V Británii tradice velí, že jména ministrů se nezveřejňují před oficiálním jmenováním. Když premiér Rishi Sunak vyhodil ministryni vnitra Suellu Bravermanovou a na její místo přesunul ministra zahraničí Jamese Cleverlyho, novináři nedočkaví nového šéfa diplomacie sledovali Downing Street, aby ihned věděli, kdo se dostavil k předsedovi vlády pro nominaci. A byli nesmírně překvapení. Obzvlášť vtipný je komentář televize Sky News. „Auto přijíždí do Downing Street, nejsem si jista, kdo by to mohl být...,“ popisuje reportérka dění na ulici. „Ochranka otvírá dveře pro... Davida Camerona!?“ vykřikne překvapením. „Tak to jsem opravdu nečekala,“ říká, snažíc se neúspěšně potlačit smích.

„V posledních dnech kolovaly zkazky, že David Cameron, který nikdy nenašel pevnou půdu pod nohama poté, co opustil úřad premiéra, měl kontroverzní zaměstnání, napsal paměti...,“ snaží se dodat nějaký background její kolega, když mu analytička skočí do řeči: „A ztloustl!“

Ministr v Británii musí být členem parlamentu. Většinou to znamená, že je poslancem, tedy členem Dolní sněmovny, může však být i ze Sněmovny lordů. David Cameron rezignoval na poslanecký mandát v září 2016. Teoreticky by šlo přesvědčit nějakého zasloužilého poslance, aby uvolnil místo, a nechat Camerona zvolit v doplňovacích volbách. Při současné popularitě konzervativců je to ale plán s dost nejistým výsledkem. Proto Sunak učinil z Camerona barona z Chipping Norton. Což vyvolalo protesty. Od praxe svěřovat ministerstva šlechticům se v posledních letech ustoupilo. Centrum politické moci je Dolní sněmovna a úřad lze efektivně vést, jen pokud se ministři účastní jednání. Těch se ale mohou účastnit pouze poslanci, lordi ho mohou leda sledovat z galerie pro hosty. Ještě si lze představit, že nějakému šlechtici bude svěřeno nějaké méně důležité ministerstvo, ale ne velký úřad státu, jak se říká čtyřem nejdůležitějším funkcím ve vládě (premiér a ministři financí, vnitra a zahraničí). Posledním aristokratem v jednom z těchto úřadů byl lord Carrington, první ministr zahraničí Thatcherové, který rezignoval v dubnu 1982, když přijal politickou odpovědnost za dobytí Falkland Argentinci.

Část komentátorů zkritizovala jmenování Camerona právě z tohoto důvodu, ze Sněmovny lordů nebude moci plnohodnotně řídit svůj úřad. Jiní upozorňují, že horní komora je depozitářem zasloužilých státníků, a pokud premiér chce někoho zkušeného, kdo má již vrchol kariéry za sebou, není důvod, aby nevybíral i mezi peery, popřípadě jejich řady nedoplnil. Větším problémem je, že Cameronovo politické zmrtvýchvstání ukazuje naprostou personální i ideologickou krizi Konzervativní strany.

Dvě křídla

Současná Konzervativní strana je spojením dvou ideologických křídel. Jedno je považováno za umírněné a centristické. Chce hlavně nízké daně a malý stát, je proevropské a v sociálních otázkách liberální, podporuje svazky homosexuálů a kulturní války považuje za déclassé. Proti nim stojí pravicové křídlo. To chce hlavně omezit migraci, nebojí se zapojit do kulturních válek, z velké části hlasovalo pro brexit a neštítí se etatismu. I když tyto tendence existovaly ve straně před rokem 2019, volby v tom roce přece jen znamenaly přelom. Konzervativcům se podařilo dobýt „rudou zeď“, pás okrsků na severu, které tradičně volily labouristy. Zároveň se jim podařilo udržet analogickou „modrou zeď“, tedy tradiční konzervativní bašty na jihu. I když je to trochu zjednodušující, na jihu dominují liberální středoví konzervativci, na severu sociálně konzervativní a euroskeptičtí etatisté. Důvody tohoto historického vítězství byly v podstatě dva: brexit a Jeremy Corbyn. Euroskeptická „rudá zeď“ volila konzervativce díky jejich slibu dotáhnout brexit do konce. „Modrá zeď“ zas nemohla vystát arcisocialistu Corbyna. Ten ale nebyl příliš populární ani na severu, kde ho považovali za nepříliš patriotického. A Konzervativní strana se ocitla před problémem, jak udržet tuto nesourodou koalici pohromadě. Vyřešila to vpravdě šalamounsky, nevyhověla vůbec nikomu.

