Konference OSN o změnách klimatu, známější pod zkratkou COP, probíhají podle stejného mustru. Bohaté země tlačí na snižování uhlíkových emisí, těžařské země jsou proti a chudé si chtějí za jakýkoli závazek nechat zaplatit. Takový je závěr i letošní konference, označované jako COP29, jež skončila před pár dny v ázerbájdžánském Baku. Bohaté země slíbily, že do roku 2035 budou posílat chudým 300 miliard dolarů ročně. Chudé se vztekají, že je to příliš málo. Do toho, alespoň pokud můžeme soudit z reportáže na webu Politico, se usazuje všeobecná skepse o smysluplnosti těchto akcí.

Nejde ale jen o špičkování mezi vedoucími představiteli. COP je zajatcem „procesu“, jak se říká víře, že vyjednáváním mezi diplomaty se dopěje ke konsenzu, jenž nakonec povede k údajné záchraně planety. Jenže států, které na tom mají zájem, je čím dál tím méně. V podstatě se sem počítá pouze EU plus dál několik dalších západních zemí, jako je Velká Británie.

Největší hráči o nějakou dohodu nestojí. Čína nehodlá obětovat svůj hospodářský vývoj snižování emisí. Amerika Joea Bidena COP oficiálně podporuje, ale Donald Trump se nijak netají ambicí těžit a vydělávat na ropě co nejvíce. Pokud pro Alijeva se jedná o „dar od Boha“, pro Trumpa jde o „tekuté zlato“. Pak jsou tu státy na ropě hospodářsky zcela závislé, jako je třeba Saúdská Arábie. Vzhledem k tomu, že všechny dohody na COP jsou přijímány jednomyslně, odpor těchto států představuje zásadní problém. Tento rok Saúdi tak například zablokovali rozhovory o změně klimatu a genderové nerovnosti.

Ukazuje se, že celkem pravdu měla Greta Thunbergová, když kritizovala COP26 v Glasgow v roce 2021. „Lídři řeknou: Uděláme to a to, dáme dohromady síly a dosáhneme toho... A pak neudělají nic. Možná jen nějaké symbolické věci nebo použijí kreativní účetnictví a věci, které ve skutečnosti nemají velký dopad. Můžeme mít tolik COP, kolik chceme, ale nic skutečného z toho nevzejde.“ Pro klimaskeptiky a ty, kteří věří, že klimatická politika řízená shora je katastrofa, se jedná spíše o dobrou zprávu.

COP ale ukazuje fungování OSN v malém. Na jedné straně tu máte Západ, jenž se snaží celosvětově prosadit svou agendu, a zdůvodňuje to morálními hledisky. Chudé země, které to využívají k morálnímu vydírání, vidí v Západu hlavně tiskárnu na peníze. Zdůrazňují to i poslední tři pořadatelská města. Před Baku se jednalo v Dubaji a rok předtím v egyptském Šarm aš-Šajchu. Ani v jednom případě se nejedná o vzory demokracie či šetrného zacházení s přírodou. Pak jsou tu regionální a světové mocnosti, které závěry vesele ignorují. K hlavní agendě, jako je v tomto případě klimatická změna, se přimíchávají nesouvisející témata, například zmiňovaná genderová nerovnost, čímž se snaha naprosto rozmělňuje. OSN je tak hlavně debatní klub pro politiky a diplomaty, ne organizace, jež by mohla cokoli prosadit.