Vláda schválila novelu zákona, která zavádí tzv. status umělce, chce na něj vynaložit 126 milionů korun, z nichž by mělo být podporováno 14 000 umělců. O tu podporu mohou žádat tvůrci, kteří si tvorbou nevydělají víc než průměrnou mzdu, a nejsou zaměstnáni na víc než půl úvazku, přičemž ta práce jim nevydělá víc než tvorba. Stručně řečeno takoví, jimž umění moc nevynáší, a musejí si přivydělávat prací, která taky není moc výnosná. Není jich málo.

To rozhodnutí vzbudilo reakce dvojího druhu. Přiznávám svůj oportunismus – jisté pochopení mám pro obojí. Angažovaná kulturní veřejnost může být zklamána, prosazovala výrazně velkorysejší řešení. Z druhé strany může znít kritika umělců, kteří si o sobě asi myslí, že jsou něco víc a měli by dostávat peníze jen za to, že jsou, a tak dále a tak podobně. Je to vděčné téma, zaujetí, s nímž je probíráno, se zdá být nepřímo úměrné velikosti těch vynaložených prostředků, pozice té podpory na žebříčku zbytečných výdajů (budeme-li ji tedy mít za zbytečnou).

Ta debata, kterou smysl vést má, by měla být o tom, jestli na existenci českého umění má společnost nějaký zájem. A pokud ano, jestli má ten význam nějak peněžně vyjádřit především ve vztahu k lidem, kteří pracují v oborech, kde se nějaké slušnější peníze vydělat prakticky nedají – třeba v divadelním herectví nebo překládání náročnější literatury a dalších. A ano, pokud takový zájem neexistuje, není důvod tvorbu podporovat víc než jiné koníčky.

Veřejná podpora umění je a jistě dál bude předmětem sporů, promítat se do nich budou dvě nesporné skutečnosti. Nemálo umělcům, kteří jsou dnes právem ctěni ne jenom pro svoje tvůrčí schopnosti, ale třeba i pro svůj dar vyjádřit cosi podstatného a trvale platného o životě člověka na tomto světě, se za jejich života velkého uznání nedostalo. Díla, jež po nich zůstala, jsou důležitou součástí kulturního dědictví a také ducha těch míst, kde vznikla, přitahují k nim pozornost, a tím pádem i peníze, mít nějaké velké umělce se  z dlouhodobého hlediska vyplatí. Problém ovšem může být v tom, že dnes nejsme schopni a ani nikdy nebudeme schopni s jistotou odhadnout, čí umění přežije a bude tu trvalou hodnotu představovat. Navíc se skutečně nedá říct, že by dnes byl – čistě z kvantitativního hlediska – umění nedostatek. Zvlášť toho špatného, v tom ohledu je možná dnešní rozvinutý svět saturovaný na pár století dopředu.

Zavedení statusu umělce představuje pokus tenhle rozpor nějakým způsobem překonat, těch státem uznaných tvůrců nebude moc. A taky toho moc nedostanou. Když se plánovaná částka mezi těch 1400 „vyvolených“ rozdělí, vyjde to na sedm a půl tisíce na měsíc (bez odečtení režijních nákladů), pro člověka, který taktak vychází, jistě vítaná pomoc. Ale vstup do řad privilegovaných boháčů mu to vskutku nezařídí. Řeči o vzniku „třídy nadlidí“ tedy v tomhle ohledu nejsou namístě. Se vznikem statusu umělce tady však skutečně vzniká nějaký druh moci. Bude se rozhodovat o tom, kdo mezi těch čtrnáct set zasloužilých bude patřit a kdo ne. A způsob toho rozhodování je vždycky nějak napadnutelný, vždycky bude možné ptát se po kritériích, upozorňovat na to, že umělecká hodnota různých děl je těžko měřitelná, těžko srovnatelná do nějakých žebříčků. Dá se předpokládat, že do toho rozdělení umělců na certifikované a necertifikované bude nějak mluvit oborový establishment, což otevírá možnost kritice, že podporováni jsou především tvůrci jaksi „vyhovující“, třeba i ideologicky. V jednom ohledu ten status umělce navíc důležitý skutečně být může, možná víc než v tom finančním. Být umělcem, být okolím považovaný za umělce, má určitou váhu, je to forma uznání, o něž hodně lidí stojí. K tvorbě ale patří taky pochybnost, často vážná. O tom, jestli to, na čem pracuji, má význam, jestli ta práce za něco stojí, jestli moje rozhodnutí tvořit nebyl jenom groteskní omyl. Lidé, kteří status umělce získají, k těm pár tisícům navíc dostanou i jakési úřední potvrzení toho, že jejich pochybnosti jsou zbytečné. Nežijí v bludu, mohou o sobě směle říkat: Jsem umělec. To není úplně málo.