Mnoho už bylo a mnoho ještě bude napsáno o konci Miloše Zemana v prezidentském úřadu, o jeho odkazu, o tom, jak jeho éra vypadala, o jakosti lidí, jimiž se obklopil, o tom, co se Zemanovi povedlo a co ne (toho bude asi víc). Ačkoli je účtování s odcházející hlavou státu logické a žádoucí, zároveň nelze přehlédnout podstatný rys těchto počtů: je to účtování s objektem projekce, hodnocení někoho druhého, o kom vlastně víme málo a o kom si děláme rychlý názor na základě jeho mediálního vystupování a obrazu. Je to tedy nazření pohodlné, protože do něj nevztahujeme sami sebe, naopak se vůči němu vymezujeme a utěšujeme se tím, že jsme lepší. Přitom právě sami sebe bychom vynechat neměli, ostatně v češtině se říkává, že člověk má začít sám u sebe.

Jenže vymlouvat se na to, že jde jenom o hod kamenem na toho, kdo hodil první, nedává smysl: pořád je to selhání toho, kdo se uvolil k totožnému chování. Miloš Zeman totiž není zlo, stejně jako dejme tomu Andrej Babiš není zlo. Jsou to politici kalibru, který oslovuje značnou část voličů, je třeba to respektovat, je třeba se s tím smířit, je třeba naučit se být velkorysí, jinak se nezlepší ani úroveň politické scény. Budeme-li se blahosklonně tvářit, že nejsme jako oni, budeme-li přitom my sami vulgární, budeme-li se těšit z toho, že někomu není dobře, a těšit se například na to, až vrchní představitel země zemře, zhebne, chcípne, pojde atd. (pořád je stěží uvěřitelné, jak hnusně kdekdo reagoval na zprávy o Zemanově podlomeném zdraví před dvěma lety), ztrácíme kus vlastní duše, vlastního nadhledu a z politiky nečiníme povolání normální, nýbrž abnormální – projektujeme si do něj nemístné andělské naděje a upíráme politikům právo na omyl.

Aby nedošlo k mýlce: nehájím Zemanovu politiku, s níž jsem vskutku nesouzněl a jež mě dlouhodobě rozčiluje, hájím právo nás všech na politiky, kteří nám nejsou po chuti, kteří ale reprezentují ty druhé – neboť v takovém případě o ty druhé jde. Dědictvím Zemanovy a Babišovy éry jsou kromě dalšího rozhádané rodiny a rozhádaní přátelé, již přistoupili na to, že politika je věc intimní, nikoli veřejná. Ostatně kdyby zůstala striktně záležitostí veřejnou, podléhala by také v našem povědomí snáz pravidlům veřejného chování, která si žádají věcnost, odstup a velkorysost.

Není to myšlenka z mé hlavy, ale je dobrá, tak ji zopakuji (ačkoli už si nepamatuji, od koho jsem ji slyšel): Zemanovo prezidentství budeme skutečně moci pořádněji hodnotit až po výkonu Petra Pavla, až budeme mít srovnání přinejmenším dvou lidí, kteří nějak zacházeli s přímým mandátem. To se týká rovněž našich reakcí a očekávání spojených s novým prezidentem: zda a nakolik jsme jako občané obstáli, si definitivně potvrdíme až s nadcházejícím prezidentem. Zatím můžeme ale trvat na tom, že setkání s Milošem Zemanem jsme nezvládli dostatečně.