V New Yorku byl na ulici nedaleko hotelu Hilton zastřelen šéf zdravotní pojišťovny UnitedHealthcare Brian Thompson. Ta vražda byla podobná těm, jež je člověk zvyklý vídat ve filmových thrillerech. Chladnokrevný zabiják střílí na rušném místě, rychle zmizí a ztratí se v chaosu velkoměsta plného kamer (jeho totožnost doposud není známa, na veřejnost se ale dostala vrahova fotka pořízená v okamžiku, kdy střelcova bdělost na okamžik polevila a dovolil si flirtovat s recepční v hostelu, kde přespával).

Zločin logicky vzbudil značný zájem, část těch zaujatých nad ním projevovala značné nadšení. Dobrá věc se podařila! Vraždě aplaudovali nejenom všelijací tvorové z nejtemnějších bažin virtuálního světa, ale také lidé, kteří se jinak považují za šiřitele světla, kteří to s lidstvem myslí moc dobře.

Třeba na tom všem něco je, třeba je toho hodně. To se sebou spokojené tančení na čerstvých hrobech ale nemá moc co dělat s praxí zdravotních pojišťoven, mírou provinění Briana Thompsona, bylo-li jaké. Spíš je to součást procesu jakési „zombifikace“, proměny sama sebe, již člověk může – především ve virtuálním světě – iniciovat a procházet jí, aniž by si toho třeba byl plně vědom. Kdo se podobným způsobem chová – a dělají to stoupenci všech stran dnešní veřejné debaty –, „zombifikuje“ sám sebe a zároveň k té proměně postrkuje druhé lidi.

Opájet se představou cizího umírání je hnusná věc, naprostá většina lidí to ví, člověk tím překračuje hranici, která by měla zůstat nepřekročená. Zároveň ten akt má nějakou temnou přitažlivost, může přinést nějaké iluzorní uvolnění, uspokojení z toho „svobodně“ říct to, co konvence zapovídají, a užít si přitom jakýsi temný „rajc“. Situace, kdy toho pohřbívaného je možné z nějakého – reálného či smyšleného – důvodu vyřadit ze skupiny těch, kdo si zaslouží elementární mezilidskou solidaritu, zájemci dává možnost užít si tu zapovídanou rozkoš jaksi morálním (jistěže iluzorně) způsobem, aniž by „ztratili hvězdičku“. Jako kdyby se nic nestalo.

Jenomže se děje, cosi tím začíná, každým opakováním se to prohlubuje – jakési postupné emocionální zplošťování, kvůli němuž člověk může snadněji splynout s tak či onak pořvávajícím davem, stav vnitřní vyprázdněnosti, již je pak potřeba kamuflovat všelijakými afekty, zmechaničtělé, předvídatelné, v něčem – navzdory všem hlasitým a zdánlivě emocionálním projevům – podivně neživé, odevzdaně usilující o další a další „dávku“.

Tahle zombifikace se může šířit jako sociální nákaza. Po síti koluje jakási „štafeta ospravedlnění“. Jeden vidí druhého, že to „spustil“, a nachází v tom odůvodnění pro to, aby to udělal taky. Někdy proto, že to dělají „lidi jako já“, a tudíž se to ode mne tak trochu čeká. Jindy se člověk může okázale pobouřit nad tím, jak strašně se projevují ti druzí, a zároveň v tom najít omluvu pro to, aby jim „splácel stejnou mincí“, dal hrubou záplatu na hrubý pytel a tak dále a tak podobně. Jednoho dne se budou všichni moci zhádat o to, kdo si vlastně začal, jenomže to už je teď ta nejzbytečnější otázka ze všech.