Nejčastějším povzdechem britských pravičáků je „třináct let“. Tak dlouho již konzervativci vládnou, aniž dosáhli větších úspěchů. Komentátor webu Unherd Tom McTague maluje nehezký obrázek vlády toryů. Upozorňuje, že životní úroveň nikdy nerostla tak pomalu tak dlouhou dobu. Dluh v roce 2010 činil 65 % HDP, nyní je to 100 %. Čistá migrace vyskočila z 300 tisíc na 600 tisíc příchozích ročně, počet lidí vlastnících byt klesl, podíl peněz, které lidé dávají z příjmu na nájem, se zvětšil, daně jsou nejvyšší za dobu, kdy se tento údaj začal sledovat, tedy za 70 let. Neprojevuje se to ale na úrovni veřejných služeb. Čekací doby ve zdravotnictví se prodlužují. Plán, že každý pacient na pohotovosti bude přijat, diagnostikován a ošetřen do čtyř hodin, nebyl naplněn. Počet lidí čekajících na zákrok vzrostl z 2,6 milionu v roce 2010 na 7,75 dnes. Počet policistů klesl, zmenšila se armáda, a dokonce je ohrožena jednota Spojeného království.

McTague vyjmenovává další porušené sliby. Cameron tvrdil, že Británie se stane zemí s nejpříznivějším přístupem k rodině, v roce 2022 měla nejvyšší náklady na děti v rozvinutém světě. Konzervativci se zavázali postavit víc dostupných domů, deportovat vězně-cizince a omezit vliv polovládních neziskovek. Místo toho vytvořili nejmocnější polovládku: Výbor pro změnu klimatu, který vládě radí, jak do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality, což McTague nazývá „nejrevolučnější ekonomickou politikou za desetiletí“.

Britská politická scéna měla pověst stability, nyní bývá připodobňována k Itálii. Za poslední čtyři roky se vystřídalo šest ministrů vnitra, čtyři premiéři a osm ministrů pro bydlení. Za sedm let měla Británie sedm ministrů zahraničí.

Když před rokem Rishi Sunak nastupoval do úřadu, spojovaly se s ním velké naděje. Tohoto bývalého investičního bankéře a ministra financí doprovázela pověst efektivního technokrata. Po skandály naplněném premiérství Borise Johnsona a jízdě, kterou bylo měsíční úřadování Liz Trussové, se nudný, ale schopný finančník jevil jako dobrá volba. Navíc se šuškalo, že v soukromí je mnohem konzervativnější než na veřejnosti a mohl by začít řešit kulturní, sociální i ekonomické problémy Británie. Sunak sliboval ukončit „třicetiletý politický status quo“. Tvářil se, že s předchozí vládou nemá nic společného. Chvíli se zdálo, že opravdu nastala změna. Sunak posunul zákaz aut se spalovacím motorem a vůbec zmírnil překotné tempo k dosažení bezemisní ekonomiky. Taktéž se nebál jasně odpovědět na otázku, co je žena, na čemž několik britských politiků ztroskotalo.

