Irský historik Charles Townshend popsal v jedné ze svých knih revoluční dobu boje za nezávislost své země jako „čas, kdy se posouvaly obzory možného“. Tato definice revoluční doby dobře sedí i na tu dnešní. Rozhodnutí rumunského ústavního soudu ve věci zrušení prvního kola prezidentských voleb bylo nepochybně takovým posunutím obzoru. Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat.

Tento týden se v Polsku objevily zprávy o plánovaném prodeji největší televizní stanice TVN. Podle neoficiálních informací médií byly ve hře o TVN, nyní patřící americké Discovery, dva subjekty – česká PPF (která zájem o koupi popírá) a maďarská TV2 (jako většina maďarských médií propojená se současným vládním establishmentem). Premiér Donald Tusk rázně vyhlásil, že se žádný prodej nebude konat bez schválení vlády, protože nechá TVN (a rovnou i další soukromou televizi Polsat) zanést na seznam „strategické infrastruktury“, stejně jako firmy spravující ropovody či telekomunikační sítě.

Na tiskové konferenci po setkání s Emmanuelem Macronem vysvětlil Donald Tusk v narážce na rumunskou kauzu příčinu svých plánů vůči TVN slovy: „Nenecháme Rusko, aby nám v Evropě vybíralo prezidenty.“

Tuto větu samozřejmě nelze rozporovat, stejně jako skutečnost, že Evropa je dlouho terčem vlivových operací ruských tajných služeb. Je ovšem také fakt, že zahrnutí soukromých médií do oblasti strategické pro bezpečnost státu je dosti průlomový krok. Je zajímavé podívat se, jak moc se svět změnil oproti době, kdy byl Tusk premiérem a hlavou polského liberálního tábora poprvé, tedy léta 2007–2015.

Do základní výbavy polských liberálů „starého světa“ patřila víra v nutnost privatizovat státní majetek a víra v převahu byznysové motivace nad tou politickou. Zatímco dnes takto razantní reakci vyvolává prodej soukromé televize firmám z jiných členských států EU, tehdy nevadilo ani uvažování o koupi petrochemického Lotosu ruským Lukoilem. „Není žádný ideologický důvod, abychom principiálně odmítli investory z jakékoliv země, včetně Ruska,“ řekl v březnu 2011 Tusk. Naštěstí zároveň upozornil, že vzhledem k „polské závislosti na surovinách z Ruska je nutná jistá obezřetnost“. Nakonec se prodej neuskutečnil. Nicméně argumentace, „je to jen byznys“, se objevovala opakovaně, dokonce i v postupném obrušování odporu vůči německo-ruskému projektu Nord Stream, matky všech ruských „vlivových pák“ proti Evropě.

V období po roce 1989 to byla polská pravice, dnes ztělesňovaná stranou Právo a spravedlnost, která opakovaně upozorňovala na působení ruských tajných služeb. Víra v důmyslnost ruských vlivových operací patřila mezi základní světonázorové rysy odlišující právě konzervativní a liberální část publika. Mimochodem, pravice si za to od liberálních médií a politiků opakovaně vysloužila výsměch za „špionomanii“ a „rusofobii“. Tento trend pak vyvrcholil po letecké katastrofě ve Smolensku, kde zahynul prezident Lech Kaczyński. Mimochodem, ještě v roce 2022 stejné redakce, které se nyní pozitivně vyjádřily o Tuskových plánech ohledně TVN a Polsat, protestovaly proti „útoku vlády PiS na novináře“ po zatčení Pavla Rubcova coby Pabla Gonzáleze, jednoho z nejvlivnějších dosud odhalených Putinových agentů v Evropě, který využíval identity španělského novináře.

Zatřetí je zajímavé sledovat, jak se zcela vyměnily některé základní filozofické pozice, na nichž staví oba tábory. V 90. letech duchovní otec polského liberalismu Adam Michnik argumentoval, že demokracie a svoboda jsou nutně spojené s akceptací určitého relativismu: „Svoboda znamená zrovnoprávnění lidí hříchu a ctnosti, moudrosti a hlouposti, pravdy a podvodu, lásky a nenávisti.“ Tento přístup byl argumentem za pluralitu a svobodnou vůli se rozhodnout a proti snahám pravice „ochránit“ veřejný prostor od některých jevů, pornografií počínaje a propagací komunismu konče.

Pochopitelně jak v případě TVN, tak v případě rumunských voleb všechny ostatní argumenty překrývá nadřazený důraz na bezpečnost státu, odvozený od přesvědčení, že je proti Západu z Moskvy vedena hybridní válka. V této válce se jako největší hrozba pro bezpečnost západních společností nejeví například německá energetická politika doby před vypuknutím války (algoritmy sociálních médií mi teď každodenně nabízejí knižní vydání pamětí Angely Merkelové) nebo nevůle velké části evropských států brát ruskou hrozbu vážně a investovat do svých obranných kapacit. Největší hrozbou jsou dezinformace. Klíčová bitva se odehrává o duše, nikoli o těla našich spoluobčanů.

Do pozice dogmatu se tak dostává představa, že dnešní krize, do níž se dostaly téměř všechny západní státy, projevující se ostřejší polarizací a posilováním politických sil kontestujících systém, je otázka, kterou lze vyřešit „správnou výchovou“ či lepším dohledem nad informačními toky. Zopakujme ještě jednou: nejde o to, zpochybňovat ruské vlivové operace proti Západu. Nicméně neměli bychom zapomínat, že Moskva, stejně jako ďábel v katolické teologii nebo mozkomorové z Harryho Pottera, nedokáže vykouzlit něco z ničeho. Pase se na našich vlastních hříších, fóbiích a temných touhách.