V San Diegu v Kalifornii je druhá největší námořní základna Spojených států, sídlí tam většina povrchových plavidel tichomořské flotily i jediná loděnice na výstavbu ponorek na západním pobřeží. Pokud by vypukla válka mezi USA a Čínou, San Diego, spolu s Havají, kde je velitelství tichomořské flotily, by se tak stalo centrem amerického válečného snažení. Nebyla nejspíš náhoda, že minulý týden tam lídři USA, Austrálie a Británie představili detaily nového protičínského paktu.

Dohoda známá jako AUKUS byla oznámena již zhruba před osmnácti měsíci. Bezprostředním výsledkem byla hluboká uraženost Francouzů. Ti měli dodat Austrálii náhradu za jejich stárnoucí ponorky. V rámci AUKUS se ale Australané zavázali zrušit francouzský nákup a obdržet za ně americké, navíc s jaderným pohonem místo dieselového. Celého obchodu se také měla účastnit Velká Británie. Paříž v reakci odvolala své velvyslance z Canberry a Washingtonu a vypočítavě neodvolala ambasadora z Londýna, neboť Britové jsou prý jen „páté kolo u vozu“. Jak má vyzbrojení Austrálie ale přesně vypadat a jakou roli v celém projektu vlastně hraje Británie, však nebylo do minulého týdne jasné.

AUKUS ve skutečnosti není podlý plán, jak vyfouknout „žabožroutům“ lukrativní zbrojní kontrakt. Je to zárodek nové aliance, skrz kterou se Washington zavazuje k obraně Pacifiku na následující desetiletí. Poté, co ke konci této dekády doslouží australské ponorky, Američané Canbeře prodají své lodě třídy Virginia. Británie, Austrálie a USA také společně vyvinou novou generaci ponorek, která má vejít do služby v roce 2040. V západní Austrálii navíc vznikne základna, ze které budou operovat britská a americká podmořská plavidla. Součástí dohody je také spolupráce na technické a vědecké úrovni. Spojené státy teprve podruhé v historii budou s jinou zemí sdílet své jaderné technologie. Při představování detailů AUKUS ale nikdo nezmínil, proč je potřeba Austrálii vyzbrojit a posílit americkou a britskou vojenskou přítomnost v oblasti. Nebylo třeba, všichni vědí, že AUKUS je namířen proti Číně.

Jde o zárodek protičínské koalice, jakési tichomořské NATO. Američané jsou sice již zapojeni do několika organizací, které mají protičínský osten, pokud by však došlo ke konfliktu, nejvíc se budou spoléhat na své nejstarší a kulturně blízké anglosaské spojence. AUKUS je posledním z mnoha amerických protičínských kroků.

Demokraté a republikáni v USA se neshodnou téměř na ničem, výjimkou je pohlížení na Čínu jako na prvořadou hrozbu americkým zájmům. Čína je nastupující a sílící mocnost, která chce významné slovo ve světovém dění. Nejde však jen o ohrožení americké moci. Američané se považují za ochránce liberální demokracie ve světě, k autoritářské a komunistické Číně mají tudíž instinktivní odpor.

Sázka, která nevyšla

V devadesátých letech Američané doufali, že rychlá ekonomická liberalizace Číny povede k politické liberalizaci. To vyvrcholilo v prosinci 2001, kdy Čína vstoupila do Světové obchodní organizace. Žádné politické uvolnění se nekonalo, jen komunistická Čína k hrůze Američanů začala sílit.

Organizovaná snaha USA postavit se rostoucímu vlivu Číny začíná někdy kolem roku 2012, kdy Barack Obama ohlásil, k velké nelibosti Evropanů, „pivot k Asii“. Prioritou americké zahraniční politiky měl být Dálný východ, především zvládnutí čínské hrozby. Jedním z výsledků bylo Obamovou administrativou vyjednané Transpacifické partnerství, obchodní dohoda 11 států, která naschvál vynechávala Čínu, čímž ji měla ekonomicky izolovat. Bylo to ale mrtvě narozené dítě. Proti byli z vnitropolitických důvodů jak Hillary Clintonová, tak Donald Trump a smlouvu USA nikdy neratifikovaly.

Trump místo toho zahájil s Čínou tvrdou obchodní válku a neustále na ni rétoricky útočil. Konfrontační přístup k říši středu je jedna z mála oblastí, kde vládne kontinuita mezi Trumpovou a Bidenovou administrativou. Biden uvalil na Čínu čipové embargo, které podle dostupných zpráv opravdu notně poškozuje čínskou ekonomiku. Demokraté i republikáni si libují, že „protičínský výbor“ (oficiálně výbor pro strategickou soutěž mezi Spojenými státy a Komunistickou stranou Číny) ve Sněmovně reprezentantů je jeden z mála, kde vládne nadstranická spolupráce a konsenzus.

Obavy ohledně vzrůstajícího vlivu Číny jen podpořila Pekingem zprostředkovaná dohoda mezi Íránem a Saúdskou Arábií z 10. března, kdy obě blízkovýchodní země oznámily záměr normalizovat své vztahy a znovunavázat diplomatické kontakty. Ty oficiálně neexistují od roku 2016, kdy rozbouřený dav vyraboval saúdskoarabskou ambasádu v Teheránu. Saúdové následně vyhostili veškeré íránské diplomaty.

