Braniborská brána, před několika týdny poskvrněná ekologickými aktivisty, se v noci rozzářila barvami izraelské vlajky. Skvrny po útoku aktivistů byly ovšem na sloupech ještě vidět, a jelikož použitá barva byla červená, celkový dojem byl, že vlajka je trochu pošpiněna krví. Což k dané situaci sedělo až příliš dobře a patrně lépe, než iniciátoři celé akce zamýšleli. Nejde o abstraktní problém, ale zcela konkrétní prolitou krev.

„Vzpomeň si na chudé, nic to nestojí,“ řekl prý kdysi Henry Ford. Nasvícení různých památek v centrech hlavních měst také nic nestojí, respektive jen ten poplatek za elektřinu, což tedy, pravda, není v dnešní době zrovna malá částka. Symbolika je to pěkná, ve smyslu „nekašleme na vás“, to ano. Ale politika dělaná jen pomocí symbolů je zoufale impotentní.

Nasvícené památky zhasnou nejpozději v momentě, kdy Izrael zahájí pozemní ofenzivu a začne s Hamásem bojovat přímo v Gaze. Taková akce totiž nepochybně přinese civilní oběti a kolektivní Západ už si s civilními oběťmi nedokáže duševně poradit. Musíte si klást otázku, jak by proběhla druhá světová válka, kdyby měli nacisté k dispozici internet a dokázali po každém bombardování odvysílat srdceryvné záběry z vlastních rozbitých měst, aby je viděli civilisté v Americe a Kanadě, bezpečně daleko od front i z dosahu německé Luftwaffe. Možná by se jim tak podařilo zajistit, že velké zámořské státy zůstanou mimo hru.

Současné západní mocnosti silně těží z historické náhody, totiž že ty nejhorší konflikty v jejich dějinách se odehrály dříve, než začal mít každý v kapse malou kameru a přenosné kino v jednom; tudíž se jejich krvavé detaily daly ututlat. Ještě v časech, kdy filmařské vybavení bylo drahé a vzácné (jako třeba za druhé světové), mohly úřady víceméně nařídit, co má být vidět a co ne – a kde nebyl kameraman, tam jako by se nic nestalo. V současné době už to nařídit nemůžou – a výsledkem je kolektivní ochromení z vědomí, co to vlastně znamená „válka“ a že ji nelze vést tak, aby při ní umírali jen ti zlí lidé. Člověk je vizuální bytost, což znamená, že ty slušnější z nás dokážou brutální scény z poničených městských ulic dostat do kolen.

Bohužel se to týká opravdu jen těch slušnějších a lépe vychovaných lidí. Hamás a jim podobní, kteří vychovali celé generace palestinských dětí ke smrtelné nenávisti k Židům, se u sebe doma takových reakcí obávat nemusejí. Tam by záběry na rozbité izraelské město plné mrtvol vzbudily jenom jásot a radostný pokřik k pochvale Alláha.

Dnešní civilizace se nechce snižovat na úroveň barbarů. To je na jednu stranu chvályhodné, na druhou stranu to barbarům dává příležitost přežít a prosperovat na úkor jiných, kultivovanějších lidí. Tenhle bolestivý rozpor mezi ideály a realitou teď dočasně zaplašíme nasvícením památek. Ale co budeme dělat v okamžiku, až posílené a sebevědomé barbarství dorazí i k nám?