kraji je řeč, zkuste hledat mezi Úštěkem a Doksy. Léta sleduji osud sudetských sadů, které bývaly obvykle vysázeny na zbytkové pozemky svahů, do neoratelných trojúhelníků a jinak nevyužitelných ploch. Drtivou většinu z nich spolkl les, tedy spíš to, co se lesu začíná podobat. Nemluvím tady o těch šesti štěpech v humnech roubenky, mluvím o regulérních malých sadech, kde bylo pár desítek stromů na vysokokmenech. Pod nimi se sekala píce nebo se páslo, případně pěstovalo v meziřadí. S ohledem na často svahové pozice a rozteč, či lépe řečeno velikost stromů, byla seč pro běžný traktor obtížná již v sedmdesátých letech a tyto sady zůstaly často opuštěny již před mnoha léty. Zpočátku zarůstají vysokou buření, pak šípky a bezinami, nakonec se chytí ptačka a sojka přinese žalud. Staré ovocňáky s větvemi k zemi nejprve odhodí spodní patro a nahoře trochu improvizují. Dřív nebo později ale pro přestínění končí. Výše popsaný proces může trvat klidně třicet let i víc a poměrně dlouho je aspoň částečně vratný.

Z několika desítek obcí to u mě vyhrály sady dva. Jeden u Zbyn a druhý u Obroku. Někdo se rozhodl konat. V prvém to snad byla vůle včelaře, v druhém šla hloubka poznání daleko dál a našel jsem zde nově vysazené jablko odrůdy Grávštýnské, což, věřím, nebyla náhoda. Přestože jedna z jabloní má korunu na průměru 14 metrů, základ sadu je poválečný a skutečným sadem se stal až v sedmdesátých letech minulého století. Nicméně údolní niva dala stromům dost. Letecké snímky někdy řeknou hodně; a právě u velkých stromů ve sponu umožňují šetřit osud v podstatě kus po kuse.

Sad u obce Zbyny je sázen v polovině padesátých let do louky a začal upadat v les teprve nedávno. Šílené je sledovat, jak poměrně pěkný sad propadá zkáze. Mnoho z nás má patrně představy o staletých hrušních, historických jabloních a gigantických třešních. Ty jsou ale spíš výjimkou. Významná část sadů, které považujeme za historické, byly ve skutečnosti založeny nebo významně dosázeny během poválečné obnovy. Třeba sady na Zbraslavi nebo rozlehlé výsadby v Hoříně u Mělníka. Do padesátých let také spadá významná část výsadeb podél silnic, ale o těch zas jindy.

Staré sady vysokokmenů jsou pozoruhodné pro svou kulturní stopu i pestrý život, který se na nich odehrává. Od ptáků přes hmyz až po houby. Ty sudetské by mohly mít v sobě i leccos z ovocnářských tradic daného místa, byly-li by ovšem předválečné. Výše popsaná rešerše je totiž nutná. Z obvodu kmene či mohutnosti koruny se mnoho usoudit nedá. Stanoviště a odrůda mají významný vliv, a jakkoli jsou semenáče obecně bujné, každý je přece jen trochu jiný.

Hodnota sedmdesátiletého ovocného stromu je především kulturní, krajinářská a biologická. Je jen a jen na naší etice, jak tyto drahocennosti naší krajiny vnímáme. Pokud starou jabloň vnímáte jako vyplozený zdroj nemocí, neporozumíme si. Jestliže ovšem tentýž strom vnímáte jako sochu, dílo času a příběh života, pak ji nechte velkoryse odcházet. Její osud můžete ulehčit soustavou drobných zásahů zkušeného ovocnáře, který to s takovými starci umí. Nebo být jen pouhým divákem, který poseká kolem a učí se dívat na děj překonávající nás v mnoha atributech. Může to trvat i několik desítek let a může to být zítra. Podobnost s lidským osudem je zde čistě náhodná.