Warren Harding býval redaktorem místních novin v Ohiu, když na něj narazil jeden tamní politický machr, dnes bychom řekli lobbista, Harry Daugherty. Zaujalo ho, jak nesmírně pohledně a důstojně Harding vypadá – ladně, mužně, vyrovnaně, „římsky“ – to byly přívlastky, jež lidi při pohledu na něj napadaly. Prý by si mohl obléci tógu a vstoupit na jeviště při produkci Julia Caesara. Daugherty ho nasměroval na politickou kariéru a pod jeho vedením se Harding stal senátorem. „Od té doby, co se potkali, neopustil Daugherty myšlenku, že by z Hardinga byl ,skvělý prezident‘. Občas se Daugherty bezděky vyjadřoval přesněji a říkal ,skvěle vyhlížející prezident‘,“ uvádí jeho životopisec. Politické myšlenky ovšem žádné neměl.

Když v republikánských primárkách v roce 1920 disponovali dva kandidáti stejnou podporou, hledali republikáni někoho třetího, na kom by se mohli shodnout. „A hned je napadlo jedno jméno: Harding! Cožpak nevypadá docela jako kandidát na prezidenta?“ píše Malcolm Gladwell v knize Mžik. „A tak se ze senátora Hardinga stal kandidát Harding a pak na podzim po kampani, kterou vedl ze zápraží svého domu v Marionu v Ohiu, se z kandidáta Hardinga stal prezident Harding. Po dvou letech v úřadě neočekávaně zemřel na srdeční záchvat. Většina historiků se shoduje na tom, že byl jedním z nejhorších prezidentů amerických dějin.“

Dnes, kdy jsou kandidáti sledováni kamerami při bezpočtu rozhovorů a debat, by se něco doslova takového stát nemohlo. Je nicméně nemožné si nevšimnout, že v kandidatuře Petra Pavla hraje jeho vzhled a vystupování roli, jakou u nás už desítky let nepamatujeme. Jeho téměř masarykovská vizáž, uklidňující řeč, to vše na pozadí vědomí jeho vojenské kariéry, záliby v harleyích – máme tu ztělesnění mužného ideálu, jímž v éře zpochybnění genderových norem nejeden volič/ka vezme zavděk. Ti inteligentnější tak samozřejmě činí s jistou ironií, ale ten estetický bonus rádi konzumují. A generál Pavel jim to blahosklonně dopřává. Kdo jiný může na otázku, zda se považuje za hrdinu, ve vší skromnosti odpovědět, že medaili za hrdinství dostal?

Pavel není prázdná nádoba a jeho vzdělání a praxe vojenského diplomata obnáší leccos, co se v politice hodí. Nicméně jeho názory v oblastech mimo jeho forte často jsou – jak to říct? – mlhavé? Konvenční? Naučené?

Stejný jazyk

Jsou naučené od lidí, kteří koneckonců už jedny prezidentské volby prohráli a mají problém se vžívat do myšlení lidí, kteří volí jinak.

Proto má Pavel problém přesvědčivě tvrdit, že není vládní kandidát. Mluví stejným jazykem a ve stejných myšlenkových formách jako vládní garnitura. Pokaždé, když řekne, že vláda měla to, co pro lidi dělá, „lépe komunikovat“, cítíte, že to nebyl zásah.

Proč třeba nemůže říct, že cestou k levnějším cenám elektřiny je znárodnění ČEZu, že na to tak jdou ve Francii, že to dokonce řekl sám premiér Fiala loni v červnu, a že nechápe, co vláda od té doby dělá? Proč to přenechává Babišovi a Baštovi? Proto, že on nebo lidé, kteří ho brífují, jsou vládě a ČEZu příliš blízko a mají pochopení pro to, jak je to složité? To je pak ovšem škoda.

