Na Oscarech dnes už zjevně záleží tak málo, až je možné, že je vyhraje skutečně dobrý film. Jmenuje se Anora, natočil ho režisér Sean Baker (recenzi jsme přinesli v Týdeníku Echo č. 44/2024). Jeho vítězství v něčem odpovídá způsobu, jímž se Oscary v posledních letech proměnily, celkem často se stane, že cenu pro nejlepší film získá snímek, který v kinech moc lidí nevidělo. Anora ve světových kinech utržila 41 milionů dolarů, mezi oscarovými vítězi hůře dopadly jen snímky Země nikoho a V rytmu srdce, jež ale byly uvedeny v době covidových lockdownů (i tak ale Bakerův malý a nezávisle produkovaný film něco vydělal). Je taky zvláštní (pro mě potěšujícím způsobem), že zrovna tenhle režisér se zrovna tímhle filmem stal teprve druhým člověkem v historii Oscarů, který si během jednoho večera došel na pódium pro čtyři sošky – dostal cenu pro nejlepší film, režii, scénář a střih.

Jistě nemá význam vyvozovat z vítězství Anory nějaké dalekosáhlé závěry, loni bylo všechno jinak – na Oscarech vyhrál Nolanův Oppenheimer, nákladné drama světoznámého režiséra, jež vydělalo spoustu peněz. Příští rok může zvítězit zase film jiného typu a přinést další důkaz toho, že Oscary moc nevědí, co se sebou, a že ve stavu podobné dezorientace či krize smyslu je filmový průmysl jako celek. Tím víc je namístě vděk, že ten stav může čas od času přinést nějakou drobnou radost.

Anora je dobrý film, pro Ceny Akademie možná netypický i jinak než skromností a espritem outsidera. Příběh mladé newyorské prostitutky, která se zalíbí synkovi ruského oligarchy, impulzivně se vezmou a ženichova rodina a její značně komičtí „zařizovači“ se pak snaží ten průšvih nějak napravit, se oscarové konvenci vymyká i jinak. Působí dojmem, že jeho autor snad ani neví, že v jeho zemi a vůbec ve většině Západu probíhá kulturní válka. To neznamená, že by se vědomě a třeba i křečovitě v tom konfliktu stavěl na opačnou stranu než soudobý kulturní establishment. Spíš ho osvěžujícím způsobem ignoruje, ke svému tématu přistupuje s vnitřní svobodou, má energii a lehkost, přesvědčivou emoci a snad i hloubku. Je to v něčem paradoxní film. Se sympatií líčí hrdinku, která prodává svoje tělo, a vlastně i prostředí průmyslu „sexuálních služeb“. Zároveň ale bere až nezvykle vážně… manželství. Hrdinka filmu svádí beznadějný boj s nesrovnatelně mocnějšími a bohatšími lidmi, než je sama, nakonec ne proto, aby si udržela životní standard dámy z rodiny oligarchů, a ani ne proto, aby udržela vztah, který její krátkodobý partner nebere vážně. Chce, aby svět uznal, že její manželství existovalo, protože manželství je vážná věc, byť by bylo uzavřené neuváženě a „pod vlivem“. V jejích očích má ten slib inherentní váhu, která je zdrojem také nějaké důstojnosti. V tomhle ohledu je Ani v podání Mikey Madisonové vlastně až tradicionalistická. Nechci tím tvrdit, že ten snímek má nějaké konzervativní poselství nebo že jeho autor chtěl zaujmout nějaké kulturně-politické stanovisko – Bakerovo politické přesvědčení je asi dost heterodoxní a pro jeho tvorbu ne až tak důležité. Jak osvěžující.

Týdny před udílením Oscarů přitom naznačovaly, že vše zůstává při starém. Třináct nominací získal muzikál Emilia Pérez francouzského režiséra Jacquese Audiarda, tematicky velmi „in“: šéf mexického drogového kartelu v něm vyslyší svůj vnitřní hlas a projde tranzicí v ženu. Nominace první trans herečky za výkon v hlavní roli dávala Akademii šanci „psát dějiny“. Jenomže snímek se dočkal ostré kritiky z řad pokrokového publika kvůli živení stereotypů – o trans lidech a Mexičanech. Na nominovanou Karlu Sofíi Gascón navíc prasklo, že na sociálních sítích projevovala názory v progresivních kruzích nepřijatelné. Historie bude muset počkat. Brutalista režiséra Bradyho Corbeta se zase dočkal výtek, že je to „sionistický film“ (což jistým tlumeným způsobem skutečně je), hodně se rozmazávalo, že ve scénách, v nichž hlavní hrdina László Tó^th (Adrian Brody) a jeho manželka Erzsébet (Felicity Jonesová) konverzují maďarsky, hlasy herců dolaďovala umělá inteligence, aby jejich maďarština byla přesvědčivější.

