Měl jsem v životě víckrát to štěstí být u toho, když něco začínalo. Člověku to dává energii a taky pocity mladosti, nebo aspoň neopotřebovanosti, možná klamné, ale rozhodně příjemné. Echo byl můj zatím (asi i definitivně) poslední začátek. A byl to pěkný začátek. V bytě na Malostranském náměstí, ve zmatku a očekáváních, pro někoho asi i v neklidu, jak to všechno dopadne. Já jím netrpěl, dnes to beru jako doklad selhání svojí představivosti.

Byla přece spousta možností, jak zkrachovat, a je udivující, že ani jedna z nich nenastala. Moje tehdejší důvěra asi souvisela i s idealismem, odpusťte mi ten výraz, kterým ten podnik byl prodchnutý. Přesvědčením, že má smysl a že je dobré dát najevo, že člověk má nějaké svoje hranice, nedokáže se smířit úplně se vším, třeba s tím, že by měl pracovat v deníku vlastněném bezohledným oligarchou s politickými ambicemi a tvářit se, že se nic zvláštního neděje.

V těch prvních dnech Echa jsem taky pocítil, jak moc dobře je mi bez toho baráku, do nějž jsem dojížděl předtím. Neuvědomoval jsem si, jak moc mě to korporátně dynamicko-aseptické prostředí ničí, byl jsem tam jako ta žába v hrnci s vodou na zapnutém sporáku z omletého přirovnání. Až když ze mě ta tíha spadla, poznal jsem, jak byla velká.

Byt na Malostranském náměstí byl antitezí korporátního pracoviště, býval v něm trochu bordel a já jsem člověk bordelu. Do stěn měl zapsaný dlouhý kus času, taky jsme k tomu zápisu něco přidali. A každodenním dojížděním jsem znovuobjevoval i Malou Stranu, respektive zjišťoval, že z ní zbylo něco víc než vypíglovaný muzeální exponát, kterým mohou turisté seřazení do útvaru rychle proběhnout s trdelníkem v ruce.

Je to deset let. Jako kdyby to bylo včera, píše se při podobných příležitostech, jako je tahle. A ono to tak je. Ale deset let, to je i dlouhá doba. Obsáhne život jednoho králíka, když to zvíře žije zdravě a vůbec má štěstí. Obsáhne cestu jednoho člověka od takzvaných nejlepších let k rokům předpenzijním.

Krátce jsem v Echu nebyl. Vrátil jsem se do jeho nového sídla, vypadá úctyhodněji a zavedeněji. Byl bych rád, kdyby si i v něm Echo udrželo tu „bytovou“ mentalitu. Tak snad. Taky tam jezdí tramvaj dvanáctka. Je ale na periferii, která ovšem prochází takzvaným rozvojem, ještě mu sice z posledních sil vzdoruje, moc šancí ale nemá. Nezvoní tu kostely jako na Malé Straně, ale před domem jsou slyšet projíždějící vlaky a to je taky krásný zvuk.

Z oken je vidět spousta kolejí, nacházím v tom cosi uklidňujícího. Za nimi pozůstatek čehosi pomalu mizícího, nějaká polorozbořená drážní stavba a u ní prorezavělé vyřazené vagony. Jeden z nich má na boku červený kříž, snad ještě z války, třeba mě jednou odveze do nějakého lazaretu pro otřískané pisálky. Ale na to je snad ještě čas, zatím jsem naživu. Nakonec tohle asi ty moje roky v Echu vystihuje nejlíp. Byl jsem naživu a připadal si tak. Být naživu obnáší ledacos – pocit naplněnosti, marnosti, veselí, naštvání, to všechno jsem v Echu zažil a zažívám. Symptomy života. Přál bych nám, abychom si udrželi vůli k němu. Vždycky je to zápas, nikde není psáno, že musí dopadnout dobře. Ale večírky se nám daří, takže snad máme na čem stavět.