Mám křivý prst. Od páté třídy, škola v přírodě v Nízké Fatře, obehávačka na preliezačke na betónovom ihrisku. Chrup! Soudružky jsem neinformovala, návštěvu pohotovosti jsem pokládala za zbytečnou, navedena obsesivní četbou Vinnetoua stanovila jsem si léčebný protokol sama. Ráno a večer vymáchat pazouru v teplé a ve studené vodě, zavázat kapesníkem a jede se dál.

Asi proto, že je ten můj prst tak zkřivený, nedrží na tepu dobu. Vyloženě mi z něj klouže. Člověk by tak rád chytil běh věcí za pačesy, a než se naděje, jen zírá, co všechno mu zase šťastně uniklo a kam se ty události zase posunuly. Zajímavé je, že jen velmi zřídka máte chuť to dohnat. Čili jsem až s dvouměsíčním zpožděním zaregistrovala onu bolestnou kauzu kolem bývalého fotbalisty Petra Švancary, který VEŘEJNĚ pronesl tamto. No víte co. Ten nejodpornější, nejhanebnější, nejnemravnější výrok za hooodně dlouhou dobu, v podstatě na hranici diagnostikovatelné perverze. Výrok, který bezostyšně napadá vybranou skupinu obyvatel. Který si z vybrané skupiny obyvatel dokonce utahuje. Kdyby někdo chtěl, mohl by nepěkně popotahovat jeho autora, ve vypolstrovaném, pro tyto účely již mechanismy vybaveném západním zahraničí by se možná i někdo našel. Výrok, který musíme všichni kolektivně odsoudit, jak míní všichni ti profesionální experti z gauče, kteří se na chvilku utrhli od vyřešení Putina, mezinárodních cel a fotbalu, samozřejmě bez Švancary. Ten už si ani nekopne.

Co že to vybuchlo za atomovku? Ani se mi to nechce opakovat. Můžu vůbec? Nedopustím se reprodukcí Švancarova hate speech také já verbálního násilí? Neboť slova už tedy asi zjevně nejenže jsou násilím, ale jsou možná větším násilím než násilí skutečné, jak vyplývá z různých kauz z pokrokovějších zemí výše zmíněných. V Německu dal soud minulé léto podmínku osmi agresorům z devíti za znásilnění patnáctileté. Výchovný trest za mřížemi si naopak musela odpykat dvacetiletá budoucí zdravotní sestra, která jednoho z grázlů zkontaktovala na SnapChatu (urážka, vyhrožování). Tak je to se soudy. Někdy rozpoznají, že muži nejsou ženy, jindy pověsí Miladu Horákovou.

Tak dobře. Udělám to pro vás. Statečně, s nasazením vlastního krku, bez bázně a s hanou, která je jen Švancarova. Taková jsem já. „Nesnáším tlustý děti!“ Je úplně jedno, že zmínka o pupcích české mládeže, naší vytuněné budoucnosti, byla v kontextu déle než hodinového rozhovoru o úplně jiných věcech jen epizodická a zjevně nadnesená. Švancara se v dětském sportu angažuje osobně. Je zjevné, že děti nežere. Ani ty tlusté. Proto to říkal. Ale neměl. Pokud to už řekl, neměl o tom žertovat. Legrace přitěžuje. Zvlášť když se týká tlustých dětí. Nebo všeobecně lidí, co mají nějaký problém. Většina lidí má nějaký problém. Legrace je problém. Pojmenovávání věcí taky. Výstižně to na FB napsala majitelka projektu Děti jsou taky lidi: „Pod rouškou ,motivace‘ a ,dělání si legrace‘ se legitimizuje nenávistný projev.“ Děti jsou taky lidi byl projekt, který dříve dával dobré podněty v komunikaci mezi rodiči a dětmi. Pak se ocitl na šikmé ploše permanentního přepsychologizovávání všech a všeho do úplného vyčerpání a latentní hysterie. Prospěšnější by bylo otevřít, proč na tom ty děti jsou tak špatně. A jestli je ne(z)ničí spíš jejich rodiče, kteří z nich pěstují obézní dospělé, než jakékoli vyjádření kohokoli na internetu. V progresivnějším zahraničí jsem si všimla atraktivního komunikačního trendu, který doporučuje neříkat nic, co druhý člověk nemůže změnit během pěti minut. Cílem samozřejmě je, aby se už nikdy nikdo necítil smutný. To se mi líbí! Pojďme si říkat jen samé pěkné věci! Hlavně žádné provokace. Žádné hodnocení. Ani náznak toho, že v něčem fakt ujíždíme. To se posuneme.