Ve sněmovně projednávaná novela občanského zákoníku by měla obsahovat také deklarativní pasáž, která mluví mimo jiné o odpovědnosti rodičů za „tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření“. Je to kompromisní formulace, část veřejnosti by byla raději, kdyby na tělesné tresty „byl paragraf“. Jistý rozruch v listopadu vzbudila lidovecká poslankyně Nina Nováková, která se postavila proti paušálnímu odsudku tělesných trestů, jsou podle ní přijatelnou výchovnou metodou, pokud jsou přiměřené (plácnutí přes zadek). Vzbudilo to předvídatelné reakce, od Novákové se v tom ohledu distancovala i její strana.

Debata o tělesném trestání dětí se periodicky vrací, každý k ní má co říct, každý byl dítě, a proto „ví svoje“ (nemyslím to nijak ironicky). Nepřiměřené tělesné tresty jsou zcela nepochybně veliké rodičovské selhání, a vycházejí-li navíc z potřeby také užít si mocenskou převahu, opřít svou autoritu výhradně o násilí a pravidelně a s chutí ji tím způsobem upevňovat, přijde mi slovo „zločinné“ docela namístě.

V debatách o společenském rozdělení poslední dobou často zaznívá, že důležitá dělicí čára vede mezi těmi, kdo děti mají, a bezdětnými lidmi, jichž rychle přibývá. Ano, kdo byl dítětem, ví svoje, a kdo je rodičem, ví svoje taky, má v paměti obě perspektivy – potomka i rodiče. Je to podobná změna vnímání, jako když se ze čtenáře stane novinář, ze žáka učitel, ze zákazníka prodavač nebo poskytovatel služeb... Jenom je mnohonásobně silnější a týká se čehosi daleko důležitějšího. A vůbec to nemusí být tak, že rodičovství člověka přivede k tomu, že ví všechno líp než ti, kdo děti nemají. Že, jak se protivně říká, na rozdíl od nich čelil výzvě, prokoukl svět i z té druhé strany a může teď s uspokojením hrát roli mistra světa v rodičovství (mezi stylizacemi, jež lidé na sociálních sítích přejímají, je tahle jedna z nejprotivnějších). Třeba jen ví, jaké to je, být vržen do neznáma, pokoušet se v něm nějak vyznat pomocí pokusu a taky omylů, ani s odstupem času si třeba nebýt vždycky jist, které byly které.

Rodičovství bývá v posledních letech líčeno jako horor (a to doslova, přibývá hororových filmů, které tuhle stránku rodičovství tematizují). Jako změna, která člověku (především se mluví o matkách) přeorá život, připraví ho o kariérní možnosti, uvězní doma, vystaví strašlivé únavě, tělesným změnám, nedostatku vjemů a tak dál. A zároveň na něj naloží až hororovou odpovědnost. Každým svým selháním může potomka nadobro poznamenat. Vypustit ho do minového pole, kde každý jeho krok může vést ke strašnému zranění někoho jiného, toho nejdražšího člověka. Jednou se octne v ambulanci terapeuta, bude se snažit zodpovědět si otázku, kdo za to všechno může, a dojde k jednoznačné odpovědi: byls to ty, tati, bylas to ty, mami. A třeba se v tom projeví citová nezralost člověka, který vždycky potřebuje připsat vinu za všechno někam mimo sebe. Jenomže i na té hypotetické nezralosti se mohli nějak podepsat jeho rodiče...

„They fuck you up, your mom and dad. / They may not mean to, but they do. / The fill you up with faults they had. / And add some xtra just for you.„ V těch velmi často citovaných verších Philipa Larkina (omlouvám se, nenašel jsem český překlad) je lapidárně a koncentrovaně vyjádřená fatální skepse vůči roli rodiče a způsobech, jimiž ji lidé naplňují. Jistým způsobem jsou pravdivé. Věřím ale, že ta pravda není celá. V těch debatách o tom, jak být rodičem a jestli se jím vůbec stát, občas zaznívá termín jakžtakž dobrý, dostatečně dobrý (good enough) rodič. Tedy člověk, jehož různá selhání vyváží, nebo dokonce převáží něco jiného. Být takovým rodičem je myslím dobrá ambice, taky proto, že je naplnitelná, nevede k tomu, že člověk mučí sebe a v posledku i druhé úpornou snahou dosáhnout ideálu dokonalosti, který i sám o sobě může navíc být pofiderní. Bohužel je současná veřejná debata často nastavena jinak. Jako by byla založena na principu, že člověka definuje jeho dno, že to nejhorší, co o něm víme, stačí, protože ho to plně vyjadřuje – někde něco hnusného řekl nebo napsal, jednou se špatně projevil. Tahle –většinou velmi selektivně – projevovaná nesmiřitelnost může člověku poskytnout krátkodobou sudičskou satisfakci, nakonec ale může vést jenom k nedospělé a mělké beznaději.