Tři zásadní reformy

Jenže Sunak nijak nepostoupil v řešení chronických problémů Británie. Zdá se, že se utápí v detailech, které nemají větší vliv. Na stranickém sjezdu v Manchesteru ve své řeči oznámil tři zásadní reformy, kompletní zákaz kouření a změnu maturit, ani jedno nikoho příliš nevytrhne. Třetí reformou je zrušení vysokorychlostní železnice HS2. Jde snad o nejkontroverznější infrastrukturní projekt současné Británie. Původně měl spojit Londýn se severem Anglie, což mělo nastartovat tamější rozvoj, periferie měla získat rychlé a spolehlivé napojení na centrum. Cena projektu však rychle rostla z původních nějakých 36 miliard liber až na 170 miliard (podle posledních odhadů). Odpůrci tvrdí, že jde o černou díru na peníze, zastánci, že propojení země za to stojí. Sunak v Manchesteru oznámil zrušení sekce vedoucí z Birminghamu do... Manchesteru. Nepůsobilo to příliš dobře a začaly se množit dohady, že Sunak možná prostě není dobrý politik.

Spouštěčem nynější vládní krize byla válka v Gaze. Ta vyvolala propalestinské protesty, což vedlo k otázkám ohledně britské imigrační politiky. Bravermanová v článku pro deník The Times obvinila policii z dvojího metru při hlídání protestů, což následně vedlo k jejímu vyhazovu. Oficiálně proto, že kancelář premiéra neschválila publikaci komentáře. Ale špatné vztahy s premiérem měla prý dlouhodobě. Projevilo se to například tím, že jí neposlal tradiční dopis s poděkováním za její službu.

Rošáda s Cameronem je vnímána jako Sunakův politický coming out. Bravermanová patřila k pravému křídlu konzervativců, požadovala tvrdý postup proti migraci a v kulturních válkách. Kdyby chtěl předseda vlády dál balancovat mezi oběma partajními frakcemi, mohl místo ní jmenovat současnou ministryni obchodu Kemi Badenochovou. Ta má podobné názory jako Bravermanová, avšak uhlazenější vystupování. Mimochodem, obě jsou dcery přistěhovalců. Sunak ale křídlo Bravermanové oslabil a jmenováním Camerona posílil to liberální. Tím se vzdává nadějí na udržení koalice z roku 2019 a soustřeďuje se na uhájení modré zdi, kde konzervativce ohrožují liberální demokraté. Toryové se tak vracejí k liberálnímu konzervatismu z roku 2010, který je považován za původce mnohých současných problémů partaje. Pokud premiér doufal, že to revitalizuje šance strany na vítězství, nejspíš se spletl. Konzervativci stabilně zaostávají za labouristy o nějakých 20 procentních bodů a po oznámení změn ve vládě jejich preference ještě klesly.

Kromě ústupu doleva Sunak spoléhá ještě na dvě esa v rukávu. Minulý týden v novele státního rozpočtu vláda konečně oznámila snížení daní. A pak sází na takzvaný plán Rwanda. Jde o politiku převézt žadatele o azyl do Rwandy, kde zůstanou do vyřešení žádostí. Cílem je odradit migranty od cesty do Británie. Tento plán však zablokovaly soudy. Bravermanová byla jeho velkou zastánkyní a slibovala najít cestu, jak ho aplikovat i přes rozsudek. Odpůrci neřízené migrace se obávají, že jmenování Camerona znamená opuštění tohoto plánu, i když Cameron i jeho šéf se dušují, že to není pravda.

Plán je ale i tak jen dílčí řešení. Pro opravdové omezení migrace je nutná zásadní reforma téměř ve všech oblastech. Změna azylového práva, demontáž neziskového sektoru, který brání vyhoštění, změna struktury ekonomiky závislé na levné práci. Posledních třináct let ale nenasvědčuje, že konzervativci jsou toho schopní. A to i přesto, že to pro ně představuje existenciální ohrožení. Protiimigrační Reform Party založená Nigelem Faragem v průzkumech roste.