Pro Washington je to velká rána. Saúdská Arábie je tradiční americký spojenec v regionu. Je to ale spojenectví značně nepříjemné. Saúdská Arábie je autoritářská islamistická absolutistická monarchie, která příliš nedbá na takové vymoženosti jako lidská práva. Nelze také zapomínat, že to je líheň teroristů, patnáct z devatenácti útočníku z 11. září byli saúdští občané. Je to však regionální mocnost, ropná velmoc a úhlavní nepřítel Íránu, který USA považují za větší nebezpečí. Američané tak nad saúdskými prohřešky přivírali oči ve stylu hesla Možná je to zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn (poprvé ho údajně užil Franklin D. Roosevelt ohledně nikaragujského diktátora Anastasia Somozy).

Bílý dům a MBS

Od nástupu Joea Bidena se ale vztahy s Rijádem rapidně zhoršily. Důvodem je vražda saúdského opozičního novináře Džamála Chášukdžího v roce 2018, s velkou pravděpodobností na rozkaz saúdského korunního prince a de facto vládce země Muhammada bin Salmána, známého jako MBS. Trump měl s MBS nadstandardně dobré osobní vztahy a nejspíš ho brutální smrt jednoho pisálka příliš netrápila. A přestože smrt Chášukdžího byl děsivý zločin, hýčkat si MBS dávalo z pohledu reálpolitiky dobrý smysl. Je to sice psychopatický diktátor, ale zároveň asi největší naděje pro Saúdskou Arábii. Pokouší se ji modernizovat a eliminovat vliv islámu. Omezil pravomoci náboženské policii, povolil ženám řídit a chodit na fotbal, prosadil zákaz bičování a zrušil trest smrti pro nezletilé.

Bidenova administrativa ale vraždu Chášukdžího nedokázala překousnout. Důvod může být i to, že Chášukdží byl přispěvatelem The Washington Post, který má s lidmi z Bidenova okolí dobré vztahy. Současný Bílý dům poučuje MBS o dodržování lidských práv, což ho štve, protože pro Američany udělal víc než jakýkoli předchozí saúdský vládce.

Druhým důvodem pro zhoršení vztahů je americká politika vůči Íránu. V roce 2015 Obamova administrativa ukončila sankce proti Teheránu výměnou za slib, že se deset let nebude snažit o vývoj jaderné zbraně. V podstatě všechny v regionu to vyděsilo, protože při nejlepším scénáři to znamenalo, že Írán do deseti let získá atomovku. Obama věřil, že klíčem k trvalému míru na Blízkém východě je mocenská rovnováha mezi Saúdy a Íránci. Jaderná dohoda měla být i způsobem, jak posílit Teherán, což samozřejmě Rijád příliš nepotěšilo. Trump dohodu zrušil a zvolil mnohem konfrontačnější přístup, včetně zabití íránského generála Kásima Sulejmáního. Biden, který se považuje za strážce Obamova odkazu, a navíc pro něj pracují často ti samí lidé, se od začátku svého mandátu snaží, zatím neúspěšně, znovu vyjednat s Íránem dohodu ohledně jeho jaderného programu. Saúdové jsou samozřejmě zděšeni. Zvlášť když inspektoři z Mezinárodní agentury pro atomovou energii nedávno nalezli v Íránu uran obohacený na 83,3 %, Teherán se dřív zavázal neobohacovat nad 3,67 %.

Možná paradoxně zafungovala Obamova politika a vyděšení Saúdové se rozhodli dohodnout s Íránci. Neposílilo to ale vliv USA, jak bylo plánováno, nýbrž Číny. Peking neotravuje ostatní země záludnými otázkami ohledně lidských práv, není příliš zapleten do politiky regionu, a je tudíž vnímán jako neutrální zprostředkovatel. Říše středu má velký zájem o klid na Blízkém východě, získává odtamtud většinu své ropy a pokušení nahradit USA v tradiční vlivové oblasti bylo příliš velké.

Je dost možné, že Čínou vyjednaná dohoda ztroskotá. Politické, náboženské i ideologické rozdíly mezi zeměmi jsou příliš velké. Soupeří o hegemonii v oblasti, považují se navzájem za heretiky, a zatímco Íránci vidí monarchii jako zřízení odporující islámu, Saúdská Arábie je království. V geopolitickém pohledu ale jde o přelom. Peking ukazuje, že může nahradit Washington v roli světového arbitra, dobré vztahy s Amerikou nemusejí být podmínkou úspěchu ve světě. Zavádí multipolární svět, kde USA budou pouze jedním z mnoha mocenských center. Pokud tomu Američané chtějí čelit, budou muset omezit politiku neustálého šíření své představy lidských práv (nyní často spojené například s propagací LGBT problematiky) a začít dělat reálpolitiku ve stylu Rooseveltova hesla. Koneckonců za studené války podporovali řadu nevábných režimů jenom proto, že byly antikomunistické.

Bezprostřední otázka je, co to znamená pro Ukrajinu. Část Američanů tamní boje považuje za rozptýlení, konflikt, který vyčerpává americké síly, potřebné pro závažnější konfrontaci s Čínou. Tvrdí to například jeden z favoritů na republikánskou prezidentskou nominaci Ron DeSantis.

Odpůrci tohoto uvažování říkají, že podpora Ukrajiny je nezbytnou součástí protičínské politiky. Rusko a Čína jsou spojenci, oslabení Ruska oslabuje i Čínu. Navíc pokud by Washington nechal Kyjev ve štychu, může to jen ponouknout Peking k invazi na Tchaj-wan. Bude totiž předpokládat, že USA ho nakonec nepodpoří.

Budoucí americká pomoc Ukrajině tedy bude záležet i na tom, jestli USA usoudí, že je to součást protičínské strategie, nebo naopak dojdou k poznání, že jim to škodí.