Neprávem opomenuta zůstala nedávná výbušná slova Thierryho Bretona. Bývalý evropský komisař zauvažoval nad obcházením pravidel na sociálních sítích. Když se k tomu ještě přidá podezření na zahraniční vměšování, stačí mu to na zpochybnění výsledků voleb: „Udělali jsme to v Rumunsku, možná to budeme muset udělat i v Německu.“

V Rumunsku Ústavní soud, jak známo, anuloval první kolo prezidentských voleb, když ho vyhrál outsider-populista. O zásahu Evropské komise do rozhodování rumunských soudců zatím nic známo není, od Bretona to berme jako výron upřímnosti, jehož někdy bývají schopni lidé vzápětí po ztrátě funkce. Boj proti „extremistům“ je pro tento druh lidí tak zásadní, že by ho klidně vedli extremistickými metodami, jako je zpochybnění voleb.

V Německu je dnes jedinou skutečnou opozicí Alternativa pro Německo (AfD). Kontrarozvědka ji obdařuje nálepkou „částečně extremistická“, ale AfD extremistická není. Některé body jejího programu – odchod z EU, respektive její reset na „Evropu vlastí“ (obrat pochází od Charlese de Gaulla) – jsou radikální, ale demokracii neohrožují. AfD nespřádá žádné plány na masivní deportace Neněmců, nefantazíruje o změnách hranic, ústavu nechce zrušit, ale naopak dodržovat (dnes se nedodržuje paragraf o azylu). Proč tedy ta hysterie vždy, když by se s Alternativou mělo zacházet jako s normální stranou? Naposledy tuto morální paniku Německo předvedlo, když stranu podpořil Elon Musk. Rozhovor, který na své síti X vedl s předsedkyní AfD Alicí Weidelovou, nebyl nijak převratný obsahem, byl převratný pojetím: že někdo k Weidelové na masové platformě přistupuje jako k normální političce a nesnaží se ji jen ztrapnit nebo vytočit.

AfD si ekonomku Weidelovou (začínala u Goldman Sachs, dotáhla to do představenstva investiční divize Allianz) jednomyslně odhlasovala za svou kandidátku na kancléřku. Když má AfD sjezd, nikdo už se nepozastaví nad tím, že se odehrává doslova ve stavu obležení, že několik tisíc demonstrantů může delegátům zatarasit přístup do budovy a sjezd nabírá zpoždění, zatímco policie, která před čtyřmi lety brutálně rozháněla protesty proti lockdownům, několik hodin nedokáže zjednat pořádek.

Alternativa si za měsíc u voleb sáhne na plus minus 20 procent, což je sice na stranu existující pouhých deset roků hodně, ale tentokrát jí to ještě nebude k ničemu. Doslova všechny zbývající strany jsou ochotny v případě nutnosti koalovat každá s každou, jen aby „populistická pravice“ byla ze hry. Například v Durynsku se křesťanští demokraté nerozpakovali utvořit vládu se stranou marxistky Sahry Wagenknechtové.

Přesto další čtyři roky nemusejí být pro AfD ztracené. Už brzy se uvidí, jestli Musk svým věcným přístupem k Weidelové zahájil proces dezinfikace. Kdyby se nějak stalo, že hysterie kolem AfD opadne, svět možná zjistí, že Weidelová zastává často rozumné pozice: strhnout větrníky, znovu nastartovat jaderné elektrárny, zprovoznit plynovod Nordstream, zastavit masové přistěhovalectví, které směřuje nikoli do spolkové republiky, ale do německého sociálního státu.

Alternativa se pomalu dotahuje na svou hlavní konkurenci a favorita voleb, křesťanskodemokratickou CDU. Zatímco rekord AfD v průzkumech dělá 22 procent, CDU poklesla na 30. Tady je důležité nepřehlédnout jednu zvláštnost německé politiky, jíž je bavorská varianta křesťanské demokracie. CSU v Bavorsku bývá vždycky nad průměrem CDU ve zbytku Německa. Tudíž křesťanští demokraté mají v nebavorském Německu o jedno dvě procenta méně než těch 30. Pokud se předseda CDU Friedrich Merz znemožní ve vládě se sociálními demokraty, nebo dokonce zelenými, dostane se AfD v preferencích na dostřel.

I v kdysi tak stabilním Německu tedy může začít hra o přeformátování pravice. Pokročilý je tento pokus v Británii, kde se Farageova Reform UK už dotáhla na torye, ale v zárodcích se rýsuje také u nás. ODS pořád stagnuje lehce nad deseti procenty a vysmívaní Motoristé, kteří se odstřihli od Šlachtovy Přísahy, v průzkumech právě překonali pětiprocentní bariéru. Zastavit rekonfiguraci na pravici bude a leckde v Evropě už je hlavní cíl obránců statu quo.