Zatímco ve Spojených státech korporáty utlumují DEI programy, neboť a) s překvapením zjistily, nebo b) konečně přiznaly, že zvýhodňovat lidi na základě pohlaví, barvy pleti nebo sexuální orientace se jim trpce nevyplácí (a dobře jim tak), u nás se na „rovnost výsledku“ bez kvality odvedeného naopak tlačit začíná.

Vzhledem k palčivému nedostatku etnických menšin a protivné české toleranci vůči gayům a lesbám je zřejmé, že situaci bude muset zachránit genderismus. Tedy manipulativní obsazování žen do béčkových rolí chudinek, kterým zlí muži, jen co vylezli z jeskyní, možná už z hlubin praoceánu, bránili v úspěchu. Úspěchem se přitom myslí výlučně výdělečná činnost mimo domov. Naopak soudržná rodina, pěkné manželství, ba dokonce štěstí naplnění „jen“ v tom domově se do této, ehm, nepříliš inkluzivní definice úspěchu nevejdou.

Shledávám pozoruhodným, že přesně tenhle způsob uvažování skutečně ovlivnil křivku ženské spokojenosti se životem, ovšem tím méně populárním směrem, dolů. Ale když člověk uvěří, že je oběť, takže kolem sebe bude vidět jenom samé zločince, bude se asi těžko cítit líp.

Podle opakovaných průzkumů jsou (v Americe, kde se to od 60. let sleduje – jak by to na tom bylo Česko?) mladé bílé liberální ženy naprosto jednoznačně nejnešťastnější demografickou skupinou. Taky trpí nejčastěji ze všech diagnostikovanou psychiatrickou poruchou. Čím progresivnějšími liberálkami jsou, tím jsou na tom psychiatricky hůř. Ale to se, počítám, dětem ve školách podle těch pěkných nových genderistických notiček zdůrazňovat nebude.

I díky makabróznímu #metoo dnes Američanky považují způsob, jakým „společnost zachází se ženami“ (výzkumníkům za tuto rafinovanou formulaci posíláme klíčenku), o 25 procent horší, než udávaly jejich předchůdkyně před dvaceti lety. To je myslím solidní výsledek právě i DEI programů, které mimochodem Donald Trump bryskně zrušil na federální úrovni.

Odklon od slabomyslného volání po rovnosti výsledku jsem chtěla ilustrovat tweetem Elona Muska „DEI means people DIE“, když s taktem sobě vlastním ocenil děravý výkon hydrantů a jejich hasičů. Uměle vyrobené diverzitě rozhodně neupírám potenciál například sestřelit letadlo, ale etnicky, sexuálně, genderově a bohužel především co se týče reálných schopností uhasit požár maximálně diverzifikovaný sbor už dostal myslím kouř dostatečný.

Aktuálně se navíc v českém prostředí sehrála taky jedna výsledkově rovnostní show.

Česká komora architektů uspořádala debatu, panelisty pozvala podle jednoduchého a jasného kritéria úspěchu hned ve dvou soutěžích, Diplomky a Česká cena za architekturu. To se povedlo dosud jedenácti lidem, bohužel pro pořadatele mužům. Nastoupila genderistická úderka a panel roztrhala na kusy, i díky defenzivnímu přístupu ČKA se některé kusy ještě nenašly. Vážně, co je to za odpověď – že „již letos všechna první tři místa v Diplomkách získaly ženy nebo že na vysokých školách architektonického zaměření studuje 60 procent žen?“.

Tak byli oceněni ti nejlepší, nebo ne? Pokud ano, o čem se tu bavíme?

A co si počít s informací, že v rámci ČKA vznikla nová „Cena Aleny Šrámkové, která bude oceňovat realizace, na jejichž návrhu se výrazným způsobem podílela žena“? Je to jako tvrdit, že neexistuje „ženská literatura“, a pak z ní udělat samostatnou kategorii v rámci Magnesia Litery.