Je-li vám kolem padesátky, pamatujete si ze svého mládí úplně jiné komunikační sítě než dnes. Urgentní zprávy se posílaly telegramem, a navíc draze, STOP. Na zřízení telefonní přípojky do domácnosti se čekalo léta a její zapojení bylo zpoplatněno částkou srovnatelnou s průměrnou měsíční mzdou. Proto také hodně lidí, kteří se svého vytáčecího zázraku nemohli dočkat, chodilo raději telefonovat do telefonních budek, smrdících obvykle neurčitou člověčinou a někdy i daleko horšími odéry. Užvaněný jedinec, který vydržel u automatu třeba třicet minut, dokázal další čekající vytočit k šílenství; na druhou stranu, v prudkém dešti posloužila budka jako nouzový úkryt, leckdy i pro tři nebo čtyři náhodné chodce naráz. Aspoň jste se mohli s někým seznámit.

Toto všechno vzal čas, technologie se rodí a umírají, stejně jako lidé. Česká pošta zatím přežila – na dluh a na účet daňového poplatníka, samozřejmě. Nerad to říkám, ale měla by být na tom pomyslném hřbitově také. Ne proto, že bych ji snad nějak nenáviděl, dokonce na ni mám určité nostalgické vzpomínky. Patří tam ale kvůli naprosté zabedněnosti a zkostnatělosti svého vedení, které s ní za dlouhá léta nedokázalo udělat nic rozumného.

A pak je tu pošta, která jako by žila v podivném bezčasí, ve kterém se nic nového neděje. Všude kolem ní se ostošest doručují balíčky a balíky, protože segment e-commerce během posledních pěti let narostl doslova explozivně: naopak začíná být pomalu vzácností, aby si někdo šel něco skutečně fyzicky koupit do kamenného krámu. Ale většina těch balíčků na sobě nese štítky zcela jiných firem, než je Česká pošta. Uprostřed této bonanzy skomírá pošta na úbytě a stěžuje si na to, že musí zajišťovat prodělečné služby. Nevyřčen zůstává důležitý dodatek: protože svojí pasivitou a lhostejností udělala maximum pro to, aby v těch výdělečných segmentech trhu odehnala zákazníky od poštovních přepážek někam jinam.

Přitom to tak nemuselo být. Pošta by ani nemusela sama přicházet s průkopnickými myšlenkami a vést peloton radikálních inovátorů. Úplně by stačilo, kdyby pečlivě sledovala, s jakými novinkami přicházejí její konkurenti, a s určitým odstupem ty nejlepší myšlenky sama uváděla do provozu. Představte si ten božský svět, ve kterém by vám dorazilo upozornění esemeskou na každý doporučený dopis, kde byste mohli podat libovolnou registrovanou zásilku do automatu 24 hodin denně, kde byste si ji v automatu mohli i vyzvednout. Svět, ve kterém by poštovní systém uměl spolupracovat se systémy Alzy, Mallu a dalších provozovatelů výdejních boxů. Svět, ve kterém byste u doporučených zásilek nemuseli řešit, jestli náhodou jejich tloušťka nepřesahuje pět centimetrů, ve kterém by velká poštovní depa fungovala i o víkendech a tak dále. Jsou to historky z paralelního vesmíru, že?

Konec sci-fi, návrat zpátky na zem a do naší kotlinky. Na toto všechno se vedení pošty srdečně vykašlalo s arogancí ne nepodobnou starým aristokratům, kteří měli svoje státem garantovaná privilegia jistá. Čas a pohodlí zákazníků byly odstaveny někam na šestou kolej a spoléhalo se na to, že vláda vždycky někde nějaký ten peníz na pokračování starých pořádků najde.
Jenže nadešly hubenější časy a peníze na subvencování takových provozů pomalu, ale jistě docházejí. V řadě západních zemí se pošty musely přizpůsobit. Ta naše se jakémukoliv přizpůsobování vyhýbala tak dlouho, že se mezitím její šance na přežití notně smrskly. Pokud ještě vůbec přežít má, musí celé její současné vedení dostat (nezlatého) padáka; a včera bylo pozdě.