Dnes se hodně mluví o boji proti populismu, ale tím nejpopulističtějším krokem české politiky poslední dekády bylo uzákonění přímé volby prezidenta. Zůstává nám neústrojný ústavní systém a lidé vychovaní v respektu k pravidlům s tím mají potíže. Generál Pavel například zmiňuje, že by o státních vyznamenáních neměl rozhodovat prezident, ale nějaké širší těleso. To je v souladu s trendem evropské politiky, která neúnavně tíhne k rozmělňování demokratických pravomocí přesunem na nějakou nepřímou úroveň. Ale je to v rozporu s institucí prezidenta, která tím, že byla obdařena přímou volbou, volá po větších pravomocích. Nemusíme zrovna slibovat jako Bašta, že protiústavně odvoláme vládu, ale proč nabízet zřeknutí se pravomocí?

Mlátit ostatní lopatkou

Babiš takovými omezeními poután není. On je ten typ, který, jak na sebe s úžasnou otevřeností prozradil v debatě se školáky, jako dítě na pískovišti mlátí ostatní lopatkou. Jeho morálka je naprosto situační. Ale, málo platné, ta absence zábran taky osvobozuje představivost. Ani Miroslava Kalouska, který poslední týdny veškerou svou energii vkládal do patetických deklarací, proč je Pavel nepřijatelný, by nenapadlo říct: „Víte, kdo je ještě rozvědčík v čele státu? Putin.“

Pavel hned v reakci na výsledek prvního kola naznačil, že než aby se pokusil o získání části Babišových příznivců, bude hrát na udržení voličů svých a Nerudové. Mluvil o nebezpečí populismu a toho, že „bychom se začali odklánět od kurzu, který jsme sledovali posledních třicet let, tedy jasně demokratický, prozápadní, proevropský, že bychom se dostali někam na pomezí mezi Východ a Západ“.

Jenže tady možná Pavlovi příznivci nedoceňují, jak obratně mu akční Babiš vyrazil zbraň z ruky. Jeho blesková schůzka s Emmanuelem Macronem mu umožňuje tvrdit, že obavy z toho, že by utrpělo naše postavení v Evropě, jsou plané strašení. To, že francouzský prezident u nás podpořil populistického kandidáta, notabene člověka, jehož by Francie měla vyšetřovat kvůli Panama papers, muselo být trpkým soustem pro ty, jejichž politické krédo se vyčerpává větou „Patříme k Západu“. Babiš na ně vyplázl jazyk.

Jiný vítr, který fouká do plachet Babišovi, má podobu objektivního ekonomického vývoje. Eurostat v listopadu zveřejnil údaje o tom, jak se v roce 2021 změnila příjmová situace domácností. Ve váženém průměru se situace 16 procent evropských domácností zhoršila, u prakticky stejného podílu, 17 procent, zlepšila a u 66 procent zůstala stejná. Ale mezi zeměmi byly velké rozdíly. Víte, komu se vedlo nejlépe? Čechům. V příšerném covidovém roce, kdy byla ekonomika dušená lockdowny, málo se vyrábělo a vlády to kompenzovaly podporami, si u nás finančně polepšilo 34,8 procenta domácností a pohoršilo jen 14 procent. Doslova jsme se prožrali pandemií k blahobytu. Načež se vyměnila vláda a do toho přišla ukrajinská válka. Zákonitě z toho vyplývají dva důsledky: Inflace musela přijít. A pocitově, přes peněženku, za Babiše bylo líp.

Vlády ODS mají historicky dost smůlu. Nečasova dostala do vínku velkou finanční krizi, Fialova nese následky dvou bezprecedentních kalamit a Babišovy korumpující rozhazovačnosti. Můžeme si říkat, že je to nespravedlivé. Prezidentskému kandidátovi identifikovanému s vládou to ovšem nepomáhá. A je slabou útěchou, že před půlrokem to vypadalo, že ceny energií budou dnes mnohem horší. Co by bylo, kdyby, v kampani neplatí.

