Události jako vraždění na Filozofické fakultě UK představují pro společnost také děsivou otázku. Není možné ji „vymlčet“, nějak se jí vyhnout, protože nepodléhá naší vůli, bude tu nezávisle na našem rozhodnutí, jak se k ní postavit. A ve dnech bezprostředně následujících chtějí lidé slyšet odpovědi. Nejlépe takové, které by tu děsivost nějakým způsobem zkrotily, proměnily ve srozumitelný řetěz příčin a následků, který je pak možné analyzovat a na tom základě pak navrhovat různá řešení, pochopit, kde, v čem a kdy se stala chyba. Rozdělit si tu velkou otázku do různých podotázek, jež je možné snáz obsáhnout a zvládnout. Je to velice lidská a naprosto pochopitelná potřeba. Zkoumá se mechanismus a „logistika“ zločinu, chování institucí a jeho adekvátnost.

Pak je tu ale ještě to Proč?. Jaký motiv mohl člověka přivést k tomu, aby spáchal něco takového? Narodil se nějakým způsobem „vadný“, inherentně zlý? Mělo to vraždění nějaký konkrétní a identifikovatelný spouštěč? Formovaly vraha špatné životní podmínky? Byl nemocný? Bylo možné ho na cestě k vraždění nějak zastavit? Byl jeho zločin důsledkem nějakého strašného strádání? Anebo destruktivních vnějších vlivů? Tak či onak choré kultury? K nějakým odpovědím se jistě dospět dá, skoro vždycky ale budou jen dílčí, v něčem nedostatečné a neurčité. A někdy nejsou ani takové. K nejhorší hromadné vraždě spáchané jedním člověkem v dějinách USA došlo v říjnu 2017 v Las Vegas. Spáchal ji čtyřiašedesátiletý Stephen Paddock, který z okna hotelu střílel do davu návštěvníků hudebního festivalu. Vypálil tisíc kulek, zavraždil šedesát lidí, přes čtyři sta jich zranil, pak se zastřelil. O jeho motivech se neví prakticky nic. Byl to gambler, hraním se fakticky živil, chodil ozbrojený, protože u sebe míval hodně peněz, jeho přítelkyni se v měsících před vraždou zdálo, že se s Paddockem něco děje, prý si stěžoval, že kasina omezují výhody pro VIP hráče, jako byl on... Co si z toho vzít? Dá se z toho odvodit nějaké vysvětlení, nějaký motiv?

Pohnutky a osudy hromadných vrahů se jeden od druhého mohou v podstatných ohledech lišit. Někteří zabíjeli z ideologických pohnutek a jiní ne. Někteří svoje oběti vybírali podle nějakého klíče a jiní ne. Někteří byli duševně nemocní a jiní ne. Někteří vyrůstali v narušeném prostředí a jiní ne. Někteří se před činem pokoušeli sepsat a rozšířit svoje „myšlenky“ a jiní ne. Hledání odpovědí navíc komplikuje to, že největší hlad po nich nastane bezprostředně po zločinu, kdy se toho o osobnosti a motivech vraha logicky moc neví, později, kdy už toho může být známo víc, ty odpovědi už zas nemusejí tolik lidí zajímat. A nepodložená tvrzení, fámy a někdy třeba i lži, které mohly zaznít krátce po vraždách, ve veřejném povědomí dlouho přežívají.

Jsem hrdý, že jsi v mé třídě

Velice plasticky to popisuje americký novinář a autor non-fiction Dave Cullen v knize Columbine o střelbě ve stejnojmenné střední škole v Coloradu v dubnu 1999. Byl to snad mediálně nejvíc exponovaný zločin toho typu. Tehdy největší střelba ve škole v americké historii a také první, kterou zaznamenávala média ve čtyřiadvacetihodinovém cyklu. Cullen podrobně líčí, jak v tom obrovském mediálním zájmu vznikaly a šířily se různé fámy a v podstatě smyšlené narativy o motivech dvojice vrahů, studentů Columbine Erica Harrise a Dylana Klebolda. Dlouho a často se psalo o tom, že vraždění byla odveta za šikanu, které se na střelcích měli dopouštět sportovně zdatní studenti, tzv. jocks. Že Harris a Klebold patřili k partě studentů-vyvrhelů, fanoušků subkultury gotiků, která si říkala „trenčkotová mafie“, že si oběti vybírali podle barvy pleti nebo podle toho, zda věří v Boha, že rozhodnutí vraždit ovlivňovala skutečnost, že Harris ve dnech před střelbou vysadil prášky...

