Donald Trump ani zdaleka nebude ve všem požehnáním, to si i konzervativci u nás museli přiznat poté, co tak dřevorubecky otevřel téma cel. Po Číně a Kanadě (Mexiko si prozatím vyjednalo měsíční odklad) dojde s americkými cly i na Evropu, byť v pondělí ještě nebylo zřejmé, na jaký sortiment, odkdy a o kolik. Trump nicméně minulý pátek nedvojznačně řekl, že cla na EU budou „velmi zásadní“, a to proto, že dosud se Evropa k Americe „chovala velmi špatně“.

Pro Českou republiku to nebude rána přímo, v zahraničním obchodu nejsou USA ani v první desítce našich obchodních partnerů, tvoří jeho nižší procenta. Rána to pro nás ale může být skrze Německo – v německém exportu zaujímají USA první místo. Německo na americkém trhu umisťuje přes deset procent vyvezeného zboží, ještě o něco víc než na čínském. Spousta německých exportérů má české dodavatele.

Možná ještě horší by bylo, kdyby Trump rozpoutal nové obchodní války ve světě. Ochranářská politika byla v historii jednou ze stěžejních příčin toho, že i po objevitelských cestách úhrnný světový HDP a s ním jakási životní úroveň lidstva hluboko do 19. století stagnovaly.

Otázka je, jak na merkantilistu v Bílém domě reagovat, jak se v novém světě zařídit. Můžeme si opakovat, že ten svět je ošklivý a že oranžový muž ho svou nadutostí ztělesňuje, nebo můžeme něco dělat. O prvním řešení, které je doslova nasnadě, mluví v tomto vydání Echa jakoby za českou vládu Tomáš Pojar: Nabídnout americkému prezidentovi, že my, EU, naopak snížíme cla na americké produkty. Celkově je evropské clo na americký dovoz o něco výš než americké na evropský: 4 procenta versus 3,5 procenta. U jednotlivých položek bývají rozdíly až násobné. To platí především pro osobní auta, clo na ta americká dělá deset procent, tj. čtyřnásobek amerických cel na auta z EU. V mírnější podobě totéž platí u potravin a strojírenských výrobků, naopak USA jsou přísnější na náš dovoz průmyslového spotřebního zboží. Co nejvíc snížených až nulových sazeb oběma směry by bylo požehnáním, byť by narazilo na část domácích producentů, kteří sami nevyvážejí.

Druhý způsob reakce by byl ještě lepší, ale politicky ještě pracnější. Trump vztyčuje celní bariéry, současně přislíbil rozvoj energetického sektoru a redukci zelené politiky v USA. To znamená, že energie zůstanou několikanásobně levnější než v EU a možná zlevní ještě víc. Dohromady je to jedna velká investiční pobídka, vábení evropských firem do Ameriky. Kdyby v evropské čtvrti Bruselu převažovali dospělí, už by rušili unijní Green Deal, povolenky a uhlíkové daně. Hypotetická pobídka Evropy evropskému průmyslu by vedle této zelené, respektive antizelené složky, která byla naordinována všem z centra a centrum by ji zase muselo odvolat, měla mít i svou nezelenou složku. Ta už je odpovědností vlád členských zemí: Snížit daně z příjmů právnických osob, rušit regulace pro podnikání, usnadnit firmám, aby zisky nevyvážely za hranice a reinvestovaly na místě.

Třetí způsob reakce na Ameriku jsem si nechal na závěr. Je nejhloupější, kupodivu po něm naši politici instinktivně sahají: Získávat si Trumpa zvýšenou ochotou kupovat z Ameriky suroviny a zbraně. Obojí má sklon být předražené, plyn proto, že prostě nemůže do Evropy dotéci trubkami, a při překládce na loď a z lodi na pevninu musí dvakrát měnit skupenství. Zbraně se pod eufemistickým označením „investice do naší bezpečnosti“ staly posvátnou krávou mezi státními výdaji. O procentech HDP na obranu není radno veřejně pochybovat. Česká republika v tomto směru tvoří avantgardu mezi národy Evropy. Náš veřejný život dnes víc než kdy dřív od listopadu 1989 ovlivňují profesionální vojáci, prezidentem republiky počínaje, ředitelem strategické komunikace na Úřadu vlády konče. Premiér se při tovární exkurzi u výrobce střeliva nechá fotit, jak se zálibně probírá bednou s náboji. Další lidé z vládního tábora nějak pro zbrojaře pracovali – zmíněný poradce Pojar – nebo, tak jako příbuzní některých politiků, aktuálně pracují. Současná vláda celkem nevzrušeně přihlíží nastartovanému zániku průmyslu jako takového, ale zbrojní průmysl má výjimku. Petr Fiala ho považuje za „příležitost pro další rozvoj české ekonomiky“. Ze Smithova Bohatství národů bychom mohli vědět, že klasický liberál považuje investice do armády za neproduktivní investici, která může mít důvod v mezinárodní situaci, ale k celkovému rozvoji ekonomiky nepřispívá ani náhodou. Pokud Trump náhodou dosáhne smíru s Ruskem a náhodou se časem vyjeví, že náš pocit ohrožení Ruskem vznikl z větší části geopolitickým přetahováním Ruska s Amerikou, budou se zvýšené investice do armády jevit jako další křižovatka, kde jsme odbočili špatně proto, že jsme se předtím pořádně nepodívali do geopolitické mapy.

Pokud se Trumpova celní válka proti EU rozjede, bude prý česká ekonomika patřit k hlavním obětem. Podle studie Konfederace dánského průmyslu, kterou vyšťoural ekonom Lukáš Kovanda, by český HDP kvůli clům oproti „mírovému“ stavu klesl v roce 2027 o 3,5 procenta, ekonomika by přišla o 294 miliard korun a 55 tisíc lidí o práci. Obavy z Trumpa jsou proto v tomto ohledu namístě.

A když jsou dnes cla a mezinárodní obchod tak v kurzu, zastavme se ještě u jedné celní války. Tu pro změnu chystá vůči zbytku světa Evropská unie. Jmenuje se CBAM, „mechanismus uhlíkového vyrovnání“, lidově uhlíkové clo. Nabíhá od roku 2026. EU tímto uhlíkovým clem vlastně na dovozce komodit, jako jsou železo, ocel, hliník, hnojiva, cement, taky elektřina, uvaluje emisní povolenky, které na ně nechtěly uvalit jejich vlády. Bude to další faktor zdražování, inflace a deindustrializace. V českém vládním táboře se uhlíkové clo EU těší široké podpoře od Alexandra Vondry až po ministra životního prostředí Petra Hladíka. Ten napsal: „Velmi podporuji rozšíření i na další komodity.“ Tak o této celní válce se zřejmě bude mluvit příště, asi tak za rok.