Kdo rozděluje společnost

Jedním z nejčastějších klišé, kteří členové vládního tábora, demobloku, Prahy a lásky, nebo jak jim chcete říkat, opakují, je, že Zeman, Babiš a podobní lídři rozdělují společnost. Stala se z toho snadno dostupná slova, která člověk použije, když má vyjádřit, proč Zemana, Babiše a spol. nemá rád, a nechce se mu moc přemýšlet. Obávám se, že dotyční nejsou jediní, kteří rozdělují. Že ti artikulovanější voliči dotyčných by vám řekli, že společnost je rozdělená už dávno. A že velký podíl na tom má způsob, jakým mluvčí demobloku nevyhovující část populaci popisují: jako objekt. Jako ty, kteří jsou dezorientovaní. Kteří nemají dost informací. Kteří trpí úzkostí ze změn. A ty soudy vyslovují se shovívavostí člověka, který je sám orientovaný vždy dobře a všechny potřebné informace má v malíčku. Až příliš často tak vypadá intelektuální prostředí, z něhož se mluvčí demobloku rekrutují, a není snadné se tomu vymknout.

Čeští elfové jsou jedna z iniciativ, na které zřejmě vláda ve své zatím neschválené koncepci boje s dezinformacemi myslí padesáti miliony korun, aby vedli lid k mediální gramotnosti a podobně. Nyní přišli s reportem „Prezidentské volby 2023 – dezinformační realita“, v němž nás provázejí exotickou informační krajinou, v níž ta méně šťastná část populace žije. V sekci příkladů „dezinformačních narativů“ otiskují mem připodobňující jednotlivé prezidentské kandidáty k autům. Je to docela vtipné a vynalézavé. Andrej Babiš je americký pick-up, který sice na první pohled vypadá jako dobré auto na práci, „ale má brutální spotřebu a náklady. Pro běžného člověka nepoužitelné, jen pro mafiány“. Danuše Nerudová je třeba „Alfa Romeo z brněnského bazaru. Naleštěná a navoněná, ale cestou domů začne škytat a po 100 km vybuchne motor. Reklamace nemožná“. Jaroslav Bašta je přirovnán ke Škodě Felicii na plyn po strejdovi. „Nemoderní, netáhne, místy rezne, ale má super nízké náklady, jasný původ a vždy dojede.“

Pokud nepovažujete samotnou podporu Bašty, jemuž mem zjevně straní, za dezinformaci, tak na něm nic dezinformačního není. Je to prostě vyjádření určitého názoru opřené o sdílenou realitu. Průměrný věk auta v Česku je patnáct let. Pro některé lidi (přesněji muže) je věcí hrdosti ojetým autům rozumět a znát, jak to v tomto segmentu hodí. Je to pro ně vstupenka do společenství, kde si mohou navzájem dosvědčit, že něčemu rozumí, a nikdo nad nimi neohrnuje nos proto, že nemají moc peněz. Stvrzuje se tam určitá morálka – její součástí například je, že člověk si nemá žít nad poměry kvůli tomu, aby se vyvyšoval nad ostatní. Spolehlivost a úspornost jsou pro lidi, kteří nemají peněz nazbyt a auto třeba na venkově potřebují k dojíždění do práce, vyšší hodnoty než statusové symboly. A proč by ten mem měl být dezinformační narativ? Neevokuje náhodou ta Alfa Romeo docela výstižně kariéru rektorky Mendelovy univerzity?

Autor tohoto textu si pamatuje, jak loni v září sklízely na Twitteru úspěch posměšné poznámky o tom, jakými ojetinami zaplní „dezoláti“ Prahu při tehdejších protivládních demonstracích. Lidé, kteří je psali, sami obvykle nediskutují o ojetých autech, ale spíš o tom, jak nejlépe nabít teslu cestou do Chorvatska. Proč se jen jedné straně přihodí, že její subkultura se stane exemplářem v monitoringu dezinformací? Je takový div, že tato strana má pocit, že jí ti ochránci našeho demokratického směřování nemají mnoho co nabídnout?