Nic z toho nakonec nebyla pravda. Harrise a Klebolda nikdo nešikanoval, měli ve škole přátele, pocházeli ze spořádaných rodin. Jenomže Eric Harris byl ukázkový psychopat, který opovrhoval prakticky všemi, a Klebold introvert, snad i jistým způsobem citlivý, se sebevražednými sklony, který se dostal do jeho vlivu. Nechtěli se za nic konkrétního mstít, chtěli prostě zabít co nejvíc lidí, spáchat největší hromadnou vraždu v amerických dějinách. A kdyby jejich plán, v němž figurovaly i podomácku vyrobené bomby, vyšel, obětí mohly být stovky. I to byl pro Harrise vlastně skromný cíl, odrážející jeho omezené možnosti. Ideální by pro něj – soudě podle jeho slov – bylo, kdyby mohl zabít úplně všechny lidi.

Harris byl inteligentní a na svůj věk sečtělý manipulátor, dokázal před druhými svoje vražedné sklony skrývat. Dokázal převézt i psychiatry a učitele. Když po jednom průšvihu odevzdal náležitě kajícnou slohovou práci, učitel ji nadšeně okomentoval: „Skutečně ses poučil a změnil svoje myšlení. Uvěřil bych ti v mžiku. Děkuji ti, že jsem si to mohl přečíst a že jsi v mé třídě.“ Svoje vražedné fantazie a plány, výlevy nenávisti na všechny strany a přesvědčení o své nadřazenosti sepisoval do deníku. Také Dylan Klebold si psal deník, který mohli vyšetřovatelé studovat, ve dnech před vražděním se střelci ve sklepě domu Kleboldových natáčeli a otevřeně mluvili o svých plánech a motivech.

„Poselství“ střelců

Hromadných vrahů, kteří po sobě zanechali nějaké „poselství“, je docela dost. Anders Breivik napsal víc než tisícistránkový manifest, ideologický pamflet zveřejnil i vrah, který střílel roku 2022 v bratislavském klubu Tepláreň. Duševně nemocný korejský student Čo Sung-hui, který v roce 2007 zastřelil dvaatřicet lidí na virginské technice, odeslal před smrtí do televize MSNBC dvacet tři stránek s fotografiemi a nespojitým textem. Elliot Rodger, dvaadvacetiletý student, který v Kalifornii v roce 2014 zastřelil šest lidí a pak i sebe, se kvůli svému autobiografickému manifestu stal předmětem perverzního uctívání, hlasem k násilí inklinujících „incelů“, tedy mladých mužů, kteří žijí v nedobrovolném celibátu. Je ale otázka, o čem takové texty vlastně vypovídají. Jejich autoři v nich přece také vytvářejí nějakou oficiální verzi sebe samých, snaží se žádoucím způsobem fixovat svůj obraz pro časy, kdy už tu nebudou. Třeba byli o motivech, které v těch textech vypisují, přesvědčeni. Ale co z toho vyplývá kromě nabízejících se soudů o nebezpečnosti té či oné ideologie (navíc ideologicky jsou hromadní vrazi „diverzifikovaní“)? Svědectví, která je možné v těch textech odhalit, jsou do nich zapsána spíš bezděčně a nevědomě, mohou být v protikladu k těm velkým slovům, jež vrazi naskládali do svých poselství světu.

V roce 2012 zavraždil dvacetiletý Adam Lanza svoji matku, pak vyrazil do školy Sandy Hook, zastřelil tam 26 lidí (dvacet z nich dětí mezi 6 a 7 lety), pak sebe. V předcházejících měsících zveřejnil řadu videí, popisoval v nich svou „filozofii“ a její vývoj. Od odmítání civilizace a kultury, které člověku vnucují představu štěstí jako naplnění tužeb, které ve skutečnosti nejsou jeho, dospěl k závěru, že to toužení je neoddělitelnou součástí života, a problém tedy není kultura, ale život sám. „Nebyla to nemoc kultury, která mě celou dobu trýznila, byla to nemoc života.“ Možná je to tahle nejtemnější touha život nejenom zahodit, popřít ho, „vyléčit svět“ z nemoci žití aspoň tam, kam dostřelí, co je někde v podtextu všech těch prohlášení a manifestů.

Dva měsíce před vražděním na Columbine odevzdal Dylan Klebold jako úkol z tvůrčího psaní povídku, popisoval v ní člověka, který se chystá hromadně vraždit způsobem, jenž v mnohém odpovídal tomu, co se později ve škole Columbine skutečně stalo. V závěru textu střelce popisuje: „Kdybych mohl vidět emoci božství, vypadala by jako ten muž. Viděl jsem ji nejenom v jeho tváři, ale také jsem cítil, jak vyzařuje z jeho moci, jeho smířenosti, jeho božskosti. Muž se usmál a v tom okamžiku jsem, aniž by mě to stálo úsilí, pochopil jeho činy.“

Po nesmyslných hromadných vraždách se lidé ptají po motivech, tážou se, jestli tomu všemu šlo nějak předejít, rádi by přesně určili tu chvíli, v níž se rozhodlo, že ke zločinu dojde. Mohl to být ten okamžik, kdy si mladý muž představil sám sebe s puškou v ruce v místnosti plné lidí – a uviděl Boha.