Oblíbená argumentační figura v současné veřejné debatě je zaujetí postoje „cituplného rozhodčího“ – nebo jak to říct. Debatér se tím stylizuje jako člověk povznesený nad masy, jimž kmenová či jiná zaujatost brání vidět věci, jak jsou, neuvědomit si v dostatečné míře, že „svět není černobílý“ (jedna z nejotravnějších floskulí). Celý svět a všechny lidi v něm vnímá jaksi rovnoměrně a rovně, se stejnou empatií a znalostí dokáže zvážit a zhodnotit motivace a oprávněnost skutků všech stran všech konfliktů světa, všechny oběti v něm probouzejí stejnou účast, pomyšlení na ně působí stejnou bolest, dokáže vnímat svět z jejich hlediska a mezi těmi hledisky dle libosti přepínat. Je to bolestná existence také proto, že se takto ojedinělým způsobem obdařený člověk čas od času dostane do kontaktu nebo i do sporu s těmi méně pokročilými, jaksi nedovyvinutými zástupci lidského druhu, jimž mysl zatemňují přežitky z pradávna, lomcují jimi primitivní hnutí mysli, jejich vnímání světa je nenapravitelně a nevědomě „cinknuté“.

A nemůžu si pomoct, když přede mnou někdo začne okázale předvádět svou povznesenou objektivitu a schopnost všestranné a rovnoměrné empatie, moc mu nevěřím. Respektive věřím (někdy), že ten člověk je skutečně o všech těch svých kvalitách přesvědčený. Ale právě takové přesvědčení člověka udělá daleko náchylnějším k tomu, aby ho zachvátily všechny ty atavismy a předsudky, vůči nimž se tak rád vymezuje. Nezřídka jsem viděl, k jak absurdní a někdy až amorální myšlenkové akrobacii přivedla tyhle rádoby objektivní pozorovatele potřeba udržet zdání povznesené nestrannosti, na němž jako by jim v posledku záleželo ze všeho nejvíce. Přiznat zaujatost mi připadá jako menší zlo, pokud se tedy chceme bavit v těchto kategoriích. Vyjádření vědomí toho, že svět pro jednoho z lidí v něm těžko může být jenom abstrakce nebo rovnice. A pokud si něco takového chce nasugerovat, může dojít i k něčemu docela nelidskému.