Bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová obdržela v pondělí nejvyšší německé vyznamenání, takzvaný Velkokříž Záslužného řádu v jeho nejvyšší formě. Od roku 1951, kdy byl založen, ho dostali jen dva kancléři, Konrad Adenauer a Helmut Kohl: o tom prvním nebylo sporu, neboť symbolizoval německé znovuvzkříšení, druhý německé znovusjednocení.

Co však symbolizuje Angela Merkelová? Šestnáct let bujení a propadání Německa a s ním i Evropy. Šestnáct let špatně zvládnutých krizí, které jsou přitom vydávány za úspěch a za projev státnické moudrosti a politické vyspělosti. Těžko by někdo mohl vážně říct, že Německo, respektive Evropa (Evropa je do jisté míry taková, jako je Německo) je v lepším stavu než před zjevením její nejmocnější ženy. Pravda je, že je ve stavu zmatenějším a bezradnějším a Evropa se poněkud podobá vyplašenému králíkovi. A přesto je a bude paní Merkelová oceňována coby etalon moudrosti a státnické rozvahy.

Znovu nutno zopakovat, že je to na Němcích, ti jsou většinově s érou vlády své Angely spokojeni. Nebo aspoň nespokojenost nedávali moc veřejně najevo a ti, kdo si troufli, byli vykázáni na okraj slušné společnosti. V demokratických volbách měli Němci přitom dost možností, ale přesto znovu a znovu vítězila Merkelová a je docela možné, že kdyby se nerozhodla z politiky, respektive z vlády odejít sama, ještě by tam byla. To byla nejspíš ona hlavní přitažlivost Merkelové: cosi jako stabilita velkého tělesa, se kterým se nedá pohnout, tak se přijme jeho stálost jako zákon a danost.

Merkelová zřejmě vystihla něco, co bylo v Němcích připravené a co potřebovali. Jakousi potřebu mateřského přivinutí, které jim dá jistotu a hřejivost, zároveň se na ně bude umět trochu nazlobeně podívat a případně pohrozit, že jim dá na holou. Uměla v nich nejspíš vzbudit i pocity viny, jako to některé matky dobře umí, v čemž ve svých potomcích krotí třeba i sklony prospěšné. Nebyla asi náhoda, že sama vlastní děti neměla, díky čemuž mohla rozprostřít své ochranitelské paže bez hraničních limitů a obejmout doslova všechny. I její fyziognomie budila dojem, že je to žena hluboce vhodná pro péči a dozor, ve fantaziích si ji mohl člověk představovat jako velkou kojnou, k jejíž hrudi se tiskne nejen občan Spolkové republiky, ale skoro celý hladový svět, jenž v jejím růžovém objetí nachází spočinutí. Migrační vlna roku 2015, kterou do určité míry sama vyvolala, či přinejmenším rozproudila, byla dobrým příkladem téhle dosti problematické nutriční schopnosti. Bezprecedentní změna demografie provázená důsledky, které nenávratně změnily podobu Německa (i Evropy), přitom jsou a budou vydávány za její velký úspěch, který si ale přál jen málokterý obyvatel staré Evropy. Merkelová mu však vysvětlila, že jde o věc „alternativlos“, bez alternativy, čímž debata skončila. Málokomu se chce žít mimo nutné „alternativy“, a civilizovaným a disciplinovaným Němcům obzvláště nikoli. Za pár let to pak potvrdili při covidu, jehož „zvládnutí“ je nyní také připisováno moudré Merkelové.

Bylo by zajímavé vědět, co o její vládě napíšou příští dějepisci. Němci jako mistři metafyzických výkladů by si mohli vzít k ruce Goethova Fausta a najít tu proslulou Mefistofelovu větu o tom, že s každým zlým činem vždy kus dobra učiní. U Merkelové to platí naopak: všechno to dobro vedlo ke špatným výsledkům. Ale Němcům samozřejmě nemá smysl něco říkat. Vědí stejně všechno nejlíp.