SALON O GENERAČNÍ VÝMĚNĚ

Citliví mladí a hrubí staří. „Hledáte tak precizní formulace, že nakonec nemůžete říct skoro nic“

SALON O GENERAČNÍ VÝMĚNĚ
Citliví mladí a hrubí staří. „Hledáte tak precizní formulace, že nakonec nemůžete říct skoro nic“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Generační konflikt existoval v nějaké podobě vždycky, a existuje i teď. Typické pro naši dobu ale je, že místo polemiky a diskuse, byť konfliktní, vystupují z tohoto konfliktu jakési mytologické postavičky, takže máme boomery, máme sněhové vločky, máme mileniály a tak dále. V momentě, kdy jedna strana tříská druhou stranu po hlavě slovy jako boomer nebo sněhová vločka, tak se z toho popisu stává vyjadřování tenzí a animozit, něčeho, co nemůže být na rovině dialogu, byť polemického, uspokojivě vyřešeno. Tato slova filosofky a autorky Echa Terezy Matějčkové zazněla v Salonu Echa na téma generační výměny, který se uskutečnil v uplynulém týdnu v Knihovně Václava Havla.

Záminkou a impulsem k tématu „Citliví mladí a hrubí staří“ byl otevřený rezignační dopis výtvarníka a učitele na VŠUP Jiřího Černického, který se vzápětí stal hitem sociálních sítí. Velmi otevřeně a expresivně v něm píše o svém silném pocitu tísně, který se ho jako pedagoga zmocňoval při setkáních se studenty: „Studenti dozorují, zda přesně říkám, co je vhodné, zda nevtipkuji nevhodně na nějaké téma, zda příliš nezpochybňuji něco, co by se v současné době zpochybňovat nemělo, zda neupřednostňuji někoho, zda dávám všem dostatečný a vůči ostatním relevantním prostor, zda přespříliš nemluvím o osobních věcech, zda příliš nepojmenovávám jejich vlastnosti a tím je nedostávám do diskomfortu, zda svoji zkušenost příliš nevztahuji na minulost…“

Dopis se samozřejmě setkal i s kritikou, Černický byl označen právě za toho, kdo je příliš přecitlivělý a přestává se orientovat v rychle se měnícím světě. Také se tomu říká boomer…

Salon se tentokrát konal 20. června před publikem v Knihovně Václava Havla a byl hojně navštíven. Nekladl si za cíl vyřešit generační konflikt, ale zkusit se z různých stran pobavit třeba o tom, jestli je pravda, že mladší a starší si nerozumí víc než dříve, nebo jestli to není náhodou tak, že si nerozumí lidé mezi sebou, bez ohledu na to, jestli jsou staří nebo mladí.

Vedle zmíněné Terezy Matějčkové u toho byla filosofka Alice Koubová, studentka DAMU Marta Herrmannová, a dva pokročilí umělci, pedagogové na uměleckých školách Vladimír Kokolia a autor dopisu Jiří Černický.

Byla to sračka! řekl pedagog

Jako příklad rozdílných generačních pohledů na poměry na uměleckých školách mohou sloužit repliky Marty Herrmannové a Jiřího Černického. Nejprve Marta Herrmannová: „Když jsem nastoupila na DAMU, tak tam klauzury probíhaly formou takového festivalu, to se ostatně děje dosud. No a hodnocení klauzur se děje formou diskuse mezi studenty a pedagogem. Ale ještě před pěti lety se dělo běžně, že mluvil jenom pedagog, a když pedagog řekl nějaké stanovisko, tak se už nikdo neodvážil říct nic, co by bylo proti. A tak se dělo, že klidně si pedagog dovolil říct: byla to sračka. A já se ptám, co mi takové hodnocení dá? Já to můžu jít obrečet na záchod, může mě to zranit, může mě to uzavřít. Z toho všeho se můžu dostat. Ale co mi to dá? Co mi to dá v mém uměleckém růstu? Naštěstí během pěti let se to změnilo: debatu začíná student, začíná se tím pozitivním, teprve pak se přidávají pedagogové, může tam zaznít i nějaká kritika, ale hlavní je možnost diskuse. Funguje to skvěle, prospívá to studentům i pedagogům. Student nemá zkažený den nebo půlrok tím, že mu někdo řekne, že dělá sračky. Promiňte, že to slovo už zase používám. A řeknu ho potřetí, protože my jsme ty lidi, kteří slovo sračka používali, znali a já jsme se půl roku dopředu bála, že ten člověk přijde na moje představení, a řekne to slovo a mě to zničí. Takže celý proces vytváření mého představení byl traumatizovaný představou, že tam ten člověk přijde. Naštěstí došlo k nějaké reflexi, ten člověk to slovo přestal používat a já s ním mohu normálně komunikovat, dokonce se stal mým oblíbeným pedagogem.“

„Některé uchazeče odvážejí v sanitkách“

A nyní Jiří Černický: „My se dosud bavíme o traumatu. Ale z čeho ty traumata postávají? Tady byla řeč o nějakém pedagogovi, který byl sprostý na své studenty. Ale může vás ubezpečit, že to už se dávno neděje. Aspoň já jsem o nikom neslyšel a opravdu si nedovedu představit, že by se na vysokých školách uměleckého typu někdo takový vyskytoval. To fakt patří do dávnověku. Dneska se stane, že jsou talentovky, tam přijde třicet lidí a některé se odvážejí v sanitkách. A to vám garantuju, že to opravdu není proto, že by na ně byl někdo hrubý. Prostě jsou tak přecitlivělí, že nezvládnou tu situaci. Stačí malý impuls, a už je průšvih. To stačí říct třeba tkanička, a už můžete udělat chybu. Na UMPRUM opravdu nejsou žádní hrubiáni, tam je jeden hodňoušek vedle druhýho. Je to přesně naopak. Mě permanentně šrotí hlava, abych se nikoho nedotkl a aby všichni byli spokojení. To je ten problém, ne nějací hrubci a sprosťáci, ti jsou dávno pohřbení v dějinách, a je to dobře. Problém je přesně opačný. Musíte hledat tak precizní formulace, že nakonec nemůžete říct skoro nic.“

Celý Salon přinese nové vydání Týdeníku Echo.