Vnímání dění ve společnosti se stále více posuzuje pohledem: komu to slouží, komu tím prospějete? I v situaci, kdy je jen položena nepohodlná otázka. Společenský diskurz jako by byl nakažen postcovidovým syndromem, pro který je charakteristické nadřazení vyššímu dobru nad vše ostatní včetně legitimního racionálního uvažování. Zároveň je patrné, že tyto normy elit odmítá rostoucí skupina společnosti.

Projevuje se ztráta důvěry k významné části zavedených médií a jejich internetových podob ve prospěch alternativních, ale především postihuje etablované politické strany. Tento trend je patrný ve Francii, v Británii, Nizozemsku, Německu, ale i u nás, kdy získávají podporu strany označované jako krajní, extremistické, populistické.

Pandemie covidu znejistila a poznamenala celý starý euroamerický svět, různě v závislosti na geografické poloze působí válka na Ukrajině, podobně jinde dominují důsledky masové migrace, pak je tu samozřejmě téma změny klimatu a téma postoje k ní. Stávající politický i mediální establishment zprava i zleva ztrácí přesvědčivost a podporu v reakcích na tyto problémy.

U nás naštěstí napětí ve společnosti nemá žádnou dramatickou podobu ve sporech o hlavních společenských otázkách. Neprojevuje se třeba násilím v ulicích, omezuje se především na verbální agresi na sociálních sítích, kde si ty nejkrajnější proudy nezůstávají nic dlužny.

Hlavní arénou bojůvek se stala síť X Elona Muska, dříve Twitter. Tu sice ke své primární komunikaci používají politici, média i novináři, ale stále více se ukazuje, že na českou společnost má nízký, nesrovnatelně menší dopad než Instagram, Facebook nebo na popularitě nabývající TikTok.

Síť X aspoň v českých zemích je spíš platformou jisté bubliny, která ztrácí kontakt s hlavním proudem a interakci s větší částí společnosti. Přestává být také místem pro opinionmaking. Role sociálních sítí je ale složitá, už i proto, že pro každou věkovou a sociální skupinu hraje jiný vlivový význam a pro některou zase žádný.

Pro českou společnost zatím zůstává hlavním dělícím fenoménem Antibabiš. Bohužel se to projevuje i na tak nepolitické události, jako bylo bezprecedentní vraždění zjevného sociopata, který nejprve chladnokrevně zavraždil otce s nemluvnětem, potom vlastního otce, dvanáct svých kolegů, dva pedagogy a zranil další, z nichž někteří si ponesou doživotní následky.

Nedlouho po tragédii bylo z dostupných informací poskytnutých policií i očitými svědky nápadné, že na oficiálním výkladu průběhu zločinů nesedí řízení a následné vyhodnocování policejní operace (rozvedli jsme v komentáři Bohumila Pečinky na Echo24 i v tomto vydání Týdeníku Echo).

Vedení policie jakékoli pochybení od počátku vylučovalo s odkazem na to, že policie hledala sebevraha a že řádění psychopata nelze vždy zabránit. Ministr vnitra Vít Rakušan policejní verzi bezvýhradně podpořil a prezident Petr Pavel svou výzvou, aby tragédie nebyla zneužívána k politickým účelům, oficiální verzi zaštítil. Podařilo se vytvořit hradbu mlčení, kdy bylo nepatřičné mluvit o obětech, motivech masového vraha, ale i o samotné práci policie, nikdo přitom nechtěl zpochybňovat samotný zásah bezpečnostních složek na fakultě ani práci záchranářů.

Stalo se v novodobé historii země poprvé, že taková otřesná událost nebyla podrobena zkoumání s odkazem na jediný správný výklad z ministerstva vnitra. Podvolení se této atmosféře je samozřejmě také selhání značné části médií, kdy ale některá včetně Echa o věrohodnosti oficiálního výkladu pochybovala. Oprávněnost tohoto postoje se potvrdila minulý týden, kdy vyšlo najevo, že policie měla dost indicií o nebezpečnosti pachatele. Hodinu a půl se na toaletách fakulty připravoval na zločin, přitom ve stejný čas na místě operovali policisté, kteří ho hledali. Postupně se tak ukazuje, že vedení policie lhalo a ministr vnitra s prezidentem zmanipulovanou verzi podpořili.

V čem je to problém dnes? Jednak se brání ponaučení z chyb, upřímnosti v postoji vůči pozůstalým obětí, podlomena je důvěra ve stát a jeho veřejné kontrolní mechanismy. Nelze se pak divit příklonu k alternativám různého typu.