Mohlo se zdát, že z cen Akademie se opět stává jakýsi desetiboj pokrokářských ctností odehrávající se podle pravidel uznávaných především v hermeticky uzavřené bublině vrchnosti zábavního průmyslu. Přesné výsledky hlasování o Oscarech, stejně jako motivace jednotlivých hlasujících, nejsou známé, ale kdyby k vítězství Anory přispělo vzájemné ostřelování se v táboře pokroku, byla by v tom jistá ironie. Důležitější než to, o čem se před Oscary debatovalo, ale je, že ta debata nezajímala moc lidí. Každý rok se po Oscarech píše, že ta cena ztrácí relevanci. Ono se ale nic moc jiného psát nedá. Jedním často používaným vysvětlením je, že mezi nominovanými filmy je málo takových, které by přitáhly do kin masy diváků, a „průměrný divák“ tak nemá u přenosu udílení cen komu fandit. Mezi deseti kandidáty ceny pro nejlepší film letos byly dva komerčně velmi úspěšné tituly – Duna 2 a muzikál Čarodějka. Každý z nich v kinech vydělal dvakrát tolik než osm zbylých nominovaných dohromady. To je skutečně propastný rozdíl.

Konzervativní kritika jako zásadní problém současného filmu vnímá jeho ideologičnost, má pro ty situace připravené heslo „go woke, go broke“ (snaž se být woke a zkrachuješ). Někdy na něm může něco být, ale problémy současného filmu, obavy o jeho budoucnost, nejsou primárně ideologické – v takovém případě by bylo docela snadné je napravit. V předvečer udílení Oscarů se vyhlašují Zlaté maliny, ceny pro nejhorší filmy. Několika nominací se letos dočkal Francis Ford Coppola, který loni uvedl svou dlouho připravovanou labutí píseň Megalopolis, film, velké gesto, jímž chtěl završit svou filmařskou dráhu. Nedopadlo to dobře, mírně řečeno. Taky jsem na tom filmu trpěl, i tak jsem ale ocenil aspoň to, že je špatný nějak po svém. Coppola na potupu reagoval plamenným prohlášením: „S nadšením přijímám Zlaté maliny v mnoha důležitých kategoriích, je mi ctí být nominovaný za nejhorší režii, nejhorší scénář a nejhorší film v době, kdy jen hrstka má odvahu postavit se převládajícím trendům současné filmové tvorby. V tomhle rozbitém světě, kde umění se hodnotí podobně jako profesionální wrestling, jsem se rozhodl nedržet se pravidel zbabělého průmyslu, tak vystrašeného z představy rizika, že navzdory tomu, že má k dispozici enormní množství mladých talentů, nemůže vytvářet filmy, které by mohly být relevantní a živé ještě po padesáti letech…“ Jistě to zní megalomansky, zvlášť v daném kontextu. Ale nemálo milovníků filmu s režisérem v něčem souzní. Pozoruhodný text o Coppolově Megalopolis napsal kritik Mo’ Digg – taky se mu ten film nelíbil, zároveň ale oceňoval, že dílo toho typu v dnešních časech vůbec vzniklo. „Máme takový hlad po odvaze a ochotě riskovat, až jsme schopni oceňovat marnivé projekty stárnoucích manických milionářů.“

Jistě to je vyhrocený soud. Ale dojem, že film jako způsob vyjádření nějakým způsobem upadá, je docela rozšířený. Dá se za tím hledat v mnohém destruktivní vliv streamovacích společností, které sice výrobu „audiovizuálního obsahu“ zvyšují, zároveň ji ale tlačí do algoritmem vymezené uniformity. Může to souviset i s paradoxním účinkem technologií, jež mnohé zjednodušují a umožňují věci dříve neuskutečnitelné, stejně to ale nevede k akceleraci vývoje filmu a zvětšení pestrosti toho, co lidé mohou sledovat a co sledovat chtějí. A jistě je to důsledkem rozpadu nějakého sdíleného kulturního prostoru, konce časů, kdy lidé v jeden den v televizi sledovali jednu věc, a když chtěli vidět film, vyrazili do kina. Někteří to pořád ještě dělají.

Když Sean Baker přebíral od Quentina Tarantina Oscara za režii, přednesl připravenou řeč. Apeloval v ní na filmové tvůrce, aby naléhali na streamovací společnosti, aby jejich filmy uváděly v kinech. A na publikum, ať do těch kin chodí a uvyká i svoje děti na prožitek společného sledování s neznámými lidmi kolem, usazenými ve tmě, s nimiž se člověk pár desítek minut společně směje, bojí nebo po konci zůstane sedět strnulý a zasažený v naprostém tichu. Přednesl to hezky, poslouchalo se to hezky a na chvilku se pod vlivem toho dojmu člověku mohlo zdát, že by to mohlo vyjít a chození do kina jako způsob trávení času by se mohlo vrátit. A ne jenom tehdy, když se v něm uvádí nějaký prověřený hit. Nevím, jestli to může vyjít, ale doufat snad člověk může.