Před třemi týdny jsme zde psali o tom, jak snaha vedení České televize vymezit pravidla pro vystupování zaměstnanců na veřejnosti souvisí se svobodou projevu. Nyní se dozvídáme, že Česká televize ukončila spolupráci s režisérem Martinem Markem právě kvůli jeho vystupování na sociálních sítích.

To nám jednak připomíná, že ČT už nějaká pravidla má a že i ta, striktně vzato, nějakým způsobem omezují svobodu projevu. A jednak je dobrá zpráva, že se ČT rozloučila s Markem. Nejen kvůli jeho agresivnímu vystupování na sítích, ale hlavně kvůli jeho televizní tvorbě. Asi není ideální, když televize dokáže skoncovat s ostudnou součástí své produkce takříkajíc pod záminkou, ale to se občas stává. A je třeba jít dál.

V pořadu se taky pro snížení rychlosti argumentuje tím, že zatímco v Praze zemřelo při střetech s auty za rok 19 osob, v Paříži, kde je třicítka, jen jedna. Jenže to vůbec není pravda, v Paříži zemřelo při nehodách sto lidí (Tvrdí to tam Arne Springorum, aktivista, který při své žalobě na Českou republiku doložil psychologickým posudkem, že mu klimatická krize zhoršila duševní stav. Nemělo to třeba vliv i na jeho kognitivní funkce?).

V citovaném zpravodajství zazněla taky jedna neméně důležitá obecná věc. Pronesl ji tam dramaturg pořadu Radomír Šofr: „Základním smyslem pořadu Občanské noviny je poskytnout nevelkou plochu vysílacího času veřejnoprávního média mapování a přehledu toho, co se děje na nevládní scéně, tedy ve světě aktivit a organizací postavených na nejaktivnějších složkách občanské společnosti. Je celkem jasné, že takto pojaté vysílání se nachází více na liberálně-levicové hraně spektra názorů ve společnosti. Máme za to, že právě umožnění tomuto hlasu se podílet na skladbě televizního vysílání vyvažuje jinak poměrně konzervativní hodnoty a postoje převažující v ČT.“

Ne, to opravdu není „celkem jasné“. Z podstaty toho, co vpravdě znamená občanská společnost, naprosto nevyplývá, že by toto prostředí nutně muselo být převážně liberálně-levicové. Levice–pravice ani není ideálním pojmem pro popis této zóny. Lze například připomenout podobu levicové politiky, jež je velkým zastáncem továren s kouřícími komíny ve jménu svých voličů-odborářů, a podobu pravicové politiky, jež hájí tradiční krajinný ráz s jeho statky a honitbami.

Tu levicovost občanské společnosti si prostě usmyslela část aktivistů a nevládních (nezřídka ovšem vládami financovaných) organizací a postuluje ji. „Je celkem jasné“, že tzv. občanská společnost je proti průmyslovému rozvoji, proti jaderné energetice, proti geneticky modifikovaným potravinám, proti Izraeli, proti autům, proti zbraním, proti stavbě domů městského typu ve městech a proti tomu, aby je stavěli podnikatelé. „Je celkem jasné“, že je pro feminismus a LGBTQ+ a pro menšiny a pro lidi objevující co nejvíc tělesných a duševních postižení, jež z nich činí oběti, pro kola a pro skateparky a pro stále těsnější evropskou integraci.

Toto prostředí se vyznačuje specifickým způsobem komunikace. Jednou z jeho charakteristik je morální jistota. Protože co jiného vám dává právo nadávat lidem a označovat je za zločince, blokovat ostatním komunikace, poškozovat cenná umělecká díla a dělat další věci, které jsou normálně odsuzované, než morální jistota, že vaše kauza je tak důležitá, že všechny běžné normy přebíjí?

Další jeho charakteristikou je směšování odborného, exaktního vyjadřování (to, co tvrdí experti a studie) s vyjadřováním agitačním, obrazným, poetickým. Všechno kolabuje do jediného expertně-primálního výkřiku. Vždyť poměřovány nějakou absolutní hrozbou jsou všechny nepřesnosti stejně bezvýznamné. Jeden mrtvý nebo sto mrtvých, není to jedno?

Říkejme tomu občanskospolečnostní výjimka. Díky ní existují pořady jako Nedej se! i celá samostatná stanice veřejnoprávního Českého rozhlasu, jež se vydává za stanici pro mladé, ale není jí, je pouze stanicí té části mládeže, jež si nárokuje občanskospolečnostní výjimku.

K důvěryhodnosti nejen veřejnoprávních médií by přispělo, kdyby tuto výjimku přestala slepě dodržovat.