V kampani Kamaly Harrisové se stalo pravidlem, že její zásadní stanoviska oznamují anonymní mluvčí. „Není pravda, že Harrisová chce zrušit soukromé zdravotní pojištění“ (nebo že chce některé další šílené věci, které chtěla v primárkách v roce 2019), poučují influenceři, a když si dohledáte mediální zdroj, na který odkazují, čteme tam často, že to redakci sdělila prostě kampaň Harrisové (anebo nejmenovaný „mluvčí kampaně“, v angličtině „a campaign spokesperson“, s neurčitým členem). Kandidáti samotní mezitím vyslovují jen obecnosti nebo vágně formulované cíle bez podrobností, jak jich dosáhnout.

Někdy dokonce kandidát řekne něco konkrétního, ale i tak musí anonymní mluvčí mít poslední slovo. Třeba v úterý řekl kandidát na viceprezidenta Tim Walz na sponzorské večeři, že způsob, jak se v USA volí prezident, je třeba předělat. „Myslím, že všichni víme, že sbor volitelů musí pryč. Potřebujeme celonárodní lidové hlasování,“ řekl Walz. Uznal ovšem že svět, v němž by se takovou změnu podařilo rychle prosadit, „není svět, ve kterém žijeme“, a obrátil to v argument, proč musí demokrati usilovně kampaňovat ve všech možných koutech USA.

Poslední slovo měl však opět anonymní mluvčí kampaně. „Guvernér Walz je přesvědčen, že ve Sboru volitelů záleží na každém hlasu, a je mu ctí, že cestuje po zemi a bitevních státech a snaží se získat podporu pro kandidátku Harrisová–Walz. Před publikem zanícených příznivců vysvětloval, jak je kampaň postavena na získání 270 hlasů volitelů,“ vysvětlil pro CNN, co kandidát na viceprezidenta myslel.

Je to komické, i když je tedy zároveň trochu znepokojivé, že kandidáti na nejmocnější úřad na světě nejsou s to sami formulovat svou politiku, že to fakticky dělá někdo nejmenovaný v pozadí.

Je to způsob, jímž se toho času ve Washingtonu vládne – málokdo věří, že Joe Biden ještě osobně rozhoduje. Dalo by se pochopit, že nevznikl větší tlak na jeho odstoupení z úřadu, když do voleb zbývalo jen pár měsíců. Kdyby ovšem volby dávaly záruku, že to už brzy bude jinak.

Nicméně se zastavme u tohoto konkrétního Walzova uřeknutí. Je totiž příznačné pro současný stav ducha demokratů.

Pokud si pod slovem demokracie představujete jen a pouze přímou demokracii, tak způsob volby amerického prezidenta není demokratický. Jednotlivé státy vysílají do sboru volitelů delegáty úměrně svému počtu reprezentantů v dolní sněmovně, tedy úměrně počtu obyvatel, ovšem plus ještě každý stát dva volitele, stejně jako má dva senátory. Takže volba mírně zvýhodňuje státy s malým počtem obyvatel. Celkové výsledky hlasování jsou ředěny navíc tím, že všichni volitelé ze států zpravidla volí pro toho kandidáta, který v jejich státě vyhrál, bez ohledu na to, jakým poměrem.

Je to historicky vzniklý systém, původně kompromis nutný k tomu, aby všechny státy na federální ústavu přistoupily. Má mnohé praktické výhody. Například skoro vždy vyprodukuje vítěze (spor o Floridu v roce 2000 byl opravdu výjimečný). To je důležité v situacích, kdy existuje relativně silný třetí kandidát. Jako v roce 1992, kdy se Bill Clinton stal prezidentem, i když získal jen 43 procent všech odevzdaných hlasů, protože nezávislý kandidát Ross Perot jich získal 19 procent. Ale nezvítězil v žádném státě.

Má taky mnohé politické výhody. Například znemožňuje, aby se prezidentem stal kandidát s podporou omezenou na jednu politicky homogenní oblast USA. Nutí kandidáty kampaňovat když ne v celých USA, tak aspoň v tzv. swing states, a ty bývají různé.

Chtít to změnit je dost radikální – asi jako kdybyste přišli s tím, že vítězství v lize se nemá počítat na počet vyhraných zápasů, ale na celkový počet gólů. Navíc by si to žádalo změnu ústavy.

Jenže demokrati tento způsob volby prezidenta nemají rádi ze dvou důvodů. Jednak mají před očima výjimečné případy let 2000 a 2016, kdy vyhrál republikán, který přitom celkem získal méně hlasů než kandidát demokratů. A jednak vítězství republikánského kandidáta obnáší, že nevyhrál preferovaný kandidát Kalifornie a New Yorku – dvou lidnatých států, kde se nacházejí nejdůležitější metropole země. Žijí v nich lidé, kteří udávají v mnoha oborech tón, volí demokraty, potkávají se se samými lidmi, kteří taky volí demokraty, nechápou, proč by to mělo být jinak, a tím, že navrch získali lidé, kteří nevolí demokraty, se cítí ošizení.

Je to krátkozraké, protože ta situace se může v řádu let otočit. Pořád se otáčí, voličské koalice v USA se pořád proměňují. Ale demokrati jsou v tomto jak malé děti, které chtějí zbořit stavebnici, protože jim zrovna nevystačily ty správné kostky.

Ale nejen v tomhle, úplně stejně zkratově nazírají na Nejvyšší soud. Momentálně má konzervativní většinu, dílem díky taktickým chybám demokratů či neprozíravému, sobeckému jednání liberálních soudců. Takže prezident Biden nedávno vyslyšel názory, které už delší dobu zaznívají v aktivistických vrstvách, a navrhl změny ve fungování Nejvyššího soudu, jež se podobají Rooseveltovým snahám o tzv. court packing, jež byly donedávna považovány za odstrašující příklad.

Některé problémy amerického vládnutí jsou specifické pro velkou, federální zemi. Ale jedna tendence se myslím projevuje i v mnoha jiných západních zemích. A to, že liberální elity se nemůžou rozhodnout, jestli vlastně chtějí demokracii, nebo ne. Když lidové hlasování vede k nežádoucím výsledkům, jako třeba při brexitu nebo v rostoucím počtu hlasů pro strany typu AfD, francouzské RN nebo pro Viktora Orbána, namítají: A co normy? Co principy právního státu? Když ty normy a principy právního státu, jež mají za úkol momentální lidovou vůli brzdit, zapracujou proti nim, najednou by chtěli, aby vítězil hlas lidu.