Politické protiklady se spojují jen v těžké době. V takové, kdy kvůli ohrožení musejí jít rozdílné hodnoty a zájmy stranou a převáží zájem společný. Často existenční. Nebo se spojují ve vládách, když voliči rozdali karty tak, že žádná jiná konstelace sil sobě si bližších prostě matematicky neexistuje. První případ teď sledujeme v Izraeli, kde premiér Benjamin Netanjahu okamžitě po brutálním teroristickém útoku Hamásu nabídl svým politickým rivalům s úplně jiným viděním světa vládu národní jednoty. Ti v zásadě bez váhání kývli. Přestože předtím byly společnost i politická scéna výrazně rozděleny. Když  je země v ohrožení, všechno ostatní je vedlejší. To jsou přirozené instinkty.

Druhým případem jsou velké koalice. Jednou jsme ji zažili i my s Milošem Zemanem a Václavem Klausem. Hned dvakrát sousední Německo za vlád Angely Merkelové. V obou případech se už dá s odstupem času říct, že spojení politických protikladů ani v jednom případě nic nepřineslo. U nás právě v té době vznikly zárodky cynické politiky, v níž jde hlavně o pozice a kšefty, vše nakonec vygradovalo nástupem Andreje Babiše s ostrým vymezením proti „tradičním stranám“. V těch německých velkých koalicích někdo mohl vidět stabilitu. Byla to ale spíš stagnace s některými velmi kontroverzními rozhodnutími typu energetické politiky. Vlády Merkelové se v reformním nastartování Německa k většímu výkonu ani náhodou nepřiblížily předchozímu kabinetu sociálního demokrata Gerharda Schrödera, který výrazně uvolnil pracovní právo a omezil sociální dávky tak, jak si na to roky předtím německá pravice netroufla.

Speciálním případem jsou předvolební koalice ideově velmi rozdílných stran. I ty musejí mít nějaký smysl. Ten měl vznik koalice Spolu, tvořené ODS, TOP 09 a lidovci v roce 2021. Byla to jediná cesta, jak vyhrát volby a ukončit po osmi letech éru babišismu. Žádná jiná se nenabízela. Se stejnou myšlenkou vznikla i konkurenční koalice PirStan, která si dlouho dělala naději, že ona bude tím vítězem voleb. Úplně stejnou motivaci měl i vznik vládní pětikoalice. Nenechat vládnout Babiše bylo to, co spojovalo a spojuje. To je ten vyšší smysl převyšující často zcela protikladné názory na ekonomická, evropská i kulturně-civilizační témata. Byla to i reakce na to, že společnost je rozdělena právě mezi příznivce vládních a opozičních a mimoparlamentních stran. Česko A a Česko B. Průzkumy ukazují, že to z podstatné části platí pořád. Tím, co společnost dělí, je nejvíc ze všechno Andrej Babiš.

Evropská politika je ale úplně jiný žánr. Tady jsou těmi nejvzdálenějšími protiklady členové koalice Spolu. Konkrétně lídr ODS Alexandr Vondra a jeho protějšek z TOP 09 Luděk Niedermayer. Pohled na hlasování Evropského parlamentu to jasně ukazuje. Stejně jako veřejné výroky a vystoupení obou pánů. A nejde o to, že v Evropském parlamentu sedí v jiných frakcích. Evropská politika se nyní točí kolem tří základních témat. Dekarbonizace ekonomiky a Green New Deal, migrace a prohlubování integrace. U všech těch pilířů mají Vondra s Niedermayerem opačné názory. Pro voliče jednoho ten druhý v mnoha případech funguje jako červený hadr na býka.

Vondra s Niedermayerem k sobě určitě mají v evropské politice dál než Piráti se STAN. Ti jdou ale každý sám. Premiér Petr Fiala s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou si však prosadili, že Spolu bude kandidovat společně. Od Vondry po Niedermayera. To rozhodnutí vůbec nesouvisí s evropskou politikou. Ta jde naopak stranou. Premiéra teď zajímá jediné: urputně držet pohromadě značku Spolu, aby nevznikly žádné pochybnosti. Zároveň podlehl tlaku obou menších koaličních partnerů, jejichž preference se pohybují kolem hranice volitelnosti. Kdyby do Evropského parlamentu neprošli, mohlo by to podle Fialových představ značku vážně poškodit. Navíc by propad zjevně přinesl personální otřes v čele obou stran. Markétu Pekarovou Adamovou by mohl vystřídat Jiří Pospíšil a Mariana Jurečku ambiciózní ministr životního prostředí Petr Hladík. To by byli výrazně asertivnější partneři než současní předsedové, s nimiž se premiérovi osobně příjemně kohabituje.

Takže je sveze na zádech své strany do Evropského parlamentu. Nikdo neuvidí, jestli jsou v ostrém volebním střetu lidovci a topka schopni získat víc než postupových pět procent. To, že součet křesel ve Štrasburku může být nižší, je pro premiéra druhořadé. Občanští demokraté se efekt Niedermayer pro své voliče snaží aspoň tlumit programovým desaterem, které je fakticky jejich vlastním programem. Markéta Pekarová Adamová se tak podepsala pod politiku, která je v mnoha ohledech v ostrém střetu s tím, co říká a pro co její lídr Niedermayer hlasuje. Zrovna u Luďka Niedermayera bude zajímavým testem nechat ho veřejně body z desatera obhajovat. To budou někteří jeho voliči koukat.

Speciálním příběhem bude na kandidátce protikladů kroužkování. Můžeme se dočkat výrazně ostřejší podoby než v parlamentních volbách, kde voliči STAN vytlačili z kandidátky Piráty. Tady si musí ODS velmi pečlivě odpracovat, aby se něco podobného nestalo jí.

K evropským volbám chodí kolem třiceti procent těch nejvíc motivovaných voličů. Je proto realistické, že mesalianční kandidátka může Spolu přinést volební vítězství. Voliči Andreje Babiše, kteří se o evropská témata zajímají výrazně méně než ti vládní, budou mít menší motivaci. To se ale může na poslední chvíli změnit. Doba je vyhrocená a už teď je zřejmé, že evropské volby jako všechny jiné rozhodne ekonomika a bezpečí. To první reprezentuje Green New Deal, to druhé migrace. S oběma kartami se dá zahrát velmi efektně a zvednout volební účast. Pokud chce koalice Spolu získat co nejvíc hlasů, určitě se vyplatí vystavovat spíš kritického Vondru než Niedermayera.