Většina stromů roste tak či onak v zahliněné suti. Postupem přirozeného zvětrávání je na člověkem neovlivněných stanovištích běžné, že čím hlouběji jde, tím jsou kameny větší. Naopak v horních vrstvách jde o jemnozrnné směsi půd s různým podílem humusu, živnější a živější. Dole je naopak poměrně chudo, ale zato minerály a voda. Prokořeňování spodních vrstev také výrazně přispívá ke kotvení stromů.

Z těchto velmi obecných skutečností čerpá technologická inovace, která našla uplatnění v místech člověkem naopak zdaleka nejvíc proměněných. Tedy v ulicích měst. Často jde doslova o výstavbu tzv. prokořenitelných prostorů. To, že stromy nemají kam kořenit, je známá věc, v čem je inovace? Potkaly se dvě věci, dva požadavky, které se mohou prolnout a vyhovět nejméně dvěma účelům. Myšlenky tohoto typu k nám přicházejí spíš vzácně a jejich prostá genialita obvykle způsobí jejich rychlé šíření. Tak nějak vznikl „strukturáč“. Co to je?

Substráty, v kterých se pěstovaly rostliny, byly obvykle velmi jemné, ba dokonce až fajnově mleté. Ukázalo se, že některé jsou ale v důsledku své velejemnosti natolik sléhavé, že nepouštějí k rostlinám vzduch. Kořeny potřebují pro svou existenci půdní vzduch a hlavně to, čemu se tak hezky říká „výměna plynů“. Děti by se asi začaly velmi dobře bavit na téma „stromy prdí?“. Dusit se není nic hezkého a materiály, v nichž rostliny rostou, musejí být vzdušné a přitom dobře držet vodu. To jde proti sobě, to je jasné. Požadavek na „strukturu“ byl tedy jasný.

Drcené hrubozrnné kamenivo je základem silničního stavitelství, protože je po uhutnění stabilní a nemění svůj objem. Silnice se nám nepropadají, je-li vše vyvedeno podle norem. U tříděných kameniv, která se běžně do kufrů silnic používají, není přítomna prachová část a jejich porozita činí i po uhutnění až 30 %. To znamená, že pod silnicí mezi kamením je vzduch a i tak je schopna silnice unést tatru či dvě po sobě jdoucí. Do těchto pórů se dá totiž přimíchat zhruba 15 % různých příměsí a stromům to „stačí“. Významná část druhů neroste v ničem jiném a jsou velmi dobře adaptovány. Prokořenitelný prostor se také vypočítává z několika položek jako vystavěný, využitelný a například sdílený (o tom jindy), a tak strom nikdy není zcela odkázán pouze na tento kamenolom. V prvních letech mu pomáhá obsyp tzv. „stromovým substrátem“ přímo v jámě a bezprostředním okolí paty kmene. Výše popsané směsi drceného hrubého kameniva s „něčím“ se slangově začalo říkat „strukturáč“. Je to zázrak, protože stromům teď po kořenech mohou jezdit auta a nikomu to nevadí. Kořeny stromů se taky nederou, kam nemají, což je výhra pro všechny.

V našich městech je v pozdním podzimu už docela běžným obrazem to, že nad výkopem „jako pro plynaře“ jsou rozvezeny černé kupy kamení. Vypadá to jako zásoby uhlí pro celou čtvrť. To dělá přítomnost biouhle, která není podmínkou. Tam, kde se solí, bývá ale využíván často. Obvykle se tomu kolemjdoucí diví: „Proboha, takový kamení, chudáci stromy…“ Ve skutečnosti jsou chudáky ty stromy, které celé dekády žijí ve čtverečku dlažby a mají k dispozici pár set litrů země.

Výhodou „strukturáče“ je jeho lokálnost. Tak byl vymyšlen a to je jeho obrovský přínos. Vzniká přímo na stavbě „mokrou cestou“ s využitím místních zemin příbuzných s okolím. Jílovité minerály sympaticky oblemcají kamení a receptura reaguje přímo na potřeby druhu stromu i stanoviště. Krajinářský architekt navrhuje jeho složení unikátní v místě a čase. Je tudíž pokaždé jiný, a pokud by se stal univerzálním produktem, ztratil by svůj přínos a hodnotu.