Česká vláda, jíž jsme dlouho vyčítali neakčnost až nemohoucnost tváří v tvář zdražování energie a inflaci, se konečně probudila. Ministerstvo financí několik týdnů propočítává možné úspory a nyní vláda schválila návrh zákona, jímž bude valorizace důchodů v červnu ponížena více než o polovinu. Státní pokladna na tomto kroku ušetří 19 miliard korun. V mimořádném režimu by tuto valorizaci vládě měla sněmovna posvětit už za týden.

Následující poznámka si neklade za cíl hodnotit samotnou konstrukci mimořádné valorizace, kdy se trochu potlačí princip zásluhovosti, tedy se víc odepře příjemcům vyšších důchodů a chudší důchodci z toho vyjdou o něco lépe. Hodnotí vhodnost použití legislativní nouze.

Podle jednacího řádu sněmovny její předseda tento stav na návrh vlády může vyhlásit „za mimořádných okolností, kdy jsou zásadním způsobem ohrožena základní práva a svobody občanů nebo bezpečnosti státu nebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody“. Je zřejmé, že vládu ženou do akce možné hospodářské škody. Legislativní nouze umožní, aby zákon v červnu už platil. Pětikoalice se díky stavu legislativní nouze vyhne povinnosti sepsat věcný záměr zákona, ušetří si první čtení a to druhé proběhne jako turbočtení. Takový spěch najednou potřebuje vláda, která déle než rok úspory v důchodech a jakoukoli konsolidaci státního rozpočtu čistě z politických důvodů odsouvala. Nedostatek politické odvahy je teď vykoupen degradací parlamentu.

Miroslav Kalousek včera na Twitteru toto příliš snadné použití nástroje legislativní nouze ostře napadl. A přidal k tomu i dva návrhy, kde jinde by řekněme konzervativní, rozpočtově zodpovědná vláda, když hledá úspory, mohla začít: příplatek 500 korun na dítě, který celkem vyjde na stejných 19 miliard korun ročně, a systém krajů, který vedl ke zrodu krajských úřadů a hlavně úřadů na více než 200 obcích s rozšířenou pravomocí. První Kalouskův příklad se týká typického uplácení voličských skupin, druhý je příkladem ceny za umanutost, jaká někdy vzniká z politologických pouček a v rámci vedení politického souboje. (Krajské zřízení bylo prosazeno v podstatě najust proti vůli původní ODS.)

Namátkou lze přidat několik dalších výdajů státního rozpočtu, které jsou na úrovni úspor ve valorizaci. Do první Kalouskovy kategorie spadají výsluhy pro policisty, vojáky, celníky – sedm miliard, na něž by vláda zčásti jistě mohla sáhnout (Nečasova a Kalouskova to udělala).

Do druhé, umanuté, respektive ideologické, spadá třeba 13 miliard korun, které vláda i letos zaplatí na asistentech ve školách, z nichž většina přibyla až po radikálním rozšíření inkluze před šesti lety. A 14 miliard korun zaplatil loni stát na přímých dotacích provozovatelům solárních elektráren a elektrárniček. Každá vláda, která z nějakého důvodu tyto a desítky dalších zbytečných výdajů, byť by byly „pouze“ v jednotkách miliard korun, nezruší, nebo aspoň nezdaní, protože se na to neodváží pomyslet, protože „to nejde“, a pak vždycky bude honem honem, ale jen jednorázově, na rok, šetřit na důchodcích, je pokračováním ancien régime. A může ten režim na sebe brát sociálnědemokratickou, babišovskou nebo pětikoaliční podobu.